ZDENĚK KUČERA

motto:

Nedělám to co vidíte, dělám to co vím.

Proto nenapodobuji přírodu, ale vytvářím přírodu novou.

Zdeněk Kučera

Zdeněk Kučera se narodil 1. května 1935 v Litovli a dětství prožil v Olomouci. Po maturitě na Slovanském gymnáziu vystudoval výtvarnou výchovu a matematiku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pedagogickou i výtvarnickou kariéru započal v roce 1957 na Ostravsku. Tam odešel na tzv. umístěnku, vynález minulého režimu. V roce 1959 uspěl v konkurzu na místo asistenta pro modelování (sochařská tvorba) na katedře výtvarné výchovy VŠP v Ostravě, kde působil do sovětské okupace republiky, kdy byl protiprávně z KVV odstraněn jako politicky nežádoucí. Rehabilitován byl v roce 1990. Nastoupil zpět na Ostravskou univerzitu a o rok později se habilitoval na olomoucké univerzitě. Od roku 1992 byl v konkurzu přijat na KVV Pedagogické fakulty UP, kterou vedl  v letech 1993–1998. Univerzitním profesorem UP byl jmenován v roce 1997, emeritním profesorem v roce 2005.

Profesionální výtvarnou činnost zahájil na Ostravsku. Věnoval se sochařské tvorbě a volné grafice, realizoval plastiky pro architekturu a zúčastňoval se mezinárodních grafických bienále. V šedesátých letech se začal zabývat malbou a stal se členem mezinárodního výtvarného sdružení Klub konkrétistů, který byl režimem zlikvidován v období tzv. normalizace. Po roce 1990 inicioval obnovení KK a ustavení olomoucké sekce.

   

                                    

Zdeněk Kučera patří ke klíčovým, určujícím osobnostem československé výtvarné kultury již dobré půlstoletí, stejně jako třeba Milan Dobeš, Hugo Demartini, Radek Kratina, Karel Malich či Zdeněk Sýkora… V umělecky nesmírně bohatých šedesátých letech – zatímco většina naší výtvarné scény byla ještě okouzlena informelem, jenž ovšem v internacionálním kontextu již na konci padesátých let přestával být aktuální - těchto několik nejprozíravějších se již aktivně podílelo na formování různých podob toho, co jsme tehdy charakterizovali jako  „nová citlivost“ - podle již legendární výstavy, premiérované na jaře 1968 v brněnském Domě umění, poté reprízované v karlovarské Galerii umění a právě v srpnu onoho roku prezentované v pražském Mánesu, takže byla doslova „okupována“… Taková výstava byla možná právě díky postupnému rozšiřování celé škály racionálně artikulované tvorby u nás – především veliké aktivitě dvou výtvarných skupin, to jest Křižovatky a Klubu konkrétistů. A právě v Klubu konkrétistů měl od počátku jednu z iniciačních rolí Zdeněk Kučera – postupně prošel cestou od jakési modernistické formové redukce, nejprve ve sféře plastiky, ke striktnímu, lapidárnímu užívání jazyka geometrie… Jako jediní se spolu s Jurajem Bartuszem dotkli naprosté oproštěnosti, srovnatelné s americkým či anglickým minimal artem, jenž ovšem v našem prostředí by byl tehdy již prakticky těžko dál sochařsky rozvíjitelný – a tak se oba umělci obrátili ke komornějším realizacím, syntetizujícím redukci formy s konceptuálním přístupem, očekávajícím dřív reflexi v mysli vnímatele… Tak vznikly již na počátku sedmdesátých let Kučerovy skvělé sítotisky, tematizující paradox vnímání určitého geometrického objektu jako zdánlivě prostorového, způsobený právě specifickými danostmi lidské vizuální percepce. Tehdy objevil umělec své životní téma, jedinečné, originální, specifické, tvořící vlastně stále hlavní linii jeho usilování … Objevuje dosud jeho vždy nové variace v obrazech a grafických listech, někdy minimalisticky oproštěných, jindy syntakticky komplexnějších, někdy si i znovu v malbách ověřuje působnost některých úplně striktních, minimalistických skladeb. Obrazy a grafika jsou trvale jeho dominantními médii… Příkladem krásné série maleb, tvořené pouze minimálními šedými formami, jsou esteticky dokonalé realizace – ale zároveň je to i nová podoba artikulace jeho stálého konceptuálního zpytování mnohoznačnosti jejich percepce (Čtyři, Sedm, Pět nebo šest ? atd., komorní soubor maleb z roku 2006 je reprezentativním příkladem takové nové artikulace jeho dominantního tématu) …

