OLDŘICH ŠEMBERA

Narozen / Born: 6. 7. 1948, Rýmařov, CZ

Od roku 1951 žije v Olomouci / Since 1951 lives in Olomouc.

Malíř, kreslíř, fotograf, grafický designér a autor realizací do architektury, od roku 1998 se zabývá rovněž počítačovou grafikou a vytvářením obrazů pomocí počítače, tzv. fotografik 

Studia / Studies

1963–1967 Střední uměleckoprůmyslová škola v Brně, obor výstavnictví (Milan Zezula, Antonín Odehnal, Jindřich Svoboda, František Knaifl)
1970–1975 Univerzita Palackého v Olomouci, katedra výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty (Václav Zykmund, Miroslav Štolfa, Alena Nádvorníková ad.)

Zaměstnání / Work experience

1967–1970 výtvarník v propagačním oddělení Okresního kulturního střediska v Olomouci, Okresního národního výboru v Olomouci, Potraviny Olomouc

1975–1978 odborný pracovník - fotograf Okresního střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Olomouci

1978–1986 odborný pracovník a správce sbírky obrazů a soch v Oblastní galerii výtvarného umění v Olomouci

1980(?)–1991 neplacený člen výstavní rady Galerie Pod podloubím

od roku 1986 svobodné povolání

od roku 1990 iniciátor vzniku a předseda Galerie Caesar, družstva pro podporu výtvarného umění

Členství ve výtvarných spolcích / Membership in Artistic Groups

1983–1988 registrován u Českého fondu výtvarných umění
1989–1990 Svaz českých výtvarných umělců
1990–1992 Unie výtvarných umělců Olomoucka
1990–? TT klub výtvarných umělců a teoretiků Brno
1990–? Kruh Galerie H
od 1991 Spolek olomouckých výtvarníků (SOV)

Zastoupení ve veřejných sbírkách / in Public Collections at

Galerie výtvarného umění v Liberci
Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění

