Fred Schierenbeck

Narozen / Born: 1952, Bremen
Studia / Studied: 1972–1979 Hochschule für Bildende Künste Berlin
Po / since 1981 zaměstnán / Kunsterzieher am Städtischen Gymnasium Oerlinghausen, v současnosti / today: Niklas-Luhmann-Gymnasium, Oerlinghausen
1993 - 2003 vyučuje Lehrauftrag an der Universität Bielefeld
1995 získal cenu / Kunstpreis des Kreises Lippe
2001 – 2002 Gastprofessur an der Universität der Künste Berlin
Žije a pracuje / Lives and works: Oerlinghausen

Tomasz Zawadzki

Narozen / Born: 1956, Lublin, PL
Studia / Studied: 1976–1981 PWSSP, Wrocław
Od1983 působí na / He is working:  Instytucie Sztuk Pięknych Wydziału Artystycznego Uniwersytetu Marii Skłodowskiej Curie, Lublin.
Spolupracuje / cooperating with Galerią Biura Wystaw Artystycznych, Lublin

Když  se mi naskytla příležitost, představit v příjemných prostorách Galerie Caesar nějaké zahraniční umělce, musím se přiznat, že jsem neváhal : při několika příležitostech jsem se přesvědčil, že skutečně originální a přitom pro mne poměrně noví autoři jsou tři, navíc spojující Polsko s Německem : Tomasz Zawadski mne zaujal již na kolektivních výstavách a potom, jakmile to bylo možné, jsem vždy navštívil jeho ateliér v polském Lublinu, Marek Radke z Polska odešel a žije v německém Bielefeldu, ale v Polsku jsem brzy viděl jeho jedinečné výstavy, instalace sui generis a samozřejmě od začátku jsem si uvědomoval, že to je umělec, jenž objevil jakousi jedinečnou komornost postminimalistických objektů – a oni sami mne seznámili s Fredem Schrierenbeckem, který doplňuje škálu práce s konceptuálně motivovanými geometrickými zásahy do rukopisně, materiálově traktované malířské plochy … Všechno jsou to umělci, užívající jazyka geometrie, ale zároveň v úhrnu reprezentují jakýsi vyšší pohled na jeho současnou problematiku. A všechno jsou to také umělci, pracující jinak, než můžeme shledat na našem domácím písečku.

