Jiří Alois Havlíček

(30. 3. 1948, Šternberk – 2. 5. 1997, Šternberk)

První polovina 70. let - vyučen nástrojářem ve Šternberku. Pracuje jako kulisák v Krajském divadle v Příbrami.

Před rokem 1975 navštěvuje soukromé kursy u  prof. Ladislava Čepeláka na grafické škole AVU v Praze (1975 – ?)

Nastupuje na Národní akademii umění v bulharské Sofii (Nacionalna chudožestvena akademia, Sofija), ateliér malířství – pravděpodobně již v prvním semestru pro nemoc ukončil. Od konce 70. let je v invalidním důchodě.

V letech 1980–1983 vyučoval keramiku a výtvarnou výchovu (Městský dům pionýrů a mládeže, Litovel), 1982–1983 navštěvoval soukromé výtvarné kursy Igora Zhoře v Prostějově, 1981–1989 pracuje jako noční hlídač v JZD Vsisko.

V roce 1985 sňatek s Dagmar Knobovou, 1986, 1989 narození dcery Daniely a syna Jiřího.

Po roce 1992 přestává malovat.

Návrat nebeského orla

Pouhý mýtus o dávném jurodivém buřiči, mystikovi a zbloudilém prorokovi zbyl v několika myslích po malíři Jiřím Aloisi Havlíčkovi; zatímco galerie jeho podivuhodných obrazů dodnes dráždí vybraný vkus docentů či děsí novopečené studenty na zdech filosofického semináře olomoucké univerzity, jemuž ji odkázal. Často jsou s hodnocením (posměšným odsudkem) jeho umění mnozí –  i ti vzdělaní a vznešení – velmi rychle hotovi. Ostatně jako s mnohým jiným. „Umělci, děti, blázni a někteří z nás milují věci, které budou většinu lidstva uváděti v zoufalství (...) Naivnost těch druhých je v tom, že hledají poslední kritérium hodnoty díla v svém rozumu.“ (Vítězslav Nezval)1

Leč jurodivému, ač se to zdá k nevíře, se se vší vážností a erudicí (coincidentia oppositorum) věnoval už od 80. let Rudolf Chadraba, ikonolog evropského významu a nestor místní kunsthistorie, jenž Havlíčkovu tvorbu interpretoval z hlediska na Západě tehdy široce diskutovaného návratu postmoderny k mýtům, magii a náboženské synkrezi a chápal ji jako manifestaci (sic!) několik desetiletí staré teorie archetypů a kolektivního nevědomí C. G. Junga, se specifickým důrazem na komplikované mytologické kořeny olomoucké.2

Dnes, více než deset let po smrti malíře se naskytla šance zamyslet se nad Havlíčkovým odkazem znovu. A měli bychom se – alespoň in nuce – pokusit  přiblížit autorův umělecký vývoj, který předcházel jeho enkaustikám z let 1987 – 1992, jež najdeme na ponurých chodbách filosofů.3 Jeho raná tvorba je dnes známa pouze z chatrných vzpomínek jeho přátel. Až z doby kolem let 1981 – 1982 známe první cykly kreseb (drobné monotypy s perokresbou figur), kde ještě doznívalo Havlíčkovo zaujetí pro kubismus ze 70. let. Silně nábožensky založený malíř se už tehdy hroužil do metafyziky barev, do studia mytologií, kosmologií a mystiky. Po roce 1983 začaly vznikat již vyzrálejší podoby jeho kresebného díla: dekalky mýtických krajin s filigránem tušových perokreseb (bezhlavý kůň), až dětsky, jurodivě traktované. A zejména cyklus Hlav (1983 – 1987), které jakoby stále evokovaly Italské reminiscence Miroslava Šnajdra st. z počátku 70. let. Ale byl tu už výrazně epifanický obsah: hlavy dostávají zlaté trnové koruny, někdy se podobají Kristu a zjevují se v reji dekalkových skvrn kongeniálně kombinovaných s tušovou perokresbou a s rozprášeným bronzovým a stříbrným prachem. Havlíček se tu představuje jako bezděčný pokračovatel Vítězslava Nezvala, který k nám přenesl dekalk, objev pařížských surrealistů (Óscara Domíngueze a Marcela Jeana), jenž se tenkrát (1935 – 1937) svým tvůrcům zdál bez možnosti pokračování. 4 Jenže pro Havlíčka tenkrát znamená v mýtické době (in illo tempore) a skvrny dekalku se tak stávají jevištěm theofanie, kde se odehrává hermetický děj. 

