|
Jonáš Czesaný
Narozen / born: 2. 3. 1972, Praha.
Žije a pracuje v Praze / Lives and works in Prague
Studia / Studies:
1991
– 1999 Akademie výtvarných umění v Praze (prof. František
Hodonský, prof. Vladimír Kokolia)
Pavel
Šmíd
Narozen / Born: 18.
3. 1964, Krnov
Žije a pracuje v Praze /
lives and works in Prague
Studia
/ Studies:
1979–1982 SUPŠ Praha
1990–1997 Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Jiří
Sopko)
1992–studijní
pobyt na Polytechnic School, Nottingham, Velká Británie
Dalibor
David
Narozen
/ Born: 1972, Valašské
Meziříčí
Žije a pracuje v Praze / lives and works in Prague
Studia / Studies:
1985-1990 SUPŠ Uherské Hradiště
1990-1997
Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Jiří Sopko)
Good Morning/ Dobré
ráno
Název
„Dobré ráno“ si lze vykládat různě. Nemusí se jednat o
zmechanizovaný, donekonečna opakovaný pozdrav. „Dobré ráno“ může
být bráno i symbolicky, jako širší ironický vzkaz – probouzení
se a zároveň střízlivění nové české společnosti z porevolučního
snění o snadných cestách spravedlnosti a svobody. Může to být ještě
rozespalý, lehce zamlžený návrat do vlastních kořenů a původnosti,
ale i do reálií a podob žitého časoprostoru, do banality nasáklé
marketingovým, obchodním a spotřebním třeštěním, do světa lesku
bez oslnění a bez cíle. Nebo tím může být vyjádřena nostalgie
po ztrátě snu a snění, nechuť svědectví o době bez velkých příběhů
a ideálů, které ne že by nebyly, ale jsou důmyslně zastírány a překódovány
do obchodovatelných, směnných forem.
Z obrazu
se stává konstatování jako hodnota střízlivění. Nejde o popis, nýbrž
o proces vnímání předmětného světa v osobních autorských
kontextech. Co tu můžeme nalézt? Odstup od vlastních tužeb a snů,
zbytkový humor, spíše skepsi. Ta jakoby se stávala novým východiskem
a otevírala jiné pohledy a cestu k předmětnosti. Touhu po ztraceném
prostoru doprovázejí autorské polarity objevující se v malířském
jazyce jako odcizení/blízkost, naplnění/prázdnota,
kontinuita/opakování, improvizace/schéma apod.
Obraz
se stává obranou proti formalismům všeho druhu, proti vyprázdněným
formám a vizuálnímu tlachání stejně jako proti přílišné užvaněnosti
dnešní hlučné multimediální společnosti. Proti hlasitosti
donekonečna opakovaných informačních schémat, kde se pouze
aktualizují data, je stavěna snaha o ztišení a novou koncentraci.
Preferováno je úsilí o to nevyjadřovat se odvozeně, nezaštiťovat
se uměleckými autoritami a proudy ze zahraničí. Nejde ovšem ani o
to, být programově autentický, ale vytvářet obrazy přirozeně,
tak, aby byl dán prostor ke vzniku autentické výpovědi čitelné
teprve zpětně, s časovým odstupem. Obraz vzniká s vědomím
toho, že trendy a móda jsou připravované společenské akty napojené
na ekonomický a komerční provoz, o jejíchž strategiích je dobře být
informován, ale stejně tak si od nich držet odstup, neboť hrozí
proces vytracení, rozplynutí se v balastu oslnivé a podmanivé
nepůvodnosti. Jedinec jakoby se podvědomě bránil procesu jakéhosi
„sebe-rozptylu zaživa“.
Dalibor
David a Jonáš Czesaný mají podobné generační cítění navázané
na určitou měkkou nostalgii. Jejich díla jsou více osobní,
senzitivní a ve své skepsi vlastně vitální. Pavel Šmíd, o
generaci starší autor, pracuje s uzavřenějším tvaroslovím. V užitých
modelech a prototypech se odráží jiná generační zkušenost.
Dalibor
David je autorem nejvíce ztišeným. Melancholii tu střídá citlivé,
křehké a zvědavé zkoumání věcí v jejich vizuálních zkratkách.
Vznikají nejednoznačné, proměnlivé formy navázané na změnu osvětlení.
Jednoduché kompozice vytvořené z banálních předmětů ozvláštňuje
David malířskými prostředky – světlem a barvou. Intuicí prozařuje
předměty a tvoří z nich posvátné relikvie. U Jonáše Czesaného
je melancholie střižená ironií a jakýmsi skeptickým
re-sentimentem. Autor se zaměřuje na detaily a náhodné vhledy do předmětného
světa. Náhodnost voleného záběru přispívá k autenticitě
obrazu a navozuje dojem bezprostřednosti. Některé obrazy připomínají
spočinutí unaveného zraku na nějakém bodě, a tím situaci zamyšlení.
Czesaný se vyjadřuje zpravidla prostřednictvím stažené barevnosti,
kde barevná skvrna vytváří narativní složku obrazu, když kopíruje
autorovy skryté emoce. Realismus Pavla Šmída lze označit s jistou
licencí za „cynický“. Chladný popis předmětu se ve Šmídových
obrazech mění v malířskou ironii. Ta je čitelná v řezání
figury formátem, v barevně nadsazeném ornamentu malovaného čalouněného
nábytku apod. Z nepodstatného je činěno podstatné. Je to jakési
přibližovaní kamery a s tím spojené navození dojmu prostorového
uzavírání a umělosti forem. Lynchovská snovost se zde prostupuje s českou
ironií. Realita je tu, přes všechnu střízlivou popisnost, rozpouštěna
podobně jako v časovém médiu a stává se úzkostnou
„filmovou“ fikcí.
Probouzení
je někdy bolestné, odmítavé a trvá dlouho, jindy radostné a plné
očekávání. Jde o to, čím člověk žije a kam míří.
Petr
Vaňous, Praha-Košíře, květen 2007
ZPĚT
|