V Čechách nemáme žádného důsledně monochromního umělce (naštěstí se k nám přestěhovala z nejmladší generace Vanesa Hardi a z Austrálie se vrátil Václav Krůček), jinak pouze pár doteků monochromie u několika malířek a malířů v určitém tvůrčím údobí. Přiznám se, že bych byl šťastnější, kdybychom někde v českém milieu takového vyhraněného monochromního malíře měli, protože je to důležitá a stále živá problematika, pouze u nás jako by tomu nikdo nedůvěřoval. Zřejmě je to tím, že většina umělců i teoretiků tady má nejraději takové umění, které lze převyprávět jako story. Jako by si u nás většina lidí neuvědomovala, že malba, to je de facto práce s barvou a že případné syžety jsou pouhou záminkou … Tohle povědomí, aktuální vlastně již zhruba sto let, je pro většinu (autorů, diváků, teoretiků …) zřejmě nepřijatelné. Po celém světě se samozřejmě problematika monochromie stále rozvíjí, a mnozí z těchto umělců vědí, že patří do již významné historické linie, která má své počátky u Alexandra Rodčenka i u Kazimira Maleviče, že byla rozvíjena od třicátých letech několika významnými umělci, z nichž je u nás nejznámější asi Sergej Šaršún (Charchoune) z Pařížské školy a od přelomu padesátých a šedesátých let byla jednou z velkých témat hnutí Zero, počínaje Yvesem Kleinem, Pierem  Manzonim či Guentherem Ueckerem … Přitom dodnes každý z těchto umělců dokáže najít svou vizualitu a svou problematiku, samozřejmě jsou to většinou diference a objevy, spjaté se samotnou prací s barvou, ty u nás tak hledané syžety tam po právu hledají marně ! Tomasze Zawadského považuji za fenomenálního umělce, který má své skutečně internacionální kvality, i když samozřejmě jeho vzdálenost od center jej bohužel poněkud handicapuje … Jeho obrazy poznáme na první pohled, protože je již po léta věren jedné barvě, esteticky velice působivému odstínu zelené a celou svou tvorbou dokazuje, že monochromie je stále velice důležitou sférou aktuální výtvarné problematiky dneška, že v ní lze najít řešení, které je originální a zároveň skutečně velmi komunikativní. Důležitou estetickou složkou je syntax několika identických, někdy vysokých reliéfů, kde si uvědomíme, že je to vlastně minimalistická malba, v níž repetitivní skladba většího nebo menšího počtu elementů hraje určující roli, zatímco strukturovaná faktura barvy celek sjednocuje. Nevyhýbal se ovšem ani konceptuálním reflexím svého tématu, především v zapojení reliéfního slovního pojmenování své barvy a tak spojil estetiku ryzí percepce jako fenoménu s konceptuálně artikulovanými tautologiemi či sémantickými komplikacemi. Na naší výstavě reprezentuje Tomasz Zawadski autenticitu krajní redukce : formy i barvy, ovšem v originalitě řešení komunikující perfektně. Stejně originální a závažná je tvorba Marka Radkeho … Jeden aspekt má se Zawadskim společný : uvědomil si význam formové redukce, ovšem jeho nový generační přístup jako by perfektně vzal na vědomí zkušenost minimal artu, ale radikálně ji přehodnocuje do spousty podob drobných komorních dřevěných či balzových reliéfů, kterými na monografických výstavách postupně pokrývá s nijak zvlášť velkými odstupy celé stěny. V takových konfiguracích si nejlépe uvědomujeme, že Radke vlastně „transkribuje“ dějiny geometrického umění, ovšem s velikým smyslem pro imanentní humor samotné problematiky, kterou objevil - a díky tomu vlastně ukazuje jazyk geometrie z jiného, nového pohledu. Proto jsou nové i kontexty, které vytváří – znovu do světa geometrické, resp.  minimalistické plastiky zavádí barvu, která dál komunikuje a přináší nové, konceptuální vztahy. Nevelký kruh je odkaz k minimal artu, ale zároveň k barvě a světlu, protože lícní a „skrytá“ plocha jsou barevně odlišné, ta skrytá je někdy ještě fosforeskující a mírně odsazený objekt tak vytváří ještě barevnou reflexi na stěně. Podobně využívá i odlišující barevnosti uvnitř objektu, kterou objevíme zespodu pod nějakým zase elementárním geometrickým útvarem, obdélníčkem, kruhem atd. Útvary jsou v podstatě vždy geometrické, ale nikoliv striktní, mnohdy přitom zavěšené mimo obvyklé osy, takže ještě více ozvláštňují prostor. Komorní míra, tvarové a barevné modifikace obvyklých vzorců tedy na první pohled odlišují Radkeho dílo od někdy již příliš známých podob soudobého geometrického umění. Jestli to někdo vnímá jako jeho perzifláž či parafrázi, to je věc přístupu – zrovna tak to samozřejmě může být další cesta při užívání jazyka geometrie. Navíc stejně dobře fungují jako solitéry i v různých, poměrně početných sestavách, instalace na stěnách pak vedly tohoto mimořádného umělce k fotografiím jako finálním dílům, vizualizujícím různé vztahy mezi plochami a prostory. Při srovnání se Zawadskim a Radkem představují malby Freda Schierenbecka na první pohled postoj méně radikální, Zawadski svou čistou monochromií jakoby formuloval hranici malovaného obrazu, Radke zase jakoby dával najevo, jak komorní a subtilní i hravé mohou být geometrické prostorové formy a jak se mohou stát hravou perzifláží každého striktního neokonstruktivismu či minimal artu a jak tím mohou být novou, dosud neobjevenou hodnotou. Schierenbeckovo objevování se skutečně odehrává v samotném fenoménu malby, ovšem ve skutečnosti je to také malba, přehodnocující, byť naprosto vážně, dříve nedotknutelné a jako nositele autenticity výrazu tvorby určitého umělce vnímané postoje. U tohoto umělce zůstává stále hodnotou radost za samotného procesu malování, z formování struktur barev – ovšem ty jsou komentovány dalšími zásahy, někdy dominujícími, jindy  nenápadnými. Asi před deseti lety do jeho struktur, které můžeme vnímat jako záměrnou revitalizaci oné radosti práce s hmotou barvy, jaká byla vlastní informelu, začaly pronikat nové elementy. Zatímco bezbřehost informelu vedla ke stále sentimentálnějším výsledkům, Schierenbeck je de facto již konceptuální nebo (to je pouze věcí pojmenování) postkonceptuální : již asi před deseti lety konfrontoval strukturu malby s křížem - máme chuť napsat malevičovským, jako s odkazem k určitému kulturnímu fenoménu, a ten se pak v jeho materiálově artikulované malbě stává na nějakou dobu i jedním z dominantních motivů. Od té doby umělec objevuje obraz jako vztah, vlastním poselstvím je přehodnocení amorfní malířské struktury různými, většinou lapidárními, ovšem také individuálně artikulovanými  znaky, jeho konceptuálním tématem je tedy vztah malířské struktury a určitého znaku či quasiznaku v podobě minimální geometrické formy. V malbě dominují nyní rozsáhlé strukturálně, malířsky materiálově formulované červené plochy, ovšem každá z nich je konfrontována s tímto znakem nebo ještě více redukovanými formami v podobě různých geometrických útvarů : někdy je to řazení paralelních vertikál, jindy mnohem méně nápadná černá vertikální linie u okraje obrazu, vždy se ale tématem umělcovy výpovědi stává vztah mezi vervně malovanou plochou a neosobním geometrickým znakem či quasiznakem. Přes všechnu soustředěnost na estetické a komunikační kvality malířské struktury je tedy vlastním poselstvím nová, aktuální vztahová sounáležitost mezi dvěma jazyky : jazykem malířské struktury a jazykem geometrie, tedy mezi dvěma fenomény, které v letech pozdní moderny, ať to byla léta padesátá či šedesátá, byla ještě vzájemně neslučitelná. Dílo Freda Schierenbecka je v našem olomouckém vystoupení nejkomplexnější, ale zároveň svým malířským konceptem signalizuje, že stejně originální jsou ostatní vystavující umělci, i když jeho posun od určité kodifikované formy (malovaného obrazu) je méně nápadný a také méně spektakulární : monochromy Tomasze Zawadského se stávají sui generis objekty, programově překračujícími hranice malby, i když jejich věrnost krajní redukci formy i barvy je nejevidentnější, ale prostor pro monochrom zůstává v současném umění přítomen nejen proto, že je to nejradikálnější podoba malby, ale také proto, že postmoderní situace již dovoluje akceptovat všechny způsoby umělecké komunikace … A Marek Radke přináší zase již nové čtení celé sféry užívání jazyka geometrie až po hranice perzifláže – ale právě to se ukazuje jako komunikativně velice nosné … Jsem rád, že mohu tuto komplementární trojici představit v československém výtvarném prostředí, kde právě taková nezobrazující, neliterární řešení absentují (pokud se nechceme omezit na několik zajímavých umělkyň a umělců nejmladší generace).

Jiří Valoch

        ZPĚT