Petr Jindra

nar. 1966 v Plzni, vyučen elektromechanikem, soukromá studia v kresbě a malbě u plzeňského malíře Miroslava Tázlera, externě absolvoval SSUPŠ Zámeček v Plzni a nyní studuje dějiny umění na FF UK v Praze. Pracuje jako výtvarný pedagog a od r. 2003 rovněž jako odborný pracovník v Galerii města Plzně, kde se kurátorsky podílí na některých výstavních projektech. V letech 2001 až 2004 byl členem plzeňské skupiny P89. Ve své tvorbě se soustřeďuje na vztah racionálního řádu a intuice v abstraktních konfiguracích elementárních prvků. Po období klasické malby olejem a výraznější barevnosti postupně redukuje výrazové prostředky barvy (bílé monochromy) i tvaru a využívá jazyka geometrie. V sériích kreseb (Horizontální vrstvy) používá pigmentové skvrny přírodních materiálů (čaj, popel, uhel), které kontrastují s geometrickými liniemi a obrazci, často reliéfně vystupujícími z plochy v konvexních nebo konkávních formách. V poslední době uplatňuje i další konceptuální postupy, součástí díla se stávají  texty. Základním motivem autorovy práce je snaha vyjádřit existenciální lyrický prožitek jednotlivce uprostřed světa. Vystavuje od poloviny 80. let, např. v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech v r. 1995 (spolu s L. Sýkorou a T. Hudcem) nebo na výstavě Hosté Hosta v Bystřici pod Hostýnem (1998), samostatně např.v Šumperku (1999)  a v Plzni (2000), v roce 2003 se zúčastnil sympozia Jan Nepomucký – světec střední Evropy s následnými výstavami v řadě evropských měst.

Václav Malina

nar. 1950 v Plzni, vystudoval výtvarnou výchovu na PF v Plzni a FF UK v Praze (Z. Sýkora, K. Linhart), zabývá se malbou, grafikou a objektovou tvorbou, výtvarný pedagog, publicista a kurátor výstav, zakládající člen skupiny Měkkohlaví (1988), od roku 2001 ředitel Galerie města Plzně. Jeho tvorba vychází z krajinomalby pojímané v duchu moderního kolorismu a přehodnocení impresionismu na základě  konceptuálního přístupu. Příroda  představuje v jeho díle hlavní inspirační zdroj – od plenérové malby přechází k volným parafrázím a „abstraktním“ kompozicím a strukturám, často založeným na principu racionální geometrické skladby. Kromě obrazů, často velkých formátů, vytváří i variabilní objekty a instalace. Samostatně vystavuje od konce šedesátých let, zúčastnil se řady českých i mezinárodních výstavních projektů a sympozií, přehlídek současné české tvorby (Šedá cihla) a tematických výstav (Magie barev, Ornament, Pocta Janáčkovi, Pocta Kupkovi, Ejhle světlo, Les, Svět jako struktura - struktura jako obraz a další). Měl zhruba stovku samostatných výstav, poslední se uskutečnily v Galerii umění v Karlových Varech ( Cestou – necestou, 2005) a v Univerzitní galerii v Plzni (…polní tráva, 2006).

