MIROSLAV POLÁCH

Narozen / Born: 1980, Čeladná

Žije a pracuje v Praze / Lives and work in Prague

Studium / Studies: 1999 – 2005 AVU Praha ( J. Sopko)

Samostatné výstavy / Solo ehbibitions:
GO–GO ON. Galerie Caesar Olomouc

Skupinové výstavy / Group Exhibitions:
2005  Diplomati AVU. NG – Veletržní palác, Praha
           Galerie Doubner, Praha (s A. Štechem)
2006  Sympozium. GFJ – Sankturinovský dům, Kutná Hora
           Spektrum. Galerie Půda, Jihlava
           Studenti, absolventi školy J. Sopka. 
           AJG - Wortnerův dům, České Budějovice
2007  Nová trpělivost. Výstavní síň Mánes, Praha
           Resetting / Jiné cesty k věcnosti. 
           GHMP – Městská knihovna, Praha

Katalogy/ Texty:
2006 P. Vaňous, Malířská škola Jiřího Sopka, 
           A2 kulturní týdeník, 17/ 2006
2007 Nová trpělivost/ New Patience 
          (katalog, texty: H. Staub, P. Vaňous, K. Tučková), Praha
2008 P. Vaňous: Věcnost a figurace bez nostalgie.
           Revue Art 1/2008
           Resetting / Jiné cesty věcnosti. Alternative Ways To 
           Objektivity (katalog výstavy, text: P.  Vaňous). 
           GHMP, Praha            

GO-GO ON
Malíř hravého bezčasí

Miroslav Polách praktikuje jiný přístup k malbě a obrazu, než na který je běžný divák zvyklý. Osamostatňuje jednotlivé formy a z nich buduje nové celky. Plocha se stává laboratoří, kde jsou zpracovávány a různě nově skládány odhmotněné a kontextu zbavené prvky. Vlastní malířský arzenál je použitý k tomu, aby setrvával ve své původnosti (materialitě) a nijak se nepodílel na tradiční umělecké ambici, totiž vytvořit obsahovou iluzi. Zdání prostoru, plasticity, imitace materiálového povrchu, to je to, co považuje Polách za zavádějící a pro sebe nevhodnou malířskou linii, protože na každou takto zformulovanou iluzi se přirozeně váže lidská zkušenost, hledající nějaké konkrétní narativní sdělení o subjektu či objektu. Autorovo úsilí jde proti tomuto ilustračnímu automatismu. Cílem je osvobodit objekty z totality prostorovosti a časovosti a učinit je opět živými a svobodnými, nezávislými na lidské egu. Proto je tu modelační potenciál založen na odstupu a ironii, ale i hravosti a zvědavosti.
Malba používá po staletí stejné výrazové postupy – kresba (linie), plocha (barva). Polách  zviditelňuje samotný proces jejich aplikace. Začíná zpravidla od pomyslného bodu nula, kterým je bílá plocha. Tu postupně, více či méně, pokrývá (zanáší) prvky odkazujícími na věcnost. Vznikají jednoduché vazby, asociace oproštěné od nánosu hlubokomyslnosti. Formy nabývají ve své zdánlivé prostotě na vitalitě. Vedou diváka napůl cesty k věcnosti, aby ho poté opustily a prosmýkly se zpět k abstrakci. Zmatený divák zažívá pocity trapnosti, protože se nemůže ztotožnit ze zobrazeným předmětem či figurou. Formy používané Poláchem nepropouštějí konkrétní zkušenost a paměť, brání se lidským přívlastkům a vlastnostem. Soustřeďují se pouze samy na sebe, na vlastní proměny, na možnosti množení, reprodukce, na serialitu, klonování, bujení, ale i vytrácení se a mizení. To je jedna rovina Poláchovy malby.
Druhá, velmi podstatná rovina je vložena do vlastní logiky obrazové výstavby. Ta je totiž velmi racionální. Co se zdá na první pohled náhodné, podléhá ve skutečnosti pevně daným zákonitostem. Jsou-li Poláchovy malířské prvky výsledkem jeho svobodné stylizační práce, pak jejich skladba na obrazové ploše je na způsob fyzikálního či geometrického ohniska vázána na zvolené epicentrum. Neprozrazuje to pouze název jednoho obrazu, kde dochází ke zdvojení (nejjednoduššímu typu zrcadlení) námětu (Fokus, 2007), ale také klíčová díla jako Sněhulák (2007) nebo Fokus rondo (2008), kde je světelný zdroj umístěn na úhlopříčku obrazu (v případě ronda /kruhu/ je formát ještě vnitřně členěn do pravidelného oktogonu). Vidíme tu technicky dokonale provedenou malířskou analýzu světelného spektra v jeho lomu, včetně onoho efektu tzv. mžitků, kdy se základní formát obrazu odráží na sítnici, zrcadlově se množí a nějakou dobu tu setrvává v měřítkových a barevných posunech (například zmnožení oktogonu u obrazu Fokus rondo). I tento moment ale obrací malíř v ironii, když úsek mezi ohniskem kuželosečky a sbíhající se rovinou přemění na banální Zmrzlinu (2007), nebo když „ohnisko“ určí za bodový zdroj osvětlující znakově rozfázovanou GO-GO tanečnici dynamicky se svíjející u tyče jako prvku základního členění obrazové plochy (zlatý řez, středová osa).
Miroslavu Poláchovi se daří rehabilitovat malířské médium v jeho životnosti kontrastem jednoduchých, spotřebních forem-znaků (inspirací jsou mu například dopravní značky, loga, reklamní tabule) s racionálně definovanou „exaktní“ sítí obrazové skladby. Formy pak tančí, jak autor chce. Je to ON, kdo promlouvá, s odstupem, ironicky, expresivně - ale pod kontrolou, vtipně a do jisté míry skrytě, anonymně.

         ZPĚT