|
TEXT
KATALOGU THE RESIDENTS - RETROSPEKTIVA.
HOMER FLYNN
Homer Flynn
se narodil v roce 1945 v Shreveportu v Louisianě. Prvních
čtyřiadvacet let svého života strávil hluboko v potlačované,
avšak půvabné naivitě amerického Jihu. Flynn nechtěl strávit život
jako řidič kamionu, co se musí starat o svou těhotnou, ale
nemilovanou ženu, a zlákán sny o bezstarostném sexu, levných drogách
a hlasité hudbě odešel v roce 1969 do San Franciska. Cítil
vinu, ale získal svobodu, a tak si plnými doušky užíval kultury,
drog, alkoholu a povolných žen.
Během následujících 40 let se
dvakrát oženil, stal se hrdým otcem dvou rozkošných dcer, Jany a
Isabelly, a naplno jej pohltila temná a tajemná estetika sanfranciské
hudební, performační a video-artové skupiny The Residents. Jako
hlavní tvůrce jejich vizuální podoby a spolumajitel The Cryptic
Corporation, obchodní a PR společnosti The Residents, se Flynn od začátku
sedmdesátých let účastnil téměř všech neuvěřitelných projektů
skupiny. Nyní žije v sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury se svou
okouzlující ženou Leigh Barbierovou.
Flynn také
tvrdí, že je vynálezcem sprchového koutu.
Umění The
Residents:
Jak celkovou koncepci
rockové skupiny řídí její věrný spolupracovník Homer Flynn
napsal George Petros
Rocková skupina známá
jako The Residents sestává ze čtyř anonymních jedinců, kteří
svou identitu skrývají za maskami obřích očních bulv. Od svého
vzniku v roce 1972 přetvářejí pop music v hravou abstrakci
a postupem doby se stali ochránci všeho, co je bizarní. Dali by se téměř
považovat za singulární bytost, jakési vševidoucí kolektivní oko.
Jejich hudba čerpá z jazzu a Americany. Kromě vlastních
kompozic se po svém chopili i díla George Gershwina, Jamese Browna,
Hanka Williamse a Johna Philipa Sousy. Použili části skladeb Michaela
Jacksona a Johna Cage. Jsou součástí známého tria zvukových podivínů:
Frank Zappa, Captain Beefheart, The Residents.
Ale kdo skupinu vlastně tvoří? Kdo se skrývá za očními bulvami?
Anonymita plodí další a další významy; jejich hudba zní tak dobře
také díky tomu, že nevíme, kdo za ní stojí. The Residents zbavili
své fanoušky břemene kultu osobnosti - sami sebe ušetřili podívané
na to, jak se z nich stávají stárnoucí rockové hvězdy.
Skupina hlásá a sama uskutečňuje vlastní „teorii nepoznaného“.
Žádné jiné rockové kapele se nepodařilo tak úspěšně pracovat s anonymitou.
Dodnes nikdo neví, kdo vlastně tvoří The Residents.
Prohlašují, že natočili první rockové video (The Third Reich
’N Roll, 1975), jako první nahráli rockovou desku s použitím
běžně dostupného čtyřstopého nahrávacího zařízení (Meet
The Residents, 1974), jako první nahráli rockovou desku s použitím
kazetového rekordéru TEAC (Santa Dog, 1972), jako první použili
v rockové hudbě sampler (Tunes Of Two Cities, 1982, kde
použili Emulator, výrobní číslo 004, od společnosti E-mu
Systems), jako první rocková kapela využili MIDI (God In Three
Persons, 1987), vydali první interaktivní rockové CD-ROM (Freak
Show, 1994), ale hlavně jsou první skupina, která už od roku
1972 funguje pod záštitou vlastní, skutečně nezávislé nahrávací
společnosti Ralph Records. To vše jen potvrzuje jejich mimořádné
nadání: k tomu je však ještě potřeba přičíst spoustu
prvenství v oblasti grafiky. The Residents jako první ve svých
klipech, obalech desek a webových stránkách jako první použili mnohé
z dnes naprosto běžných počítačových programů pro tvorbu
grafiky.