Přestože jsem měl tu radost, sledovat postupné narůstání umělcova životního díla od šedesátých let dodnes, i pro mne bylo milým překvapením, jak autenticky dokázal v posledních letech zapojit do vzniku svých děl počítač. Možná mu byl dobrým příkladem další společný přítel z Klubu konkrétistů, Eduard Ovčáček, jediný český lettrista „na celý život“, jehož možnosti uplatnění počítače doslova strhly od samého počátku, kdy se objevil – a v době naprosté nadprodukce počítačové grafiky Kučera, podobně jako Ovčáček nebo Sýkora, dál rozvíjí svůj striktní, přesně vymezený program, jehož základem je většinou jeho životní téma, paradox prostorové iluze, vzniklé určitým vizuálním formováním geometrické plochy. Tak vznikají též umělcovy digitální grafiky i obrazy z poslední doby, prakticky celý tento skutečně reprezentativní soubor, jenž má na této výstavě v umělcově „kmenové“ olomoucké Galerii Caesar svou premiéru, vznikl během roku 2010. Vidíme, jak optimálně – a samozřejmě také s velikou kázní – umělec počítačovou skladbu uplatňuje, jak se postupně stává autentickou součástí jeho usilování. Specifické možnosti počítačové syntaxe zhodnotí třeba v iluzivním prostorovém útvaru Bicolor 13, kde mu umožní vytvořit prostorově iluzivní skladbu střídavě červených a modrých kruhových výsečí, podobně oblíbenou barevnost uplatní i v PQ 36, kde polovinu celé lineární struktury doslova „obrátí na ruby“ - a tak vznikne jakási nová topologická symetrie. ST01, to je pro lidskou percepci skutečně fascinující variace na artikulaci iluzivního objektu, navíc barevně členěného káro-strukturou fialových a zelených čtverečků. Zatímco v G 219 – G 224 jsou originálně uplatněny nové technologické možnosti počítače k rozehrání variací vztahů dvou prostorových objektů, v CEMO 9 či CEMO 10 se jediný objekt postupně proměňuje z iluze prostoru do plošné struktury. Stále více tedy umělec objevuje nové artikulace metamorfóz výchozích struktur, které jsou  možné pouze díky počítači v podobě jejich postupných různých transpozic či deformací : příkladně u ST 01 – 0 17, kde se výchozí struktura čtverečkového rastru modifikuje do stále nových, překvapivých geometrických konstrukcí. A podobně u série MFST objevuje umělec stále nové proměny výchozí struktury, vždy symetrické, ale pokaždé jinak modifikované a tedy jinak esteticky i sémanticky, konceptuálně působící … Od jednoduchých konstrukcí, jejichž působivost je nesena dřív jednoduchostí skladby a důsledně dodržovanou symetrií jako principu řádu celé skladby, jak to jedinečně reprezentuje třeba série BLUES nebo COREL, evokující linie světelných paprsků, se umělec stále více orientuje na ona komplexnější řešení – přitom počítač samozřejmě dovoluje rychlé operování, takže je možno (a nutno !) pochopitelně selektovat. Proto také vznikají někdy poměrně početné série. Zdeněk Kučera ovšem – na rozdíl od většiny autorů soudobé počítačové grafiky – zůstává věren jazyku geometrie a logicky, přirozeně obohacuje své životní dílo o novou, stejně autentickou kapitolu, která jistě zaslouží adekvátní pozornost ! Olomoucká výstava je toho přesvědčivým důkazem, která ctitele jeho geometrické tvorby potěší novými typy děl, umožněných právě adekvátním „nasazením“ počítače jeho vlastním, osobitým způsobem.

Jiří Valoch

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je podporuje
Ministerstvo kultury ČR a Olomoucký kraj.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region.

mediální partner / media partner