X. ročník veletrhu současného umění    10th International Contemporary Art Fair    7. - 12. 6. 2011 Praha

Již podesáté se bude ve dnech 7.–12. června 2011 konat veletrh současného umění ART PRAGUE. Ve výstavní síni Mánes 35 galerií představí to nejlepší ze své dramaturgie. Galerie Caesar je jedna z prvních soukromých galerií v České republice. Je činná od července 1991 (Dům U zeleného věnce, Dolní náměstí), od září 1992 sídlí v budově olomoucké radnice. Program je zaměřen na prezentaci a prodej současného vizuálního umění, na výstavy významných českých umělců i autorů zahraničních. Stejně tak je věnován prostor mladým, začínajícím či neznámým autorům. Od svého vzniku galerie realizovala více jak 200 autorských i kolektivních výstav, řadu kurátorských projektů (Tryskáči, Touha stát se indiánem, Mladé sovy ad.), mimo to se podílela na organizování řady výstav a kulturních akcí doma i v zahraničí. Ke každé výstavě je vydáván katalog  s reprodukcemi, textem a biografickými údaji, pro návštěvníky galerie zdarma. UMĚLCI PREZENTOVANÍ GALERIÍ CAESAR NA ART PRAGUE 2011 J. G. Dokoupil, Vladimír Havlík, David Jedlička, Jan Kubíček, Jan Knap, Milan Kunc, Michal Macků, Miroslav Šnajdr st. Expozice Galerie Caesar na Veletrhu současného umění Art Prague 2011. Galerie Caesar na Art Prague 2011 představí ve své expozici výběr autorů s kterými galerie soustavně spolupracuje.   Podobně jako je připravován výstavní program galerie i expozice v Mánesu je vedle zvučných a zavedených autorů, kteří se pohybují již mnoho let na evropské i světové výtvarné scéně (J. G. Dokoupil, Jan Knap, Milan Kunc, Jan Kubíček) představena tvorba autorů, kteří přesto, že tvoří v olomouckém regionu, patří mezi významné české umělce (David Jedlička, Vladimír Havlík, Michal Macků, Miroslav Šnajdr st.). ART PRAGUE  – veletrh současného umění Contemporary Art Fair Místo konání Exhibition sites Termín / Dates Výstavní síň Mánes, Praha 1, Masarykovo nábř. 250 6. června v 18 hodin slavnostní vernisáž v Mánesu 7. 6. – 11. 6.  otevřeno 11-19 h (9. 6. NOCTURNO do 21 hodin) 12. 6. do 18 hodin

EXPOZICE GALERIE CAESAR

Biografie vystavujících umělců

Havlík Vladimír 

7. 2. 1959 Nové Město na Moravě
Žije a pracuje v Olomouci
malba, kresba, performance / akce, grafika (počítačová)
Studia: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, katedra výtvarné výchovy /1978– 1983/
Členství:
TT klub výtvarných umělců a teoretiků, Brno (1991–1998)
Spolek olomouckých výtvarníků, Olomouc  (1991–1999)
Klub konkretistů 2 - olomoucká sekce, Olomouc (od 1999)

Vladimír Havlík působí na KVV PdF Univerzity Palackého v Olomouci  jako odborný asistent v oboru intermedia

Vladimír Havlík bývá považován za postmoderního umělce. Pohybuje se na pomezí různých žánrů, témat, technik. Počátky jeho tvorby spadají do konce 70. let. V té době začíná provádět velmi osobní performance, v ústraní zkoušel komunikovat s přírodou. Tyto akce průběhu 80. let přerostly ve veřejná a hromadná happeningová vystoupení. Během svých studií na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se jeho ateliér stal jedním z neoficiálních center místní umělecké komunity.
Jeho kresebná a později malířská práce spadá do okruhu geometrické abstrakce i když inspiraci čerpá z reality (chrámové půdorysy, městské plány, topografie krajiny…). Jeho současné obrazy, pracující s jazykem geometrie, provedené radostnými barvami jsou navíc často vtipně pojmenovány. Zabývá se kresbou, malbou, instalací, performancí a computerovou grafikou.