Zatímco hudební stránka světa The Residents zůstává anonymní,
oblast výtvarných návrhů je zcela jiný příběh. Za grafikou stojí
skutečný člověk. Seznamte se s Homerem Flynnem, dobrosrdečným
chlapíkem ze Shreveportu v Louisianě, jenž má na starosti vizuální
projekty spojené s kapelou. Pracuje s nimi odnepaměti. Říká:
„Pro The Residents jsem stvořil většinu grafických návrhů a
jejich vizuální podobu. Když se to vezme kolem a dokola, jsem něco
jako manažer, opatrovatel, manipulant a co já vím ještě.“
Flynn se narodil 11. dubna 1945. Jeho umělecké zkušenosti reflektují
lidovost a upřímnou snahu: „Chvíli jsem studoval na univerzitě,
pak jsem trochu fotil a dělal zakázkovou práci a všechno mě to
hrozně bavilo. Učil jsem se takříkajíc na pochodu - měl jsem k tomu
dispozice a nadání.“ Jeho domáckou prostotu zvýrazňuje i
poetický jižanský přízvuk. O začátcích své spolupráce s kapelou
říká: „Zezačátku jsem jim spíš jenom tak pomáhal - řekněme,
dával jsem věci tak trochu do pořádku.“
„Jsem více méně samouk. Vím, kde mám své hranice. Moje práce
je založená spíš na tom, co se mi líbí, než na tom, co mě ovlivňuje.
Inspiroval mě Fellini, M.C. Escher, Kurt Vonnegut, John Steinbeck, Bo
Diddley a moji rodiče.“
S
okouzlující pokorou velebí své anonymní zaměstnavatele a odmítá
vlastní nepostradatelnost: „Načrtli spousty nápadů a více méně
všechno dali dohromady; já jsem jim pomohl, aby to, co dělají, mělo
profesionálnější podobu.“ A ona nepoznaná kolektivní
bytost v srdci Residence je k nezastavení. Jako šílení
vědci z béčkových filmů se lopotí v tajných nahrávacích
studiích, jsou vystresovaní, zapomínají jíst, jen jejich práce je
pořád nutí jít dál. Jedna verze Homera Flynna sedí stranou - je to
pouhý posel, jenž má netrpělivému publiku předat jejich nové
poselství. Druhá verze Homera ťuká ukazovátkem na tabuli a The
Residents náhle zpozorní; mluví na ně technickou hatmatilkou a křídou
píše na tabuli šílené rovnice. A ještě další Homer, ten na nic
nehledí a ovládá komplikovaný přístroj neznámého původu. Trpělivě
všechno zpracovává. Neocenitelný článek řetězu, podceňovaný a
přehlížený - to je pravý Homer, lidská tvář neznámého
kolektivu, modly všech paranoiků a fanoušků The Residents.
Oni se soustředili na hudbu; Homer se soustředil na celkový projev a
image. Založil ateliér Porno-Graphics, jehož tvorba je úzce
propojena s kapelou. O anonymitě členů říká: „Cílem
bylo mít novou image s každým novým projektem. Když se podíváte
na věci ze sedmdesátých let, jsou tam obleky z novin, radiační
obleky a Santa Klausové, co mají podivný oči - zkrátka chtěli jsme
mít pokaždé něco nového. Když se pak v roce 1979 objevily oční
bulvy, dostali jsme se najednou na úplně jinou rovinu. Veřejnost
tuhle image najednou začala přijímat a projevovat o ni zájem. Stal
se z ní hit; lidem se to líbilo. Ale samozřejmě ty oční bulvy
stály daleko víc peněz, než prostě vzít pár starých novin a udělat
z nich hábity Ku-Klux-Klanu.“
Oční bulvy se staly Homerovým vizionářským darem světu. Na to však
namítá: „S tím přišla kapela. Jak už jsem říkal, já jsem
měl na starosti to zrealizovat. Ty oční bulvy jsou masivní koule -
čočka vepředu je vlastně kulaté okénko, na kterém je tmavá síťovina.
Problém byl v tom, že členové kapely hůř viděli i slyšeli.
Proto bylo velmi obtížné vystupovat. Během let jsme však vyvinuli
zvláštní plastové oční bulvy určené speciálně pro
koncerty.“
„Bulvy, které používají dnes, vyrobil specialista z Los
Angeles jménem Mark Siegel, který pracoval taky na seriálu Battlestar
Galactica. U příležitosti 20. výročí The Residents v roce
1992 nás pozvali do Industrial Light & Magic, kde jsme měli představit
laserdisc, co jsme udělali pro firmu Voyager. Mark pracoval v ILM -
byl jeden z nejlepších sochařů. Nabídl se, že udělá ty
bulvy, jako svůj vedlejšák. Ty staré bulvy už byly neuvěřitelně
otřískané - vypadaly fakt hrozně, vždyť několikrát objely celý
svět.“
„Jednu nám ukradli z šatny v Hollywood Palace, to bylo někdy
kolem Vánoc v osmdesátém pátém. Půjčil si ji nějaký - v uvozovkách
- kamarád a někdo další mu ji ukradl a vrátil ji asi o měsíc nebo
dva později. Nikdo nemohl přijít na to, jak se mohla dostat z budovy
- není to něco, co si můžete schovat pod bundu. Ten chlapík ji
vyhodil z okna a pak ji sebral, když vyšel ven. Byla naprasklá.