Milan Maur

nar. 1950 v Plzni, vyučen elektromechanikem, od konce 70. let do poloviny 80. let navštěvoval výtvarné kurzy J. Patery v Plzni, zakládající člen skupiny Měkkohlaví (1988), zabývá se malbou, kresbou, objekty a v posledních letech i fotografií. Žije v Plzni, kde pracoval v řadě profesí (po léta např. jako noční hlídač na Ústředním hřbitově) v současnosti je majitelem a ředitelem soukromé firmy. Od počátečních koloristicky pojatých krajinomaleb a bílých reliéfních kompozic prošel v 80. letech rychlým vývojem směrem k přírodním konceptům a akční tvorbě. Vytvářel temporální záznamy přírodních dějů, zakresloval pohyb vržených stínů stromů a trav, změny výšky vodní hladiny, přelety ptáků, cesty brouků apod. Realizoval řadu akcí v krajině (např. Cesta za sluncem z roku 1988), od devadesátých let postupně přechází k parafrázím přírodních záznamů (V rytmu letu běláska, 1996), ve kterých znovu užívá barvu a přírodní pigmenty. Vystavuje od 70. let, zúčastnil se řady důležitých přehlídek současného umění doma i v zahraničí ( Šedá cihla, Klatovy 1992, Natura, Budapešť, 1988), Od země přes kopec do nebe, Litoměřice 2005), jeho poslední retrospektivní výstavy se uskutečnily v roce 2000 v Plzni, na Klenové a v Karlových Varech, v roce 2004 vystavoval s V. Malinou v Ostravě a v Bratislavě (Koncepty, imprese, konstrukce).

Miroslava Nová

Nar. 1935 v Malnicích, vystudovala výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Plzni, působila jako učitelka na Blatensku a v Blovicích, později výtvarného oboru Lidové školy umění (ZUŠ) v Plzni. Zabývá se sochařskou a medailérskou tvorbou, je členkou plzeňské skupiny P89 a Asociace medailérů, s níž se zúčastňuje mezinárodních přehlídek FIDEM. Její sochařská tvorba prošla vývojem od tradičních žánrů (portrét, figura) k nefigurativnímu projevu, soustavně se zabývá medailérstvím. Specifikou její práce jsou sochy z kamenných úlomků, který opracovává klasickými nástroji v zdlouhavém, fyzicky náročném procesu. Nevychází z předem vytvořeného návrhu, ale přímo z tektoniky kamene a odhaluje jeho skryté formy v tvořivé interakci. Anorganický materiál přejímá organické formy a prostřednictvím tvůrce spojuje živý a neživý svět, materiální a duchovní substanci ve výsledném artefaktu. Vystavuje od 60. let, samostatně v Plzni (Galerie J. Trnky, Západočeská galerie, Galerie města Plzně), v Klatovech (Galerie U Bílého Jednorožce GKK) a v Domažlicích (Galerie bratří Špillarů), skupinově zejména s P89 a asociací medailérů, vytvořila i několik realizací pro veřejný prostor.

Kateřina Slípková

nar. 1953 v Plzni, vystudovala lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni, pracuje jako lékařka na oddělení nukleární medicíny ve Fakultní nemocnici v Plzni. Školila se v keramickém ateliéru plzeňského sochaře Františka Pavlase, v 70. a 80. letech se věnovala drobné keramické plastice, od roku 1990 se zaměřuje výhradně na malbu. Autorka od počátku inklinovala k jasné a přehledné formě s využitím jazyka geometrie. Její plastiky i obrazy se vyznačují hravostí a žensky jemným intelektuálním humorem, s oblibou cituje klasiky modernismu a převádí jejich emblematické motivy do vlastního obrazového tvarosloví plošných forem a jemné pastelové barevnosti. Důležitým znakem její práce je užívání repetitivního principu a členění obrazové plochy do čtvercových polí. Vystavuje od roku 1972, samostatně několikrát v Plzni a v Belgii (s M. Bauderym a G. Van Keerem), v Klatovech (Repetice, Galerie U Bílého Jednorožce, 2003), v Chomutově a v Olomouci (Linie, barva, tvar, 1991), zúčastnila se výstavy Ohlasy kubismu v Plzni (GmP, 2001) a společně vystavovala s M. Novou a K. Monhartovou  na výstavě Triáda (GmP, 2005).