J. G. Dokoupil (1954) je jedním z významných reprezentantů současného světového malířství. Po návratu ze studií v New Yorku se stal spoluzakladatelem radikálního uměleckého uskupení Mülheimer Freiheit a Die neuen Wilden, přinášejícího nové myšlenkové i malířské postupy. S podněty, které přinášela tvorba členů těchto sdružení, je spojován nástup postmoderny, jež zásadním způsobem ovlivnila orientaci evropské umělecké scény. J. G. Dokoupil je jedním z mála českých umělců, kteří se výrazně prosadili v mezinárodním kontextu a ovlivnili vývoj soudobé malířské produkce. Využívá často experimentálních malířských postupů, vytváří obrazové cykly.

Michal Macků

Narozen: 17.  4. 1963,  Bruntál
Žije a pracuje v Olomouci
fotograf
Studia:
1981–1985 Technologická fakulta VUT Brno
1986–1989  Institut výtvarné fotografie Praha

Zastoupení ve sbírkách / Collections:

Museum Ludwig, Cologne; Museum of Fine Arts, Houston; Museum for Fotokunst, Odense, Denmark; The Royal Library of Denmark, Copenhagen; Maison Européenne de la Photographie, Paris; Harvard Visual Center, Cambridge, Massachusetts; The Art Institute of Chicago, Illinois; Moravská galerie v Brně, Brno, Czech Republic; Muzeum Umění Olomouc, Czech Republic;  MOPA - Museum of Photographic Arts, San Diego, USA, Smith College Museum of Art, Northampton, Massachusetts, USA.

Michal Macků fotografuje již celá léta sebe sama. Fotografie se mu za tu dobu stala nejen vyjadřovacím prostředkem, ale také nástrojem sebepoznání. Oprostil pohled na sebe od falešného studu i od detailního zpytování povrchu. Vytvořil figuru, nebo spíše bytost, průvodce, vypravěče, postavu bez minulosti, bez zakotvení. Tak jako geometr pracuje s bodem, Macků variuje základní stavební prvek své tvorby – figuru. Vyprázdněnou formu lidského korpusu znova přetváří a naplňuje. Tělo neabstrahuje, ale jen odlehčuje od nedůležitých podrobností.
Macků začíná tvořit a vystavovat ještě před rokem 1989, tedy v době, která příliš nepřála individuálnímu rozvoji a osobitému projevu jednotlivce. Již od počátků však reaguje spíše na základní otázky o smyslu a omezenosti lidského života než na tlaky totalitního systému, který však do určité míry hloubání nad neodbytně lidskými otázkami vyvolal. Pro vyjádření složitých pocitů mu však nestačí tradiční fotografie. Vytváří symbolické obrazy, které se vzdáleně napojují na dekadentní a symbolistní projevy počátku 20. století. Objevuje geláž, techniku práce s uvolněnou fotografickou emulzí na principu koláže. Aktivními, haptickými zásahy do ještě vlhké a vláčné fotografické emulze, jejím rozpohybováním, se mu daří na krátký čas znovuoživit výchozí fotografický záznam. Ten se ve výsledku stává spíše plastickým obrazem než fotografií. Geláž umožňuje pracovat nejen v čase, ale i ve vrstvách. Zpočátku osamocené figury se později začínají zmnožovat, překrývat. Dochází k seriálně řazeným kompozicím, k prolínání figur, u nichž potlačuje individuální projevy i rysy.Vzniká řada velkoformátových obrazů o ztrátě identity, odpovědnosti, rozmělnění se v davu, které vrcholí zobrazením osamocenosti, vykořenění a rozplynutí. A jde ještě dál. Tak jako objev geláže umožnil fyzický vstup tvůrce do snímku, nové práce se skleněnými objekty přivádí fotografii na hranici plastiky. Macků už ne v ploše, ale v prostoru několika vrstvených a lepených skleněných desek vytváří hmatatelné objekty s průhledy do svého bizarního světa. Postavy se tu kříží s přírodními elementy, opět se ke slovu dostává živoucí a organické zmnožování motivů, deformování postavy i hra s měřítkem. Tvorba Michala Macků vyrůstá z pevného základu osobní zkušenosti. Přes drastické a kruté obrazy destruovaného těla, křičících úst až po práci s tělesnými fragmenty se postupně propracovává hlouběji, k pokusu zachytit emoce, napětí a rozkolísanost lidského nitra.

