20 let Galerie Caesar / 20 let Spolku olomouckých výtvarníků.

Vystavující autoři: Otto Bébar, Jana Bébarová, Kristýna Boháčová, Ladislav Daněk, Adam Dostál, Lubomír Dostál, Vladimír Havlík, Jan Herynek, Pavel Herynek, Eva Shemba Janovská, David Jedlička, Jan Jemelka, Jana Jemelková, Klára Klose, Jaroslav Koléšek, Inge Kosková, Jiří Krtička, Miroslav Koupil, Miroslav Koval, Anežka Kovalová, Jana Shemba Kučová, Zdeněk Kučera, Petr Kutra, Markéta Kuxová, Jiří Lindovský, Ondřej Michálek, Vladimír Pospíšil, Oskar Přindiš, Miroslav Sychra, Bronislava Šnajdrová, Miroslav Šnajdr ml., Miroslav Šnajdr st., Oldřich Šembera, Miroslav Urban, Milena Valušková.

Galerie Caesar si v roce 2011 připomíná 20. výročí svého založení a zahájení výstavní činnosti. Dvě desítky let nepřerušeného galerijního provozu s mnoha pozitivními pracovními výsledky si dnes, doufáme, zasluhují pozornost. Vzhledem k neopominutelnému postavení, jež instituce v průběhu let v rámci českých galerií zaujala, má její jubileum i jistý kontext přesahující význam běžné galerijní činnosti. Jubileum tudíž chápeme nejenom jako příležitost k soustavnějšímu kritickému hodnocení odborné práce galerie od jejích počátků po současnost. 
Výstava představí okruh autorů galerie výběrem děl z roku 1991 a roku 2011.

Galerie Caesar zahájila svou pravidelnou výstavní činnost v roce 1991. V tu dobu u nás začala vznikat celá řada soukromých galerií. Devadesátá léta byla však bohatá nejen na jejich vznik, ale rovněž i na krachy. Ačkoliv situace nebyla vždy jednoduchá, a pravděpodobně jsme měli i trochu štěstí, jistě vedle toho stálo pevné odhodlání vybudovat v Olomouci dynamickou a otevřenou výstavní instituci, která bude zaměřena na prezentaci kvalitního současného umění s mezinárodním přesahem na profesionální úrovni. Galerie Caesar dnes patří mezi nejstarší a nejvíce ceněné galerie svého druhu v České republice.

Ačkoliv svobodné podnikání započalo až po převratu v roce 1989, kořeny Galerie Caesar, ale také Spolku olomouckých výtvarníků, hledejme daleko dříve. V Olomouci v 70. a 80. letech fungovala Galerie pod podloubím, jejíž výstavní program byl zaměřen na prezentaci mladší a střední generace autorů. Právě v 80. letech až do jejího zániku se na profilaci galerie podílí teoretička Yvonna Boháčová, Ladislav Daněk, Oldřich Šembera a řada dalších osobností, které dnes patří k Caesarovi. Ke každé výstavě byl vydáván katalogový list v Šemberově grafické úpravě. Činnost galerie byla ukončena počátkem 90. let privatizací domu, kde sídlila.
Rok 1989, rok nově nabyté svobody, umožnil vznik výtvarných či profesních spolků a rovněž soukromých galerií. V Olomouci bylo na co navázat, bylo možno opřít se o předešlé aktivity a tak vzniká první myšlenka založit nezávislý spolek umělců a souběžně s tím se formuje přesvědčení o nutnosti založit galerii. V Olomouci vznikly dva výtvarné spolky – Unie výtvarných umělců Olomoucka (UVUO provozuje od r. 1993 Galerii G) a Spolek olomouckých výtvarníků (SOV), který má zázemí v Galerii Caesar.

