Viktor Kopasz
Narozen / Born: 4. 12. 1973, Královský Chlmec, Slovensko
Studia / Study: 1988–1992 Škola úžitkového výtvarníctva, Košice
1992-1997 FAMU, katedra fotografie, Praha
Stáž / Scholarship: 1997 Middlesex university, London

Samostatné výstavy / Solo exhibitions:

1991 Mestské kulturné stredisko. Královsky Chlmec
1993 Shadow play. FAMU, Praha                                                                 
1994 Mestské kulturné stredisko, Královský Chlmec
1995 Shadow play. Galerie ruce, Praha
           Shadow play II. Divadlo hudby, Olomouc
1998 In the jungle. Malá výstavní síň, Liberec
1999 In the jungle/He never dies. Maďarské kulturní středisko, Praha
            V džungli/In the jungle. Galerie Václava Špály, Praha
2000 Holt-est. České centrum fotografie, Praha
            Fürdö. Galerie Fiducia, Ostrava
2002 Kertelö. Divadlo hudby, Olomouc
            Zajetí/Fogság. Galerie Maldoror, Praha
2003 Kertelö. Malá výstavní síň, Liberec
            Kertelö/Hedger. Photographic centre, Mikkeli (Finsko) 
            Muzeum Boskovicka (v rámci festivalu Boskovice), Boskovice
2004 Galerie Vojtecha Lofflera, Košice a Galerie Fiducia, Ostrava
2005 Solid Painter. Galerie Futura, Praha
2006 Sobec / Selfish. Galerie Caesar, Olomouc

Kolektivní výstavy / Collective exhibitions:

1992  Maďarské kulturní středisko, Praha
1995  Mladá světová fotografie. Ljubljana (Slovinsko)
            Po sametové revoluci. Národní galerie: Helsinki, Oulu, Joensuu    
            (Finsko) Porownania. Foto medium art, Wroclaw (Polsko)             
1996  Historia dziesieciu fotek. Galerie Zpaf, Krakow
1997  Výstava absolventů FAMU. Národní technické muzeum, Praha  
             Naposled na staré adrese. Pražský dům fotografie, Praha
1998  Objektivita. Galerie U Řečických, Praha
1999  Nová jména ve Slovenské výtvarné fotografii. Dom fotografie,  
             Poprad a Galerie Profil, Bratislava
2000  Slovenský absolventi FAMU. Festival Mesiac fotografie,  
             Bratislava
2001  Experimentální krajina. Středočeské muzeum a Malá výstavní 
             síň, Liberec
2003  Iná krajina. Dom fotografie, Poprad a Galeria Petra M. Bohúňa, 
             Liptovský Mikuláš
2005 Česká fotografie 20. století. Městská knihovna, Praha
             Intercity: Berlin – Praha. Galerie Mánes, Praha
             Reflexe. Fotografie absolventů FAMU z let 1964–2004. Galerie 
             Václava Špály, Praha

Bibliografie / Bibliography:
In the jungle. Text ke katalogu: Zdenek Primus, Posam 1999
Zajetí / Fogság. Poezie Jaromíra Typlta, Edice Střelec, 2001
Kertelö. Kant a Posam, 2004

Přímým svědkem povodně, která zaplavila část Prahy v roce 2001, Viktor Kopasz nebyl. V tomto krutém létě byl v Královském Chlmci a vše sledoval jen na dálku. Pod vlivem prožitého neštěstí by asi sotva vzniklo téma vody a vodních tvorů.