Zastoupení v soukromých sbírkách / Represented in Private Collections at

Pozoruhodný návrat Oldřicha Šembery

Přiznám se, že bylo období, kdy jsem sdílel obavy, zda malíř a kreslíř Oldřich Šembera (1948) vytvoří ještě něco nového. Počátkem 90. let se totiž z existenčních důvodů vzdal volné tvorby a věnoval se jenom užitému umění, tedy práci na obživu. Vedle toho byl jedním z nejaktivnějších výtvarníků, kteří se zasloužili o vznik olomoucké Galerie Caesar1/ a dodnes se stará o její chod. Zkrátka spoustu drahocenného času místo vlastní tvorby věnoval druhým, a tak o to víc vítám jeho návrat na výtvarnou scénu.
        Než se ale budeme věnovat jeho nové tvorbě, připomeňme si alespoň ve stručnosti její předchozí vývoj. Šembera v roce 1975 absolvoval katedru výtvarné teorie a výchovy na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci u malíře Miroslava Štolfy a teoretika Václava Zykmunda. Již v průběhu studia se intenzivně stýkal s Václavem Stratilem (1950), Petrem Jochmannem (1951), Ondřejem Michálkem (1947) a několika dalšími budoucími absolventy zmíněné katedry. Po absolvování pražské Akademie se přibližně v téže době do Olomouce přišel Jiří Lindovský (1948) a vrátil se Jan Jemelka (1953), čímž de facto vzniklo kvalitativní jádro zdejší, tehdy nejmladší, výtvarné generace.2/ Šembera se v tomto společenství individualit, jež nepojil společný výtvarný program, ale odpor proti mizerii doby, snažil zpočátku prosadit především malbami zátiší poněkud morandiovského vyznění, přestože byly malovány hutnými pastami v potemnělé škále hnědí a okrů. Jimi se také představil na dnes již legendární výstavě Konfrontace ´77 v Psychiatrické léčebně v Kroměříži.3/ Avšak rok před tím se přestěhoval s rodinou na okraj Olomouce, do Hodolan, kde prožil dětství a tím bylo rozhodnuto o jeho dalším výtvarném vývoji. Návrat do míst, kde jako kluk intenzivně vnímal přechod města (civilizace) do volné přírody, způsobil jeho obrat k zájmu o krajinu, respektive o zachycení zvláštního napětí mezi „romantickou“ krajinou a „chladnou“ civilizací.
          Šemberovo pojetí krajiny tedy bylo netradiční, přestože v obrazech uplatňoval klasickou techniku splývané lazurované olejomalby. V závěrečné fázi malby pak do ní často vstupoval buď rytou exaktní (geometrickou) kresbou nebo americkou retuší, případně obojím. Tímto přístupem záměrně reagoval na tehdejší kult expresivní, divoké malby. Rovněž náměty jeho obrazů byly značně vzdálené tehdy protěžovanému postmodernímu návratu k mýtům a různým kulturním citacím. Malíře totiž intenzivně zajímal fenomén periferie jako místa, kde, aniž si to mnohdy uvědomujeme, dochází k dennodennímu střetávání anebo vzájemnému prorůstání přírody a techniky, či přímo k jejich prazvláštní symbióze. Mezi nejčastější náměty jeho maleb i kreseb tak patřily motivy autostrád, podchodů, skleníků a vedle toho, jak sám zmiňuje, „krajiny rekonstruované, krajiny s protisvětly a paprsky přírodními i smyšlenými.“ (O. Š., 2008). Na první pohled vizuálně i emotivně úderný kontrast mezi klasickou olejomalbou a současným námětem byl tehdejší kritikou vnímán jako jeden z výrazných projevů tzv. ekologického umění (Jiří Valoch, 1981). 4/ K tomu lze dodat, že dnes se nám Šemberovy obrazy ze zmíněného období mohou jevit jako ještě aktuálnější než tehdy. S jistým odstupem od vzrušené doby „postmoderního třeštění“ se totiž ukazuje, že do tohoto proudu spadají – a jsou mnohem osobitější – i projevy, které teoretici tehdy považovali za přístupy stojící v opozici vůči postmoderním tezím. 5/ Do určité míry to platí i o dalších se Šemberou názorově spřízněných vrstevnících, kteří se rovněž zabývali aktuálními ekologickými nebo civilizačními tématy. Pro nedostatek místa zde alespoň zmiňme Jiřího Lindovského, libereckého Jiřího Dostála a dále pozoruhodné slovenské autory: Rudolfa Sikoru, Dezidera Tótha, Michala Kerna,Viktora Hulíka a Daniela Fischera, 6/ s nimiž ostatně tzv. olomoucký okruh udržoval dlouhodobé kontakty. 
        Jak již bylo řečeno, někdy kolem roku 1991 Šembera rezignoval na víc jak deset let téměř úplně na vlastní tvorbu. Toto nelehké rozhodnutí mělo pochopitelně vliv i na jeho současnou práci, jejíž nesmělé počátky se datují rokem 1998, kdy autor začal pracovat s počítačem, respektive v něm upravoval jím pořízené snímky – jak jinak než s námětem krajiny – do podoby digitálních tisků. Tato přechodná fáze však nabrala jasný směr až po jeho opětovném přestěhování z centra města do Hodolan. Zřejmě definitivní návrat do prostředí, kde měl v druhé polovině 70. let svůj první ateliér, v něm vyvolalo silný pocit dejá-vù, a tak bylo jen otázkou času, kdy se probudí také jeho léta potlačovaná výtvarná kreativita.
           Počátek Šemberova návratu na výtvarnou scénu spadá do roku 2005, kdy vznikly jeho první fotografiky. Jejich základem jsou fotografie pořízené autorem, jež následně převede do počítače, který mu usnadní vyhledat to, co ho na záběru nejvíce zaujalo. Vzhledem k tomu, že výtvarník bezvýhradně respektuje zdrojové informace snímků a pouze v nich posiluje změnou parametrů počítačových programů své výchozí představy, tak výsledné tisky pořízené na plotru (prezentované ovšem jako tradiční závěsné obrazy),7/ jsou obsahově i esteticky velmi pozoruhodné. A to hned z několika důvodů. Šemberovy snímky z důvěrně známého prostředí jsou na první pohled běžné, ne-li rovnou nudné fotografie. Autor však velmi dobře ví, proč si ten který záběr vybral. Jeho vizuální paměť a ostrý zrak totiž dokáží neomylně rozpoznat to, co je pro zachycené prostředí charakteristické. Kdo pochází z některého z olomouckých předměstí, anebo má cit pro objevování fragmentů původní krajiny, tak tomu jistě dobře rozumí. Pro ostatní dopovězme, že Šemberovým raison ďêtre jsou zejména místa se zbytky původní lužní vegatace, zachované v blízkosti příměstské zástavby. To je moment, který obloukem spojuje jeho obrazy z 80. let s těmi současnými. Jinak ovšem nová plátna, či chcete-li velkoformátové tisky, mají zcela odlišnou estetiku. Ta ale paradoxně není určována počítačem, neboť komputer autorovi pouze umožňuje „vytáhnout“ z vybraného motivu to, co je na něm nejpodstatnější, tedy jeho kresebnou strukturu. Když si to uvědomíme, pak je až ohromující, jak jeho obrazy mají blízko na jedné straně k impresionistickému pojetí zobrazení (např. 06–41, 2006) a na straně druhé k japonským dřevořezům z konce 19. a počátku 20. století (např. 06–20, 2000; 06–43, 2006), či k secesní stylizaci (např. 07–07, 2000, 06–19, 2006). Přičemž jiné zase vypadají jako s přírodní realitou zhola nesouvisející abstrakce (např. 06–32, 2006; 07–02, 2007). To, co nám malíř, byť s myší v ruce, nabízí je vlastně úžasné vizuální a intelektuální dobrodružství, pokud nám opravdu dojde, že nejsme v jeho případě účastníky jen jedné z dalších One Man Show, ale velkolepého přírodního představení.
          Šemberův návrat na výtvarnou scénu tedy považuji za víc jak vydařený, neboť jeho nová tvůrčí etapa je mimo jiné také dokladem mého pevného přesvědčení, že v současné době hrubé relativizace časem prověřených lidských i uměleckých hodnot, jsou výsostnými tvůrčími činy jen ty, které jsou kryty umělcovou životní zkušeností a bytostným vztahem k místu a kultuře, v níž žije.