Všechny umělce nově vznikajícího Spolku olomouckých výtvarníků spojují profesní a přátelské vazby. V době jeho utváření se vedou vzrušené diskuse o jeho fungování, náplni a funkci. Stále více se souběžně s tím prosazuje myšlenka o založení galerie. Převážná část členské základny Spolku se spojuje s několika dalšími přáteli výtvarného umění, společně zakládají a svými finančními vklady umožňují vznik akciové společnosti Galerie Caesar (v roce 1993 se akciová společnost transformuje na Družstvo pro podporu výtvarného umění). Je potřeba zmínit, že Galerie Caesar byla založena a je provozována jako kolektivní vlastnictví více jak třicítky výrazných osobností výtvarné kultury – výkonných umělců a přátel umění s cílem obohatit kulturní atmosféru města o alternativní nezávislý vklad. Od samého počátku však tímto vkladem nebyly míněny spolkové přehlídky nebo výstavy členů Spolku, nýbrž především výstavy umělců, s jejichž dílem by se olomoucká veřejnost jinak nemohla seznámit.

Následně se hledá vhodný objekt a mezi jinými se naskytne „opuštěný“ prostor v radnici. Složitá jednání vyústila sepsáním nájemní smlouvy s tehdejším primátorem Milanem Hořínkem. Ten je pro Caesara klíčovou osobou a jemu patří největší dík za odvahu podpořit tento projekt. Realizace každého projektu je určena vizí, která byla na jeho počátku a ochotou všech, kteří se s ním ztotožnili. Jen tak ji (my všichni) můžeme realizovat a překonávat případné překážky.

Galerie zahájila činnost v roce 1991 ve svém prvním působišti v domě U Zeleného věnce na Dolním náměstí. V tu dobu již probíhala rekonstrukce prostor v radnici a v září 1992 galerie otevírá výstavou svých umělců novou výstavní síň.
Rekonstrukci galerie, prodejny výtvarných potřeb a restaurace, která je hlavním zdrojem krytí nákladů galerie, řešil akad. soch. Martin Lubič, který se rovněž podílel na řešení osvětlení radničního nádvoří. Galerie totiž přišla s nápadem zde pořádat divadelní a hudební produkce a tak vlastně stála u zrodu prvního ročníku Olomouckého kulturního léta.

Od září 1992 se plně rozjíždí výstavní program, na jehož koncepci se podílí volená výstavní rada ve spolupráci s galeristou. Vyvážená výstavní dramaturgie tvořená nezávislou odbornou komisí, důraz na uměleckou kvalitu výstav, stejně jako nezávislost na komerčním úspěchu, začaly záhy budovat renomé galerie, která je dnes bez nadsázky považována za jeden z nejvýznamnějších mimopražských výstavních prostorů ve srovnání s těmi, jež mají obdobně vysoké nároky.

Galerie přináší výstavy experimentální a nekomerční, přehlídky významných českých i zahraničních umělců. Prostor je věnován začínajícím autorům, umění instalace i akce, architektuře, fotografii a kvalitnímu umění z regionu. Ke všem výstavám je vydáván katalog, který je veřejnosti k dispozici zdarma. Vedle hlavního výstavního programu a řady doplňkových akcí, jako jsou Artprojekty, besedy, přednášky, autorská čtení či charitativní projekty, galerie pořádá výstavy svých umělců v galeriích doma i v zahraničí, spolupracuje na výměnných výstavách a velmi plodná je spolupráce se zahraničním odborem města Olomouce a partnerskými městy. Galerie pořádala několik ročníků Sympozia Sloup, který probíhal v sousedství galerie, přímo na Horním náměstí. V říjnu 2000 byla uspořádána v pořadí stá výstava.

V roce 2001 byla Galerie Caesar vybrána na prestižní Veletrh současného umění Art Prague. Dnes v roce 2011 se účastníme již X. ročníku jako jediná galerie ze střední Moravy a důležité rovněž bylo pozvání na veletrh Brno Art Fair v roce 2009.
V roce 2002 proběhla rozsáhlá rekonstrukce restaurace a rozšíření výstavních prostor galerie.

