Společné výstavy: 
1991, prosinec Neprůbojní. Základní umělecká škola, Olomouc. Bez zahájení a katalogu. 1992, 13.4.–3o.4. Neprůbojní. Galerie půda, Olomouc. Katalog s textem Petra Mikeše, zahájila Alena Dvořáčková, vystavovali  Z.K., E.P., H.T., M.U.
1996, 13.4.–1.6. Sebrané práce (Eleonora Pražáková, Hana Teplá, Miroslav Urban).  Zámek Tovačov. Bez katalogu, zahájili autoři.
2012, 31. 1.–24. 2.  Neprůbojní po dvaceti letech. Galerie Caesar, Olomouc. Katalog s textem Jiřího Valocha, zahájil Jiří Valoch.

Zbyněk Kulvait
Nar. 26. 6. 1954, Opava.
Žije a pracuje v Olomouci.
Studia: autodidakt.
Vystavuje od roku 1977.
Věnuje se malbě, kresbě a grafice.

Eleonora Pražáková
Nar. 18. 12. 1953, Nové Mesto nad Váhom.
Žije a pracuje v Droždíně.
Studia: Střední uměleckoprůmyslová škola v  Bratislavě (1969–1973).
Vystavuje od roku 1987.
Věnuje se kresbě.

Hana Teplá
Nar. 10. 3. 1958, Šumperk.
Žije a pracuje v Olomouci.
Studia: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze (český jazyk, výtvarná výchova).
Vystavuje od roku 1981.
Věnuje se malbě a kresbě.

Miroslav Urban
Nar. 19. 9. 1953, Olomouc.
Žije a pracuje v Olomouci.
Studia: autodidakt
Vystavuje od r. 1986.
Věnuje se kresbě, malbě, fotografii a filmu.

Jindřich Walla
Nar. 21. 1. 1954, Bruntál.
Žije a pracuje v Olomouci.
Studia: Střední uměleckoprůmyslová škola v Bratislavě (1972-1975) a AVU v Praze (198o-1986).
Vystavuje od r. 1979.
Věnuje se grafice.

Jak dalece zůstali Neprůbojní neprůbojní?

Dvacet let od první výstavy olomouckých „neprůbojných“ výtvarníků přivedlo dramaturgii renomované galerie Caesar k jejich nejnovějšímu společnému vystoupení. Já se do něj nakonec také zamíchal, ne abych z těchto umělců učinil za každou cenu nějaký nový superobjev, pokusím se „jen“ charakterizovat tvůrčí cestu těchto jednotlivých, ovšem z mého pohledu zcela autentických, naprosto osobitých autorů. Jejich od samého počátku naprosto solitérní přístup k tvorbě, u každého naprosto odlišný, tedy opravdu úplně jiný, mi připadá jako další příhodná charakteristika, umožňující nám vnímat je jako skupinu, kterou možná skutečně, možná jen zdánlivě paradoxně spojuje zájem o kvalitní tvorbu – ovšemže u každého zcela úplně jinou. Skupinu u jejichž vzniku byl pouze zájem o kvalitu a respekt k  naprosto odlišným tvůrčím přístupům, dokonce i v rámci tendencí, jež se v minulém půlstoletí na výtvarné scéně vůbec objevily!

Proto jsem se  před časem pokusil vnést do širšího kontextu především ty, kteří v určitém tvůrčím údobí užívali jazyka geometrie, ať to byl úsek delší nebo kratší, tak jako se to pokouším sledovat u mnoha jiných tvůrců, které považuji za hodné pozornosti v obdobných nebo i v mnohem širších kontextech. Představil jsem takto i mimo Olomouc Noru Pražákovou a Miroslava Urbana, příležitost se, jak doufám, již brzy najde přinejmenším pro Zbyňka Kulvaita. Pro olomouckou výstavu bylo mnou navrhnuto „pravidlo hry“: u každého jeden menší, pokud možno representativní (pro někoho možná i překvapivý!) soubor z let osmdesátých, kdy se jejich usilování autenticky formovalo – případně podle osobních okolností u někoho až z let devadesátých, a potom (zase samozřejmě s přihlédnutím k individuálním osudům i životním peripetiím!) pokud možno reprezentativní kolekci co nejsoučasnější. Věděl jsem, že to jsou autoři  názorově tak odlišní, jak jen možno – ale to přece, jak se ukázalo, nesnižuje jejich uměleckou kvalitu! Tuším, že to byl Mirek Urban, přece jen díky různým samizdatovým edicím a neoficiálním akcím za minulého režimu organizačně „nejprotřelejší“, kdo tuhle jejich bytostnou vlastnost, toto jejich založení zviditelnil výstavou v dnes pozapomenuté Galerii půda před dvaceti lety.