Kolem roku 1987 nastává zlom a Havlíček se po období příprav (kompoziční a barevné pastelové studie) pouští společně s malířem Josefem Šlechtou, s nímž sdílí ateliér, do experimentace s enkaustikou. Následně se definitivně zformuje svébytný hybridní model uměleckého habitu Jiřího Havlíčka; rodí se kříženec (tetramorf?) magického realismu či, chcete-li, okultního parasurrealismu, živlové neoromantické malby se synkretickou verzí křesťanského esoterismu. Za důležité přitom považuji jeden rys těchto prací: dvojí kódování, neboli jejich schopnost zaujmout jak laiky (fantastičnost, fantomatičnost) tak i znalce, čtoucí esoterní (skryté) významy. Postmodernismus par excellence.5

Než nový návrat k jungiánské meditaci zdá se dnes případnější vybídnout k úvaze nad Havlíčkovou pozicí v  místním, českém i světovém kontextu. V místním rámci se traduje klišé o Olomouci jako prostoru existenciálně vypjaté kresby, která jakoby dokreslovala teze Jindřicha Chalupeckého o vyšším poslání modernismu. Méně častěji se uvádí, jak se zde již od konce 60. let vynořovala postmoderní východiska (Miroslav Šnajdr st., Ivan Theimer, Jan Kratochvíl). V tomto smyslu by mohla být zmíněna také akční tvorba Vladimíra Havlíka ze 70. a 80. let, která byla v některých svých rysech pozoruhodnou (doposud opomíjenou) metaforou cesty, jíž musel projít neofyt, kandidát magické praxe, aby se naučil ovládat čtyři živly.6 Ve stejné době, kdy Havlíček na ploše svých enkaustik (zas)taví své vize čtyřmi živly (oheň LED lampy, tekutý vosk, pigment, vzduch), se jiný Olomoučan, tentokrát v Praze, naplno nořil do černi svých magických čtverců v karteziánské meditaci nad posvátnou geometrií. Souvislosti s dalším pražským děním konce 80. let (Tvrdohlaví) či přímo s dílem Františka Skály by také mohly být stopou.7 A konečně by stálo za to blížeji prozkoumat kontext s děním světovým, jenž by mohl být třeba vymezen dvěma událostmi: výstavou Spiritual in Art – Abstract Painting 1890 – 1985 v Los Angeles v roce 1986 8, která rehabilitovala esoterní složky symbolismu a rané moderny a odhalila okultní kořeny abstraktního umění a pařížskou výstavou Les Magiciens de la terre v roce 1989, jež zase zkoumala zvláštní auru rituálu a kouzla současného umění Afriky, Asie a Austrálie vedle děl západní postmoderny.9

Na závěr se ještě vraťme ke zmíněným posměškům nad jurodivostí v umění. A odkažme rovnou  k tezím Michela Thévoze, dlouholetého ředitele Sbírky Art Brut v Lausanne, který velmi kriticky hodnotí typologické řady výtvarných projevů schizofreniků, jež vypracovali moderní psychiatři. Sami museli připustit, že tyto řady lze snad ještě s lepšími výsledky než u duševně chorých aplikovat na umělce klasické avantgardy.10 Zkusme jiné vědy. Rusistika ozdobí konec: „V ruské lidové tradici je dáno, že jurodivému náleží úcta. Tato lidová úcta má své zdroje. Je jím například vzácný zážitek mimořádné blízkosti s Ježíšem Kristem (...) tradice takový zážitek přičítá jurodivému, jenž se z něj pomátl a tajuplně jej vyjevuje; je radno mu pečlivě naslouchat. (...) Úctu k jurodivému chovali i vzdělaní a vznešení...“ 11

David Voda, 7. – 8. 1. 2008

(Poděkování Dagmar Havlíčkové, Rudolfu Chadrabovi,

Rostislavu Valuškovi, Martině Kostelníčkové)

                  ZPĚT