O činnosti galerie vypovídá soupis všech jejích aktivit. To jsou ale často pro čtenáře jen suchá data. Jistě je možné zdůraznit nejdůležitější výstavy či projekty, ale v paměti asi nejvíce zůstává každé obohacující setkávání s umělci, kteří v galerii vystavují. Stejně živé jsou vzpomínky na setkání a návštěvy osobností české kultury i politiky, např.: Medy Mládkové, Jiřího Koláře, Olgy Havlové, prezidenta Václava Havla nebo ministra kultury Pavla Tigrida. Znovu by mohl následovat dlouhý seznam.

Za celou činností galerie je vždy vidět jen pár lidí, ale je třeba poděkovat všem, umělcům i těm, kteří se na jejím provozu podílejí. Dík za dlouhodobou vstřícnost a podporu jistě patří statutárnímu městu Olomouc, Ministerstvu kultury ČR, Olomouckému kraji, ambasádám, ale rovněž všem návštěvníkům galerie i restaurace. Bez této podpory a také bez zájmu návštěvníků bychom toho (snad ani?) tolik nedokázali.

„Již jsem měl příležitost ocenit dramaturgii a vůbec smysl všech aktivit, jež se váží k olomoucké Galerii Caesar, počínaje samozřejmě tím, že a jak vznikla díky iniciativě samotných umělců, výtvarníků, spjatých členstvím ve Spolku olomouckých výtvarníků, neboť si myslím, že právě umělci sami jaksi přirozeně a samozřejmě by měli mít největší zájem na prezentaci výtvarného umění, zejména toho, které zrovna vzniká. „Celosvětový“ růst moci a vlivu kurátorů, evidentní zejména od počátku osmdesátých let, jenž pochopitelně měl svou reflexi i na naší – tehdy nejprve vlastně polooficiální - scéně  se mi zdál od samého počátku podezřelý. I když mne, přiznávám, zajímaly a zajímají mnohé koncepčně zajímavé kurátorské projekty, a to skutečně v rozmezí od těch doslova celosvětových až po úplně místní, zejména ovšem ty, spjaté sledováním určitého uměleckého fenoménu, přece jen v nich nelze skrýt mocenské a tedy v nejširším smyslu slova politické ambice, jež potom vedou k malému či k vůbec žádnému respektování plurality tvůrčího výtvarného myšlení, což se dá sledovat v komplementárnosti různých směrů, přístupů a názorů, jak si to můžeme ověřit nejen v době klasického a pozdního modernismu, ale zejména v době postmoderní. Patří k nejkrásnějším paradoxům doby, kterou jsme již sami prožívali, že byla postmoderní pluralita dekretována a vymezována přinejmenším stejně demagogicky jako určitá modernistická směřování a možná ještě víc jak mocensko-ideologicky dekretovaný socialistický realismus ...  Samozřejmě se všemi z toho plynoucími představami o povinnosti prosazovat pouze takto charakterizované (a mnohdy i takto se samotné charakterizující) autory. V českém prostředí, navyklém na diktát jediného názoru jak ve sféře umělecké (svým způsobem již od dvacátých a třicátých let!), tak i politické, kvetly samozřejmě takové postoje zvlášť kuriózními květy, ve srovnání s „klasickými demokraciemi“ samozřejmě ještě mnohem odpudivějšími. Postmoderna jako umělecký program je dávno out of date, ovšem postmoderní doba zůstává, i když jsme po ní jistě mnozí ani tak moc netoužili. Ale doba se většinou neptá, po čem kdo touží ... Jak by mohla vyhovět tolika různým toužícím? Můžeme ovšem tuto dobu přece také vnímat pozitivně, jako nabídku k skutečně