Plzeňská pěna
Jiří Valoch

Název výstavy sice svádí k žertování, třeba o tom, jak zalévat plzeňskou pěnou (i s tím, co je pod ní skryto) olomoucké tvarůžky. Ale žertování není zdaleka jediná možnost, název může být i podnětem k dalším úvahám – pěna může být něco na úplném vrcholku, může to být něco jemného, křehkého, dokonce lehce zranitelného, něco, čím se můžeme kochat víc, než tím, co je pod ní, protože je to ta krásná součást celku, jehož zbývající část je víceméně skryta, pěna může být něco našlehaného do skutečně krásné podoby či formy. Jako krásnou pěnu můžeme koneckonců vnímat všechna umělecká díla – to je ten starý marxistický vztah mezi materiální základnou  a ideovou nadstavbou, i když víme, že je to ve skutečnosti složitější, umění na jedné straně bezprostředně z té materiální základny či podstaty bezprostředně vyrůstá a zároveň ji každé dobré umělecké dílo nějak přesahuje, můžeme i říci transcenduje. Tak můžeme rozvinout jakýsi oblouk od materiální konkrétnosti, třeba piva, až po transcendenci, přesah ve sféře myšlenkové a estetické či duchovní (podle svého vlastního založení). Shodou okolností se již jedna výstava, ovšem v geograficky vzdálenějších galeriích, totiž v maďarské Pécsi a rakouském Linzi, v rocích 2006 a 2007 pod tímto názvem odehrává. Tam se skutečně  ředitel Galerie města Plzně Václav Malina pokusil shromáždit všechno kvalitní umění, které v Plzni, resp. na Plzeňsku vzniká – pro mnohého to muselo být překvapení, samozřejmě při respektování zásady, že byla akceptována celá škála uměleckých názorů, které se dnes vůbec objevují, že nebylo vyloučeno žádné médium a že jsou zastoupeni skutečně umělkyně a umělci všech žijících generací. Kvalita toho, co v současné době ve výtvarném umění v Plzni vzniká, mne nepřekvapila – protože na rozdíl od některých svých kolegů jsem si vědom toho, že přinejmenším stejně kvalitní díla jako v Praze vznikají také v řadě menších center, počínaje Brnem, Olomoucí či Plzní.