Naše reakce byla: ‚Měl ji na hlavě nějakej vtěrka - je
prokletá. Už se na ty bulvy vykašleme.‘ Tak jsem pracoval s těmi
obrovskými lebkami. Jednu jsme nabarvili na černo a ta nahradila tu
ztracenou a znovu nalezenou oční bulvu - a ten Resident jako že
truchlil.“
Ona naddimenzovaná, nemrkající oční bulva personifikuje ostré názory
The Residents. Flynn: „Oni do sebe nasají svět a pak jej zase
vychrlí zpět. Je to jejich symbol toho, jak pohlížejí na svět.“
Umění
The Residents se poprvé dostalo do širšího povědomí v roce
1975 se svým audiovizuálním veledílem The Third Reich ’N
Roll. Je natočené na 16mm film a vypadá jako by vypadlo z Metropolis,
sci-fi filmu Fritze Langa z roku 1926. Po úvodním tanci atomových
nákupních vozíků se šílená kapela pustí do zrychlené verze
skladby „Land of 1000 Dances“. Její členové mají na sobě
oblečky z novin, které připomínají hábity Ku-Klux-Klanu.
Najednou se na scénu vrhnou jacísi mimozemšťané, pozabíjejí překvapené
hudebníky zbraněmi, které chrlí blesky. Pak dadaistické postavy představují
další rockovou kapelu v kavalkádě animovaných taškařin,
vrcholících Hitlerovskou absurditou. V rozporu s veselostí
kapely jsou scény se smrtí překvapivě obrazově přesvědčivé.
Tato velkolepá spleť performancí, šuntu a rockové energie byla předzvěstí
obrovského díla, které se stalo odkazem skupiny, ale obzvláště
Homera. Multimédia, improvizace, spousta podprahových nepříjemností
- to vše tam bylo, zachycené na zrnitém černobílém materiálu.
Newyorské Muzeum moderního umění (MoMA) zařadilo The Third Reich
’N Roll do svých sbírek. Homer Flynn dodává: „Když
se díváte na to video, tak vidíte malý svět, který je však svým
způsobem komplexní. Cítili jsme, že paní psychedelie tohle v pohodě
ustojí.“ Toto dílo tak nejlépe demonstruje, proč se vševidoucí
oční bulvy - prostřednictvím Homera - řadí pionýrům video-artu
jako jsou DEVO a Todd Rundgren.
Homer natočil mnoho z jejich raných klipů na prehistorické
videokamery Panasonic a Sony - které se v té době teprve začaly
ve větší míře prodávat - ve formátu nazývaném „průmyslová
kvalita“. Natáčeli čím dál více videí, vydávali CD-ROM a
DVD, a každé z nich přenášelo nějaké nové technologie - a
posouvat hranice budou zřejmě napořád a zcela jistě se stanou první
rockovou kapelou, co ve své tvorbě použije nějaký zatím neznámý
zázrak techniky na molekulární bázi, který pracuje s bioelektřinou.