osobním, jedinečným volbám, jež nebudou usměrňovávány do žádného „mainstreamu“, ale naopak budou tak překvapivé, že skutečně obohatí celou škálu možných podob výtvarného umění dnes. Vždyť diváci (a možná zvláště ti, protože je skutečně nelze k ničemu nutit), mají právo mít k dispozici nabídku co nejširší a třeba i nejprotikladnější, aby si vybírali podle svého gusta. Tak jak se odlišují svým naturelem, intelektem, založením a citlivostí umělci, tak se odlišují také diváci. Univerzální divák pro celé moderní a postmoderní i pro současné postpostmoderní (to je míněno jen časově !!!) neexistuje... Tak jako neexistuje univerzální tvůrce, který by dělal vše, co je představitelné (i programový eklekticismus musí být nesen přesnou volbou, aby byl identifikovatelný), není ani univerzální divák, který by akceptoval vše, co se nabízí (nedokáží to samozřejmě ani historici umění, mnohým se zřejmě de facto většinou moderní umění nelíbí vůbec, ale cítí z titulu svého školení poslání o něm nějak rozhodovat). V takovém prostředí potom mají svá nezastupitelná místa maximálně rozlišené programy různých galerií, často mimopražských, ale jistě i pražských, od těch největších po ty nejmenší, které mohou právě tu nesmírnou šíři a kupodivu v mnoha případech i skutečnou kvalitu nějakým způsobem pokrývat – samozřejmě ne každý sám, ale takříkajíc „spojenými silami“, k čemuž nejsou zapotřebí žádné dohody či složitá jednání. Určité instituce se potom profilují s určitými evidentními preferencemi, přiznávaným a cenným zaujetím pro určitý fenomén, třeba jinak u nás málo pěstovaný. Takovým způsobem, s evidentní přítomností vedoucí ruky kurátora, který nijak neskrývá své sympatie ani antipatie, se již léta v českém výtvarném prostředí projevuje šumperská Galerie Jiřího Jílka, v níž obdivuhodný Miroslav Koval programově prezentuje tvůrce, spjaté s usilováním o reflexi řádu, ať přírody nebo přirozeného světa vůbec. V několika posledních letech se zase poněkud jiné zaměření, dokonce s chutí podílet se na „internacionálním provozu“ nejen svou kvalitou, ale především skutečně pravidelnou prezentací zahraničních skutečně renomovaných tvůrců, daří uskutečňovat stejně cennému Michalu Škodovi v českobudějovickém Domě umění s jeho zájmem o proměny minimálního či geometrického umění a konceptuálního myšlení. Zřejmě to není náhoda, že oba kurátoři jsou zároveň aktivní závažní umělci... Kvalitou a zase jiným „zacílením“, na aktuální sociální přesahy a poselství, se k nim připojilo Ústí nad Labem, Síň Emila Filly, vedená Michalem Kolečkem. Je tedy zřejmé, že se v posledních letech škála možností prezentace zajímavého umění přece jen obohatila, když nezapomeneme, že v  Praze si stále udržuje své dominující postavení Galerie Václava Špály v rukou Jaroslava Krbůška. Tím se dostáváme k těm institucím, které naopak chtějí mít „nabídku“ co nejširší, obracet se k milovníkům různých tvůrčích koncepcí a nechat je vybírat si podle osobního zaujetí i dispozic. I zde je možno konstatovat určité obohacení, na Moravě se především kvalitativně vyprofilovává opavský Dům umění s ředitelem Martinem Klimešem, v Ostravě se zatím stále nejvíce a nejsoustavněji projevuje Galerie Sokolská