Narozen: 8. 7. 1949, Chrudim
Malíř, kreslíř, ilustrátor, grafik.
Studoval v letech 1968–1969 na Stavební fakultě VUT v Praze, obor architektura. V roce 1969 odešel do Brazílie a později do Německé spolkové republiky.
V roce  1971 studoval na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu (prof. Gerhard Richter).
V letech 1972–1982 žil a pracoval v New Yorku, 
roku 1979 Jan Knap s Milanem Kuncem a Peterem Angermannem spoluzakládá skupinu Normal.
V letech 1982–1984 studoval teologii v Římě,
1984–1989 žil a pracoval v  Kolíně nad Rýnem, 1989–1992 v Modeně. 
Od roku 1992 žije a pracuje v České republice.
Samostatně vystavuje od roku 1985 (Německo, Španělsko, Itálie, Anglie, Belgie, Nizozemí, Rakousko, ČR, USA), kolektivně od roku 1981

Jan Knap nikdy nedává svým obrazům názvy, tvoří okouzlující svět, obestřený „pohádkovým“ oparem, se závanem radosti, spočinutí, klidu a míru. Umělec je věrný vlastnímu výtvarnému projevu, hledá krásu a harmonii, spojuje středověkou a předrenesanční malbu, meditativní vize, něco mezi snem a realitou. Každý jeho obraz má vynalézavou svěžest, vždy nový pohled, i když téma je stejné – Boží přítomnost. Knapův svět je obydlen anděly a Svatou rodinou. Poklidné rodinné výjevy v strohém interiéru či tiché krajině, příprava večeře za pomoci a kontroly poletujících andělíčků – strážníčků. Madona je oděna do pláště ze zlatem, ale také do civilního oděvu s kratší sukní či zástěry. Josef je většinou zaměstnán prací, češe ovoce, pracuje se dřevem nebo jen z povzdálí pozoruje hrající si děti. Jeho obrazy nám „připomínají léta štěstí , kdy jsme si užívali opravdovou lásku našich rodičů“ – píše v jednom z mnoha Knapových katalogů Arnaldo Romani Brizzi. Umělec neustále hledá dokonalost, pracuje dlouho a soustředěně s pochybnostmi, zda jí již dosáhl. Také proto vznikají verze vybraných témat a některých kompozic, malíř studuje a přemýšlí o barvách, náladách a kompozicích. A zároveň diváka, který jeho práci delší dobu sleduje, neustále příjemně překvapuje. Jeho práce může být pro někoho neaktuální – vždyť přece nevyjadřuje naši dobu, mluví o ztraceném snu, snu o štěstí, o dávno ztracené realitě. Vize, kterou nám Knap předkládá, napomáhá uvědomit si naše křesťanské kořeny a identitu.

Narozen: 30. 12. 1927, Kolín nad Labem
Žije a pracuje v Praze
Malíř, kreslíř, grafik, přední reprezentant české školy konstruktivního umění.  
Člen skupiny Křižovatka.

V letech 1948 – 1954 studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a v letech 1944 – 1957 Akademii múzických umění obor scénografie.
Od realistické malby, přes lettrismus a  informel přešel k nejradikálnějším formám geometrie. Stejně dobře se dokázal pohybovat i v oblasti fotografie a objektu. Strohá analýza řádu a systému, logika, zkoumání formy a akce. 