Voda, všudypřítomná voda.  Voda, která žije, voda, která se obnažuje, voda jako živý element, voda, která sice bere, která ale umožňuje metamorfózu tvora ve vodu. Vlastně se nám v Kopaszových fotografiích voda jeví jako dobrý element vstřebávající vše, co do ní vstoupí. Nemá ani zdaleka tu apokalyptickou kvalitu s jakou se projevila v těch několika nezapomenutých letních dnech. Její skrytá síla se dá spíše jen tušit.  Kdysi, když ještě nebyl čas žádnou veličinou, jsme vodu opustili, nyní, jak vidno, se část tvorstva vrací do mateřského lůna. Tito tvorové nepotřebují více než několik málo okamžiků, vlastně do vody jen sklouznou, udělají pár umných pohybů a jsou ve svém živlu – stanou se jeho součástí. Zdá se, že ke spojení dochází zcela přirozeně za šerosvitu, v noci a především orální cestou – ústa přijímají, čeho se nemůžou zříci, o tom vypovídá aspoň jedna s fotografií. Po dvou třech ponořeních se z člověka stává cizí, ještě nikdy neviděný tvor namodralé barvy, aby v okamžiku ztratil definitivně jakoukoli podobu a proměnil se v element. Koloběh čítající milióny let se uzavírá. Už jsme zase „jedno“. 
         Vlastně člověk již dávno nepočítal s demonstrací síly ze strany přírody, aspoň ne v těchto končinách, stal se přece veškeré přírody pánem. Nakonec byl nucen sklonit se a přijmout roli, jež mu byla přiřknuta a přijmout ji se zahanbením, mnozí ale i s respektem či dokonce s vděkem. Konečně něco, co tohoto sobce z nutnosti, jak se více či méně chápal on sám, může posílit! 
           Pak už nebylo nic. Tedy, vlastně už bylo zase všechno. Příroda přestala být tak důvěrně známá, zastřela své barvy, zvadly mnohé její krásy, slabí a nemocní zhynuli a na povrch vylezli tvorové zapomenutí, neznámí a mnozí skrývající se již po věky. Žili tak, jak jim příroda dovolila, brali si když potřebovali a příroda si brala, když přišel (jejich) čas. Jinak než sobec, jenž bral bez ptaní a dával jen když byl nucen. Posílené žíly země zúrodňovaly opět a dávaly životu sílu. A život byl jiný, vědomí bylo jiné, a voda ve svém staronovém magickém hábitu neslibovala více. I ona byla trochu zahanbena, vždyť  byla nucena projevit se v celé své síle, vynutit si respekt, jenž byl ztracen po generace. 

         Viktor Kopasz se věnuje již od svých 16 let pozorováním a fotografováním jedné zapomenuté části bývalého Československa, řece Latorici a jejím břehům v trojúhelníku Ukrajiny, Slovenska a Maďarska. Těch několik málo čtverečních kilometrů mu dává to, co hledají mnozí marně třeba i celý život – autentickou uměleckou inspiraci a lidský rozměr.  

Zdenek Primus

Viktor Kopasz was not a direct witness to the floods which inundated Prague in the year 2001. In that cruel summer he was in Královský Chlmec, Slovakia, and observed what was happening from a distance. Having suffered under the influence of that unfortunate situation the theme of water and water creatures would probably not have arisen.

Water, ubiquitous water. Water which lives, which exposes, water as a living element, water which although it takes, it also makes possible the metamorphosis of creatures in water. Especially in Kopasz’s photographs, water exhibits itself to us as an element of good, soaking up everything in which it enters. Its apocalyptic quality, proven in a few indelible summer days, is never even a possibility here. Its hidden power can only be surmised. In the time before there was any person, we left the water, and now, as it is evident, part of creation is returning to the maternal womb. These beings do not need more than a few small moments, to actually only slide into the water, they make a few ingenious motions and they are in their element - they have become its component. It seems that the connection came quite naturally from the chiaroscuro, in the night and primarily orally - the mouth accepts that which it cannot renounce, to which at least one of the photographs bears witness. After two or three immersions, a man becomes unfamiliar, a still never-seen creature of a bluish tint, so that in an instant it definitively loses any sort of form and metamorphoses into the element. The million-years’ cycle comes to its close. Now we are again “one”.

As a matter of fact, for a long time man has not reckoned with demonstrations of nature, as least not in these byways, where he has practically become nature’s master. Finally he was forced to bow down and accept the role which has been awarded him, and accept it with chagrin, many though  accepting it with respect or even with gratitude. Finally something - which this selfish egoist himself from necessity more or less understands - which can strengthen! 
                Then there was nothing left. At that time, it was again actually all over. Nature had stopped being such a faithful friend, she had jettisoned her colours, much of her beauty had faded, the weak and the sick had died and on the surface laid the forgotten creatures, the unknown and numerous in hiding for ages. They lived such as nature had allowed, they took that which they needed and nature took that when it was (their) time. Other than the selfish egoist, who took without asking and gave only when forced. The strengthened veins of the earth have become fecund again and given life force. And life was different, consciousness was different, and water in its renewed magical habit never promised more. And she was slightly ashamed; after all, she was forced to express herself in all of her power, and enforce the respect which had been lost over the generations.

                Since the age of sixteen, Viktor Kopasz has dedicated himself to observing and photographing one of the forgotten areas of the former Czechoslovakia, the Latorice River and its banks in the triangle formed by Ukraine, Slovakia and Hungary. These few square kilometres give him that which many search for in vain perhaps their entire lives - authentic artistic inspiration and human dimension.

Zdenek Primus