v dramaturgii Milana Webera. Tak jsem vyjmenoval aspoň část konkurence – ale úmyslně, protože si myslím, že to není konkurence, ale naopak přibývání spřízněných, kterých je stále ještě nedostatečně... Tak jako není olomoucký Caesar konkurencí Muzea umění ve stejném městě, ale naopak oba domy, ten velký i ten menší, se výborně doplňují, jsou komplementárními díky odlišné určující dramaturgické linii v každém z nich i tím, že Caesar je vlastně Kunsthalle, bez sbírkových fondů, soustředěná „pouze“ na realizaci výstav. Skutečným protivníkem ovšem jsou galerie a minigalerie, rozseté po celé zemi, vnucující tu naprosto, onde poněkud méně pokleslou produkci. Od regionálních hvězd až po hvězdy celostátní, jimž je společné, že produkují šmejd, a zákazníci, mnohdy znejistělí některými málo známými a pedagogicky málo zpřístupňovanými fenomény, které se v umění výtvarném posledních desetiletí objevily, tento šmejd více nebo méně nadšeně vnímají a dokonce i kupují. Jsem rád, že Caesar si těch deset let s přívažkem roku jedenáctého v jiné lokalitě zachovává svou vysokou kvalitu – byl vůbec jedním z prvních, kdo se po politických změnách v roce 1989 o kvalitní soudobé umění zasazoval. A Caesar není bezejmenný, i když jeho „hlava“ je kolektivní. Všichni členové Spolku olomouckých výtvarníků, ať jim na tom záleželo hodně nebo méně, dokázali galerii podle svých představ formovat... Jako galeristu pro něj získali (také aktivního umělce!) Miroslava Schuberta a objevili systém, jak přenést názorovou pluralitu ve Spolku také do dramaturgie caesarovských výstav. Je to samozřejmě komplikovanější než předat galerii bez výhrad do jedněch rukou, ale mohli jsme sledovat, že se daří zachovávat vysokou kvalitu i názorově a generačně maximálně diferencovaný pohled na soudobé české umění, obohacený o pozoruhodné vhledy „do světa“... Mohli jsme pozorovat, jak se to v různých modifikacích odehrávalo a jak se Olomouc také díky Caesaru stala jedním z míst, kde je aktuálnost spojována s kvalitou i s různými typy teoretických interpretací… Skoro se mi už nechce opakovat, jak důležitá je aktivita Caesara také v tom, že vytváří možnost konfrontace pro významné, kvalitní autory z regionu vlastního i z regionů jiných s tím, co pozoruhodného vzniká v Praze. Je až komické, jak někteří lidé (budiž umělci a kurátoři pro tento případ považováni také za lidi) považují fakt, že je v Praze nejvíce zajímavých umělců (protože je tam nejvíce i těch nezajímavých, tisíce a tisíce, neb je tam nejvíce lidí z celé republiky na jednom místě) za oprávnění k tomu, aby více či méně opomíjeli stejně zajímavé nebo ještě zajímavější osobnosti, žijící a tvořící v jiných centrech české země, nebo dokonce na místech, která jako žádná centra věru označit nemůžeme. Nejkomičtější jsou pak ti, kteří tvrdí, že oni žádné problémy s pragocentrismem nemají, ale nechápou, že může někdo hodnotit určité pražské autory jinak než činí oni sami (což doufám zase stvrdí třeba Jiří David, ten pražský, ne ten pardubický). Právě v takovém nedeformovaném pohledu alespoň na určité teritorium má také Caesar neopomenutelné místo. Proto se těšíme, že bude mít po rekonstrukci ještě víc výstavních ploch.“