Jan Kubíček je jeden z nejautentičtějších z řady důležitých jmen českých racionalistů generace 60. let
Svým dílem je řazen k předním reprezentantům české školy konstruktivního umění a v grafické tvorbě k zakladatelským osobnostem české serigrafie.

Milan Kunc

Narozen 27. 11. 1944, Praha
1964–1967 studia: AVU, Praha
1969 emigroval
1970–1975 studia: Staatlichen Kunstakademie, Düseldorf (prof. Joseph Beuys, Gerhard Richter)
1979 s Janem Knapem a Peterem Angermannem spoluzakládá skupinu Normal
1984 žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem
1988–1991 žije a pracuje v Římě
1995–1996 ateliér New York, East Hampton
1996–1997 pracuje na keramických sochách v Den Haag
od 2001 střídavě žije a pracuje v Praze a Kolíně nad Rýnem
od  2004 žije a pracuje v Praze

V zahraničí velmi viditelný a ceněný Milan Kunc nevystavuje v Česku příliš často. Sice jako první z výrazných českých osobností, která svou prací získala respekt v zahraničí, měl Kunc již v roce 1992 přehlídku svých prací v Letohrádku Belvedér na Pražském hradě, pořádanou Kanceláří prezidenta republiky, dále pak v  roce 1996 ještě proběhla veřejností velmi navštěvovaná výstava v Galerii Václava Špály v Praze. I když Kunc nyní bydlí v Praze, vystavuje převážně ve světě, další jeho domácí prezentace proběhla v roce 2006 v Galerii Caesar v Olomouci. Na začátku roku 2007 proběhla jeho retrospektiva v Kunsthall Erfurt a koncem téhož roku připravila Galerie Caesar výstavu Milan Kunc – Zlatý věk pro Dům umění města Brna, která byla dosud největší prezentací jeho díla.
    Pražský rodák studoval na Akademii výtvarných umění. V osmém semestru byl pro  „nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii, poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se mu dostalo pozvání Josepha Beuyse a stává se jeho žákem (1970). Po odchodu Beuyse z Akademie přechází Kunc do ateliéru Gerharda Richtera.
     Od roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby  nazývá Trapným realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“, kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu a symboly západního konzumu a reklamy.
V roce 1979 spoluzakládá s Peterem Angermannem z Düsseldorfu a Janem Knapem (1949), tehdy žijícím v New Yorku skupinu Normal. Po úspěchu skupiny Normal v N.Y.C. Kunc samostatně vystavuje v Los Angeles a stává  se pevnou součástí expandující East Village scény. Po roce 1983 se Kuncova malba zbavila expresivity a zjemněla, jeho klasická technika s přesně formulovaným obsahem sahajícím od ekologie k přírodnímu mysticismu až k neoklasicistní tématice. V druhé polovině 80. let se Kuncovi otevírá Evropa, vystavuje v Londýně, Madridu a v Miláně.
Kunc  v 90. letech již nepracuje s ikonografií minulých dekád. Více se také věnuje krajině i portrétu, aktu a dalším oblíbeným tématům. Obrazy má jako vždy  promyšlené, rozvržené,  rozehráté v několika psychologických rovinách. V jeho práci nejde o provokaci, vždy chtěl vyjádřit svůj postoj k věcem, které jsou nevyřčené.
     Světoběžník Kunc se po několikaletých pobytech v Římě (1988–1991) a New Yorku (1995–1996) znovu vrací do Kolína nad Rýnem, od roku 2004 začíná žít v  Praze.
Americký vědec a výtvarný kritik Donald Kuspit píše : „Umění Milana Kunce nás oslovuje na dvou úrovních. Na jedné straně se vysmívá univerzálnímu jazyku kýče tím, že ho používá absurdním způsobem a na druhé straně ukazuje, že všechno to je až příliš  lidské a že tam, kde existuje lidská společnost, nemůže být žádný ráj.“