Pokud jde o hudbu, pak v jejich tvorbě nalezneme prvky punku a nové
vlny, ale nejvlastnější jim je experimentální, prog-rocková
poloha, kterou uznávají kritikové a sběratelé. Natáčeli však i
pro velké společnosti; jejich hudba se objevila v dětském pořadu
Pee Wee’s Playhouse (1987-1990), ’87 through
’90), na MTV, v dokumentu kanálu Discovery Channel s názvem
Hunters: The World of Predators and Prey, ale také v reklamě
firmy Matchbox na akční figurky. Skupina se nikdy nevzdala své
podivnosti. Flynn: „Vždycky jsme tak nějak cítili, že The
Residents budou žádanější, když budou stát na okraji rockového
světa.“
Stojí však také na okraji uměleckého světa. Homer své ostruhy získával
na úsvitu digitálního věku, když pixilované výtisky z počítače
míchal s fotografiemi, fotostaty či xerokopiemi, ale také s perokresbami,
malbami či výstřižky z časopisů. „Měl jsem úplnou tvůrčí
svobodu,“ vzpomíná. „Když jsem chtěl vytvořit něco nového,
musel jsem experimentovat, protože na to tenkrát nebyly dostupné
technologie. Zato dnes vytvoříš cokoliv ve Photoshopu.“
„Nějak jsi zaexperimentoval a výsledkem bylo něco jako:
‚Hm, tak nápad to nebyl špatnej...‘ Smíchal jsi inkoust,
fix, trochu sis s tím pohrál v temné komoře a nakonec jsi to
vzal airbrushem, trochou spreje, zkrátka co bylo po ruce.“
„Já se nikdy nepovažoval za dobrého fotografa, ale co mi fakt
šlo, byly retuše. Na fotku jsem dokázal namalovat cokoliv, abych
dostal to, co jsem chtěl. Když jsem se dostal k Photoshopu, měl jsem
za sebou obrovský zkušenosti z temné komory. To bylo skvělý.
Teď mám Mac G3 se 750 megabyty RAM, Photoshop 6, After Effects a
FreeHand.“
„The Residents byli obvykle první, kdo začal používat ty
nejnovější všeobecně dostupné technologie. Vždycky si rádi hrají
s novými hračkami. Díky novým technologiím se pouštějí do
nových směrů a mohou myslet tak, jako nikdy předtím.“
Je zcela samozřejmé, že počítače používají od samého počátku.
„První, co jsme začali používat, byl Apple II - ale
já s ním moc nerozuměl,“ říká Homer. „Měli jsme
Commodore 64 a Atari. Používal jsem Koala Pad, takovou myš, která
byla určena primárně pro děti na kreslení. Často jsem si svoje výtvory
fotil přímo z monitoru. Když se objevil první Mac, bylo mi jasné,
že se budou dát použít pro umělecké výtvory. Obal singlu
„Kaw-liga“ z roku 1985 jsem udělal na černobílém
Macintoshi. Našel jsem jeden servis, kde si upravili počítač Lisa
tak, aby na něm šly číst diskety, co jsem používal, a vytisknout
to, co na nich bylo. A video jsem dělal na počítači Mindset s Koala
Padem.“
Homer nakreslil mnohé z obalů desek
The Residents. Jeho výtvory měly rozpětí od dokonalých airbrushů
po jednoduché malůvky fixem, a dokonale pasovaly k jeho fotografiím
a počítačovým obrázkům. Když jsem se jej zeptal na to, ke kterým
tématům se ve své tvorbě neustále vrací, odpověděl: „K
neustálé absurditě života.“
Skupina a její hlavní výtvarník ovlivnili spoustu známých ilustrátorů,
designérů, spisovatelů a tak dále. Flynn: „The Residents mají
blízko ke všem podivínům a lidem, co se cítí být odcizení.“
Do různých projektů se k Homerovi přidali i jiní umělci.
„Čím dál víc jsem spolupracoval s lidmi jako jsou Steven
Cerio, Jim Ludtke, Gary Panter - ten má hlavní podíl na reklamní
kampani ‚Buy or Die‘ pro Ralph Records - anebo ilustrátor Batmana
Brian Bolland, ale taky Charles Burns - ten se podílel na našem
komiksu Freak Show - nebo Georganne Deenová...“ A
seznam pokračuje dál a dál. „Lidi rádi pracují s The
Residents, protože tak získají tolik umělecké svobody, jako málokde
jinde.“ Ovšem s muži v maskách přijde do styku pouze
Homer; hlídá jejich tajemství a drží všechny stranou od jejich
svatyně. „Impulsy přicházejí ze všech stran, ale všechno to
prochází skrz mě.“
Práce s The Residents - to jest prostřednictvím Homera Flynna -
všechny zúčastněné spolehlivě vyvede z konceptu. Ilustrátor
Steven Cerio, dlouholetý spolupracovník skupiny, vyjadřuje svou lásku
k nim. „Nemrkající oka The Residents pro mě znamenají
nekonečné možnosti invence a transcendence... Nemají tváře, nevíš,
jakého jsou pohlaví, nemají žádnou osobnost - je to cihla hozená
do obličeje masového marketingu. Je to kolektiv neznámých lidí, co
se pohybují na ostří nože.“
Na tomto místě není možné shrnout veškerou tvorbu Homera a tím
vlastně i celých The Residents. Zahrnuje téměř třicet alb a na všech
nalezneme určitou porci grafické extravagance. Z jejich nesčetných
klipů se jich 17 objevilo na DVD Icky Flix, které podává to
nejlepší z jejich úchvatného amalgámu rocku, paranoie, krásy,
sci-fi, mrzačení a dětí hrajících si s noži. Co se na
povrchu jeví jako roztomilé a prosté, je ve skutečnosti zlostné a
hluboké. Flynn: „Jde spíš o sebevyjádření, než pokus o stvoření
krásy, ošklivosti, sarkasmu či čehokoli jiného.“
Jejich snad nejpozoruhodnější vizuální výtvor je interaktivní
CD-ROM Bad Day At The Midway (1996), hra odehrávající se v
lunaparku. Podílel se na ní guru animace Jim Ludtke, jenž od samého
počátku testoval použitý software. Ludtke hře dodává její
dokonalou krásu. Hráč ovládá chlapce v baseballové čapce,
který prochází opuštěným, částečně funkčním lunaparkem.