Tak optimisticky končil můj text do katalogu (sborníku) k desátému výročí Caesara: bohužel mi ale následující dekáda nedala za pravdu, naopak, stále více se ukazuje, jak se celá kulturní politika v této zemi po provedené, věcně bohužel nepochopitelné, pouze naprosto privátními zájmy, decentralizaci na kraje či města se stala dřív politikou nekulturní. Jak skončili někteří výše jmenovaní a chválení? Martin Klimeš byl zlikvidován asi jako první, je asi čtvrtý rok nezaměstnaný (sic!), kolem Michala Škody byla rozehrána neuvěřitelná hra desinformací a konci jeho aktivity (zatím?) zabránily masové protesty odborné veřejnosti, kolem Galerie Václava Špály, spjaté již od šedesátých let s jedinečným programem Jindřicha Chalupeckého se hrály tak neuvěřitelné komedie, že na samotného Jaroslava Krbůška už všichni zapomněli, ale zato se mezitím objevila celá škála dalších neodborných zásahů, jako poslední příklad z mnoha může sloužit původně Středočeská galerie, vyštvaná jako GASK z Prahy do Kutné Hory a s ředitelkou, jejíž morální i odborné kvality jsou stejné – příšerné, podobně se odvíjely poslední roky v Alšově jihočeské galerii a mnohde jinde - takže teprve nyní uvidíme, kolik kvalitních institucí typu Kunsthalle postupně zůstane… Přitom v Caesaru se stále dařilo dramaturgii udržet na mimořádně vysoké úrovni, sám jsem tam pomáhal při realizaci přehlídky mezinárodně jedinečného fenoménu, olomoucké kresby osmdesátých let, která se pozitivně projevila i při celkovém pohledu na olomoucká osmdesátá léta v Muzeu umění zhodnocením přínosu dvou členů skupiny NEPRŮBOJNÍ – Eleonory Pražákové a Zbyňka Kulvaita (celkové skutečně objektivní zhodnocení tohoto nenápadného seskupení bych rád učinil formou výstavy v příštím roce, samozřejmě v Caesaru). Mezitím jsem s velikou radostí do Olomouce pozval k „pozdnímu debutu“ Jana Vyleťala s jeho kosmickou geometrií nebo jedinečného pražského neokonceptualistu Jana Šerých, již vzbudivšího mezinárodní ohlas, také „nadstátní“ postkonkrétistické trio Marek Radke, Fred Schierenbeck a Tomasz Zawadski. Ale stejně upřímně jsem uvítal, že velice kvalitně se projevuje Klub konkrétistů Východní Čechy s umělci tří generací, které jsme uvedli pod egidou Geometrie citlivosti. Samozřejmě i pro mne byl závažný projekt či asi přesněji koncept Barbory Klímové, přímo reflektující stávající olomouckou výtvarnou scénu… A samozřejmě jsem velice rád zahajoval minulý rok retrospektivou fascinující olomoucké kreslířky Inge Koskové a letošní rok úplně novými, počítačovými obrazy Zdeňka Kučery, jednoho z dávných přátel - průkopníků, zakladatelů původního Klubu konkrétistů v roce 1967… Nebo dvojvýstavu dalších „geometrických přátel“ Jaromíra E. Brabence a Jaroslava Jebavého, to je jen pár krásných vzpomínek na ty, které jsem s velikou radostí představoval, takové milé vzpomínání především pro mne… Ale pro jiné návštěvníky zase mohou být těmi nejkrásnějšími samozřejmě zase úplně jiné výstavy, protože podle mého hlubokého přesvědčení skutečně každá výstava je v Caesaru objevná, třeba ty právě poslední – konceptuální fotografie Jolany Havelkové či zvláštní imaginativní figurace malířky Miroslavy Zychové a předtím zase naopak nejmladší zastánci malířské abstrakce David Hanvald a Karel Štědrý… A kdo, kromě Miroslava Schuberta, si z naší generace vzpomenul na velké jubileum již legendární kapely The Residents a představil ji jako všeobecně nový kulturní fenomén.
Pro vše výše uvedené je nutno ocenit, že v Olomouci nenásledují arogantní chování několika jiných měst a státních správních institucí (měly by přece sloužit všem a ne jen demonstrovat svou bezohlednou moc a těžko očekávatelnou nenasytnost!) – a že v ní i na ty NEPRŮBOJNÉ podle našich představ dojde… A samozřejmě ještě na spoustu dalších důležitých výstav, protože stále přibývají mladí – a také mezi těmi staršími je stále také ještě dost těch kvalitních, kteří mohou dramaturgii tak jedinečné galerie, jako je Caesar, obohatit…
Všichni budou v galerii s jejím dosavadním renomé rádi vystavovat – z vlastních zkušeností vím také o mnoha!

Jiří Valoch

Celoroční výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region and the City of Olomouc.

mediální partner / media partner