Miroslav Šnajdr st. (1938)  
Malíř, kreslíř, příležitostný grafik.
V letech 1952–1956 studoval na Vojenské hudební škole v Liberci a v letech 1962–1967 na Státní konzervatoři v Brně, obor lesní roh. V letech 1961–2001 působil jako hornista v Moravské filharmonii Olomouc. Samostatně vystavuje od roku 1967 (ČR, SR). Kolektivních výstav se zúčastňuje od roku 1965 (ČR, SR, Španělsko, Rumunsko, Polsko, Německo, Francie, Švýcarsko, Holandsko, Kanada, USA). Jeho práce je vedle řady domácích i zahraničních soukromých sbírek zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Moravské galerie v Brně, Horácké galerie výtvarného umění v Novém městě na Moravě, Muzeu umění Olomouc, Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech, a v Galerii Benedet v Ovideu (Španělsko). V letech 1963–1965 byl členem olomoucké tvůrčí skupiny Ohnisko, v letech 1968–1971 byl kandidátem olomoucké pobočky Svazu československých výtvarných umělců a v letech 1972–1991 byl evidován při Českém fondu výtvarných umělců. Od roku 1990 je členem TT kubu výtvarných umělců a teoretiků v Brně, od roku 1991 Spolku olomouckých výtvarníků a od roku 1992 Umělecké besedy. V roce 1999 mu byla udělena Cena města Olomouce, kterou obdržel za celoživotní tvorbu. V roce 2001 obdržel Cenu Michala Ranného za významný přínos jeho tvorby české výtvarné kultuře. 
Žije a působí v Olomouci.

Miroslav Šnajdr st.  je typem  umělce, jehož dílo se neustále rozvíjí a zároveň vrací v jakýchsi spirálách zpět k tematickým okruhům - citace, parafráze jsou častými tématy jeho práce, prostupují celým jeho dílem. Šnajdr patří ke generaci umělců spjatých s českou informelní malbou.
Již na počátku 70. let umělec začal pracovat na souboru Reminiscencí. Ve volných parafrázích, v malířských reflexích, přehodnocuje a nově artikuluje,  tedy interpretuje cizí díla jemu blízkých umělců. Vzniká vzájemný dialog, kdy vznikají figurativní obrazy interpretací podobizen  italské renesance a autor komunikuje a vede dialog s mistry jako je Piero della Francesca, Botticelii. Podobně pracuje i na rozsáhlém cyklu interpretací krajin Gustava Klimta,  jimiž je umělec nejen okouzlen a silně ho inspirují, aby si s nimi svým způsobem našel novou cestu.