Podivuhodné fasády freak-show září. Chlapce děsí nekonečné řady
figurín, děsivě osvětlený interiér viktoriánského akvária, podvádějící
krupiér u podivné rulety či rozbitá kostra na horské dráze. Atomový
hřibovitý mrak stvořený z neonů je tak neuvěřitelný, že
jej musíte vidět na vlastní oči. Mezi ornamenty na chlapce číhá sériový
vrah a agent daňové služby, kteří se jej snaží vykolejit. Na této
revoluční rockové video hře se také podíleli umělci jako Leigh
Barbierová, Deenová a Cerio.
Záběry z videí, plakáty a fotografie a také kompletní libreto
skupiny nalezneme v knize Eyeball To Eyeball / Mezi čtyřma očima
Miroslava Wanka a Karla Císaře, kterou vydalo Argo. Nalezneme zde
stovky textů v angličtině a češtině, ale také úplnou
diskografii, seznam uměleckých projektů a performancí, což z této
knihy činí definitivní katalog The Residents do roku 1995, kdy
publikace vyšla. Aktuální informace naleznete na stránkách
www.theresidents.com. Téměř kompletní katalog skupiny pak na CD
vydala společnost East Side Digital.
Kromě
toho, že je hlavní výtvarník The Residents, je Homer Flynn také
oficiálním zdrojem informací od obchodní společnosti skupiny, The
Cryptic Corporation. Pouze on a plachý Hardy Fox, zvaný
„technik“, vědí, kdo The Residents ve skutečnosti jsou. A
tak musí neustále odrážet zvědavost druhých lidí a uvádět lži
na pravou míru. Jeho vyhýbavost je okouzlující. Každý dotaz na
identitu členů kapely odráží frázemi jako:
„The Residents se neberou až tak vážně, takže opravdu
nechápou, proč by je někdo měl vážně brát.“
Během interview jsem se jej zeptal: „Nastal někdy okamžik, kdy
jste The Residents zastínil, kdy jste se sám stal středobodem uměleckého
dění kolem nich?“ Homer odpověděl: „Aspoň z technického
hlediska tohle přišlo hned na začátku. Vždycky jsem měl co nabídnout,
jinak bych s nimi tak dlouho nezůstal. ‚Zastínil‘ není
slovo, co bych sám použil, spíš bych řekl, že jsem uměleckou stránku
vzal na sebe a oni mi věřili a podporovali mě. Nikdy to ale nebylo výhradně
na mě, protože právo veta měli oni - a někdy je použili. Oni vždycky
přicházeli s nápady, a já pak s těmi nápady
pracoval.“
„Takže,“ ptal jsem se dál, „jak bychom vám měli říkat?
Co třeba - a promiňte mi tu slovní hříčku - ‚Umělecký ředitel
- rezident‘?“
Homer: „Asi jo. Umělecký poskok. ‚Umělecký ředitel‘
je termín, co jsem hodněkrát použil.“
Otázka: „A co máte na vizitce?“
Odpověď: „Ředitel. Jsem jeden z ředitelů společnosti.“
To vůbec není špatné na chlapíka,
co se jenom snaží pomáhat!
Celoroční
výstavní program Galerie Caesar je podporuje
Ministerstvo
kultury ČR a Olomoucký
kraj.
Year-round
programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of
Culture and Olomouc
Region.
mediální partner / media partner
ZPĚT
|