Ladislav Daněk, 22. 5.–25. 5. 2008

Poznámky:

1/ LaD [Ladislav Daněk]: Galerie Caesar. Nová Encyklopedie českého výtvarného umění, N–Ž, Praha, Academia 1995, s. 995.

2/ Blíže a přesněji viz Zatloukal, Pavel: Olomouc. Výtvarné umění - Zakázané umění II., 1996, č. 1–2, s. 186–188. – Daněk, Ladislav: Olomoucký okruh. Výtvarné umění - Zakázané umění II., 1996, č. 1–2, s. 189–216.

3/ Viz Konfrontace ´77. Obrazy – grafika – sochy mladých olomouckých výtvarníků. [Katalog výstavy]. Nepodepsaný text [Jiří Hastík]. Kroměříž, Psychiatrická léčebna 1977.

4/ Oldřich Šembera. Kresby. [Katalog výstavy]. Text Jiří Valoch. Brno, Minigalerie VUVEL 1981.

5/ Srv. Bieleszová, Štěpánka (red.) – Zatloukal, Pavel – Olič, Jiří et al.: Nechci v kleci! České a slovenské výtvarné umění 1970–1989 ze sbírek Muzea umění Olomouc. [Katalog krátkodobé expozice]. Olomouc, Muzeum umění 2008.

6/ Hrabušický, Aurel (ed.): Slovenské vizuálne umenie 1970–1985. [Katalog výstavy]. Bratislava, Slovenská národná galéria [2002].

   ZPĚT