David Jedlička

David Jedlička (1969) patří ve své generaci mezi nejzajímavější figurální malíře, jejichž působnost je spojena s regionem střední Moravy. Přesto je jeho tvorba paradoxně známější v celostátním kontextu, neboť v Olomouci, kde působí od roku 1999 jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, jsme se mohli setkat s jeho obrazy zatím  jen sporadicky. Výstava v Galerii Caesar je tedy jeho první větší samostatnou přehlídkou. Na rozdíl od dávných dob moderny, kdy malíři kolem čtyřicítky pořádali svoje první retrospektivní výstavy, se Jedlička rozhodl představit veřejnosti práce z posledních dvou tří let. Je to na jedné straně škoda, neboť kdo si dnes dokáže vybavit jeho obrazy staré deset či více let? Ale na straně druhé tak máme příležitost seznámit se s Jedličkovým současným projevem v poměrně široké malířské i námětové škále. Volba padla na čtyři okruhy jeho starších i současných zájmů – interiéry, pláže, lesní motivy a digitální tisky řekněme komiksového ražení. Důraz je tedy položen výhradně na figurativní složku malířovy práce, přestože v jeho tvorbě se často setkáme i s tématem civilních zátiší. Zásadní otázkou ovšem je, čím se Jedlička vlastně od svých kolegů odlišuje v rámci vývoje figurativní malby, jak jsme ji mohli sledovat v posledním dvacetiletí. Letmo si připomeňme, že kolem poloviny 90. let minulého století se v Česku velmi vzrušeně diskutovalo o „konci malby“, respektive o možném zániku závěsného obrazu vůbec. Tehdy se do popředí drala tzv. nová média a obraz se mnohým jevil jako něco nevkusně zastaralého, statického, neodpovídajícího novým technologiím. Tato diskuse ve skrytější podobě sice probíhá doposud, ale nelze si nevšimnout, že v posledním desetiletí – ačkoliv jsme zažili a zažíváme podobně útočný tón například u zastánců neopostpostkonceptualismu (na přesnosti „nálepky“ tolik nezáleží J) – zájem o závěsný obraz opět stoupá. Škála dnešních přístupů k malbě se ovšem jeví téměř jako bezbřehá. Zjednodušeně bychom mohli říci, že po technologické stránce osciluje od využití postupů starých mistrů (tuto postupně sílící linii jsme zaznamenali již v první polovině 90. let) až po přitakání digitálním technologiím. Z hlediska námětového se pak v malbě posledního dvacetiletí setkáme s přepestrou směsicí všeho možného – od vzývání banality a klipovosti, přes revitalizaci abstraktních a geometrických tendencí až po přeexponované náměty z oblastí dříve víceméně tabuizovaných. Jednotlivé názory či přístupy na sebe ostře narážejí, vše je dovoleno a nikdo vlastně přesně neví proč. V dobách výše záměrně zmíněné moderny se „boj o nové umění“ odehrával víceméně v rámci vypjatě individualistického požadavku „jednoty obsahu a formy“. Mohlo by se zdát, že dnes je tomu podobně, nicméně je zde jeden zásadní rozdíl. U řady umělců, jak mám možnost se s nimi nebo s jejich díly setkávat, pozoruji cosi jako ztrátu či přinejmenším skepsi k objevení (či vztahování se) k „nadosobnímu horizontu“, tedy k něčemu, k čemu, jakkoli utopisticky či naivně, se upínali příslušníci moderny a avantgardy.Do nastíněné situace vstoupil David Jedlička, řemeslně velmi dobře vybavený studiem u Daniela Balabána na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity, v roce 1997 jako nadějný mladý malíř, jehož zájmy se neupínaly jen k výtvarnému umění, ale rovněž k aktuálním výbojům v elektronické hudbě anebo v oblasti filmu. Někdy v té době jsem měl možnost vidět prvně kolekci jeho obrazů a i přes naši značnou názorovou rozdílnost mi bylo zřejmé, že Jedličkova případná jedinečnost se bude v budoucnu odehrávat především na poli jeho vrozeného koloristického cítění. Jedlička je totiž tím typem malíře, jehož bytostným jazykem, přestože k nám promlouvá prostřednictvím „zastavených příběhů či situací“, je řeč tvarů a barev. Jeho starší i nejnovější obrazy, které mimo jiné nezřídka oplývají osvobozujícím smyslem pro humor či situační nadsázku, jsou vedle námětové čitelnosti především jedinečnými barevnými zážitky. Tedy jsou svého druhu snad až hudebními skladbami, v nichž se mísí na pozadí figurativních výjevů tóny operety s operou  a třeba hip hopem. Jinak řečeno, Jedlička přináší do současné nepřehledné malířské scény pozitivní, otevřenou energii, bez níž nelze uvažovat o „nových horizontech“ v umění, tím méně pak v celé společnosti.

(text katalogu výstavy Davida Jedličky, Galerie Caesar Olomouc. Ladislav Daněk, 25. 3.–26. 3. 2011).