Rád jsem přijal pozvání, abych se podílel na prezentaci Plzeňské pěny v Olomouci ... To je ovšem úplně jiná výstava, vzhledem k prostorům Galerie Caesar se představuje pět umělců, zatímco v Pécsi jich je trojnásobek. Na prezentaci celé škály uměleckých názorů bylo třeba resignovat, byť to samozřejmě znamenalo vynechat dvě skutečné velké dámy plzeňské expresívní malby, Květu Monhartovou i Danu Raunerovou, nedošlo na fotografii přes zřejmou originalitu přínosu Anny Kocourkové a Pavla Štýbra, nejsou zastoupeni vůbec žádní autoři nejmladší generace ... Ale díky tomu bylo možno zaměřit takříkajíc skutečně soustředěnou pozornost na pět umělkyň a umělců. A skoro mám chuť napsat, že se tím zase jinak zhodnotil název celé výstavy : mohli bychom říci, že jsou to ti tiší jako pěna z plzeňských tvůrců, je to umění, které záměrně neprezentuje lidská existenciální ani privátní dramata, zobrazení lidských figur ani expresívní malbu tu nenajdeme ... Ale najdeme tu subtilnosti vztahu k přírodě v nejrůznějších podobách, práci s čistými formami, ať přírodními nebo utvářenými člověkem jako součásti jeho poznávání řádu přírody i řádu člověkem vytvořených geometrických útvarů, soustředění na základní, mnohdy naprosto nespektakulární zkušenosti člověka, snad bychom měli zdůraznit i jistou míru konceptuální vztahovosti, samozřejmě různě artikulované i reflektované ... Koneckonců to asi není náhoda, že v této sestavě najdeme Milana Maura a Václava Malinu, kteří byli i v celostátním kontextu vnímáni jako reprezentanti dvou přístupů k uplatnění konceptuálního myšlení u nás. Pro někoho možná budou určitým překvapením obě vystavující dámy – Miroslava Nová je skutečně fascinující sochařka, která de facto tematizuje vztah mezi nalezenou formou kamene a nijak nápadnými sochařskými zásahy, které pouze subtilně modifikují nalezenou přírodní formu s krajním respektem k ní ... Snad optimální forma percepce těchto soch je hmatová – přitom si uvědomíme odlišnosti nalezených struktur i textury, vytvořené autorkou. Jako konceptuální aspekt bychom u ní mohli vnímat vztah mezi nalezeným, přírodním, a jejím zásahem. Je to asi jediná sochařka, která nemění z gruntu celou formu kamene, ale naopak ji akcentuje svými postupně vznikajícími modifikacemi. Vztahový charakter mají také její sestavy - nejčastěji dvou - kamenů, zase subtilně diferencovaných tvarem i danostmi materií, tedy především tím, co již bylo v kamenech přítomno. Malby Kateřiny Slípkové zaujmou na první pohled lapidárním působením monochromních barevných ploch, jejichž reduktivnost je bezpochyby dalším rozvinutím autorčiných zkušeností ze sféry keramiky. Ryze geometrické formy jsou často konfrontovány s jednoduchými figurálními znaky, odkazujícími zase ke světu přírody vymezeními obrysů ptáků či ryb. Tyto znaky obyvatel přírody zároveň mnohdy představují formy, které nás odkazují k některým zakladatelským osobnostem moderního umění, ovšem v nové, artificiální repetitivní syntaxi. Konceptem je vztah mezi přírodním znakem a ryze geometrickými plochami, repetitivní ráz vnáší do těchto maleb nový typ řádu. Milan Maur patřil k českým průkopníkům racionální konceptuální tvorby – uměleckým dílem byla přesná reference o určitém přírodním ději, většinou probíhajícím v čase (nejčastěji pohybu). Zhruba v posledním desetiletí přehodnotil tyto zkušenosti do parafrází pohybu některých přírodních objektů, které byli někdy jeho „modely“ již dříve, nejčastěji různého hmyzu, motýlů atd. – výsledek upozorňuje na konceptuální východiska, ale zároveň přiznává jako novou kvalitu estetické složky, vlastní přírodnímu řádu i repetitivnímu skripturálnímu záznamu, ale také autonomii obrazu jako média. Václav Malina naopak vždy respektoval autonomii malby, ale reflektoval ji způsobem, spřízněným s analytickou či fundamentální malbou sedmdesátých let. Jeho dlouhodobým konceptem bylo přehodnocování principů impresionismu jako práce s barvou. Nejnovější kapitola jeho tvorby sice stvrzuje, že je autor především kolorista, ovšem geometrické barevné plochy vymezuje přesnými monochromními liniemi, jež jsou konceptuálním kontrapunktem barevných ploch. Geometrie Malinových maleb není geometrií konstrukce – lineární konstrukce je estetickou i komunikační reflexí barevných ploch, uplatní se i ozvláštňující, kompozičně překvapivý detail, dokonce i kružnice mezi samotnými přímkami. Petr Jindra se brzy propracoval k užívání jazyka geometrie, nikoliv ovšem s jeho ryze racionální syntaxí, kterou si spojujeme s ryze konstruktivními řešeními, dřív mu byl cestou k nalézání určitého autonomního řádu, v němž nechyběly momenty subjektivního rozhodování. Soustavná zkoumání možností kresby jej přivedla k práci s netradičními materiály, nejprve s čajem, později i s popelem a s uhlem. Celková tendence k reduktivnosti se projevovala jak v omezování barevnosti, tak v syntaxi. Jako konceptuální rys můžeme jistě vnímat vztah nepravidelných skvrn různých nalezených pigmentů ke kresleným liniím – také reflexe přírody je v nich přítomna, zase úplně jinak než u ostatních vystavujících. Konceptuální rysy jsou v poslední době ještě zvýrazněny tím, že někdy integruje do plochy kresby text.

Jiří Valoch