Možná to byla i originální reakce na postmoderní program Tvrdohlavých, kteří si u nás tehdy  činili nárok na jedinou aktuální výtvarnou a vůbec uměleckou tvorbu… Dnes máme v povědomí několik seskupení takto reagujících, počínaje Mariánem Pallou, jenž dokonce některé umělce, svými mody tvorby dřív dál rozvíjejících konceptuální podněty, přímo „definoval“ založením Měkkohlavých… Neprůbojní neměli ani takového společného jmenovatele, naopak, tvorba každého byla úplně jiná. Ale přitom si zcela udrželi svou osobitost, jedinečnou kvalitu v té sféře tvorby, kterou si každý z nich zvolil (samozřejmě, pokud jim jejich snažení nepřekazily nějaké okolnosti mimo tuto vlastní sféru tvůrčího usilování – u každého samozřejmě také naprosto odlišné, naprosto jiné…)

Navzdory tomu samozřejmě nepochybuji o tom, že přitom každý vnesl přinejmenším do olomouckého kontextu něco vlastního, svůj nezaměnitelný příspěvek, takový, že u některých již byl, u jiných zatím né „akceptován a zařazen“. Nora Pražáková a Zbyněk Kulvait byli právem začleněni do krásné, reprezentativní přehlídky v Muzeu umění, věnované olomoucké tvorbě v normalizačním dvacetiletí, specifická „postmodernu předcházející“ polymorfnost i polysémantika Miroslava Urbana měla jednu z možných podob prezentace na retrospektivě ve stejných prostorech.

Hana Teplá je pro Olomouc mimořádná pedagožka, která citlivé mládí v Domě dětí přivádí k netradičním, nekonvenčním způsobům výtvarného vnímání. Její obrazy z osmdesátých let, kdy smrt matky přivedla umělkyni k originální semifigurativní syntaxi v podobě náznaků lidské figury, patří k autentickým hodnotám olomoucké malby – a jako nejkrajnější podobu tehdejší škály „olomoucké kresby“ můžeme vnímat syntax těchto obrazů, v nichž je barevná plocha někdy jakoby kontrapunktována, jindy, možná dřív, uzavírána sice malířsky zhmotněným, ovšem – marná sláva – ryze kresebným prvkem, linií, nejčastěji světlou či skoro bílou. A ona semifigurativnost je jejím dominujícím způsobem tvorby dodneška, i když se již více obrací také ke kresbě jako médiu, stále rozvíjí svou problematiku na pomezí věcného zobrazení a jeho maximálního zobecnění, jeho absolutizaci jako čisté formy.

Nora Pražáková se dopracovala – zase jinak než Zbyněk Kulvait – již v první polovině let osmdesátých postupnou redukcí (opět pro Olomouc symptomaticky v mnoha kresbách) přes netradiční experimentování, například otiskování strhávaných ploch barvy, přenášených na jinou část stejného papíru nebo na papír jiný, z mého pohledu jako jednu z možných podob tehdy internacionálně aktuální, samozřejmě konceptuálně motivované analytické malby či kresby až k ryzímu geometrickému řádu, artikulovanému rýsovanými geometrickými kresbami, také naprosto souznějícími s tehdy aktuálním konceptuálním myšlením. Postupně vznikaly rýsované struktury, v nichž se proměňuje syntax čtverce a kruhu nebo kresby s předem zvoleným konceptem, determinujícím vzájemné propojení obou těchto základních geometrických figur přesným rýsováním ze serielního uspořádání bodů na obvodu čtverce. Řada jejích tehdejších sérií, vždy devíti kreseb tematizuje postupné zvětšování stran čtverců a jejich vztah k velikosti kruhu, je subtilní kresebnou konstrukcí – ty představují velice originální příspěvek tehdejší konceptuální geometrii, aktuální internacionálně. U nás snad měla trochu blízko pouze k Pavlu Rudolfovi, v USA pak třeba k Channě Horwitz, v úplně jiné, zcela autentické syntaxi, takže přinášela do sféry olomoucké kresby to nejracionálnější řešení, které potom možná mohl svým způsobem rozvinout i Ladislav Daněk. Její série na velkých formátech křídového papíru je unikátním řešením, v zdejším kontextu naprosto nevídaným.

Také Zbyněk Kulvait již od počátku osmdesátých let realizoval svým objevem radikálně oproštěná díla – nejprve černým sprejem stříkané kresby, možná vlastně jedinou olomouckou paralelu toho, co přinesl minimal art. Ten ovšem především ve své newyorské podobě znamenal striktní omezení na sochařské dílo – a je obdivuhodné, jak tito dva, Pražáková a Kulvait, dokázali objevit v našich tehdejších podmínkách realizovatelná díla, a přitom souznějící s touto aktuální problematikou: Kulvait lapidárním sprejováním poskládaných naprosto minimálních forem, tedy objevením pro něj dodnes optimální techniky práce na papíře, Pražáková naopak nesmírně pomalým, subtilním postupným rýsováním podle jasného, předem určeného pravidla, konceptu. A tuto subtilní proměnlivost vztahu čtverce a kruhu dokázala aplikovat i na vznik lyricky působících proměn užitím barevných pastelek. Zatím nezveřejněné zůstávají již zmíněné její konstrukce z poloviny osmdesátých let, v nichž dokázala, že perfektně fungují i na velkém formátu, dovolujícím zviditelnit postupné zvětšování a zahušťování kruhové struktury díky přesně zvolenému racionálnímu pravidlu vzniku – ale také třeba černé monochromy, černou tuhou jemně rýsované geometrické útvary na černém papíru. Tento monumentální nástup byl bohužel u Pražákové poté, co vznikla i v mnohem širším kontextu závažná díla, tvrdě přerušen jejím novým angažmá – jako podnikatelky v náročném oboru zahradnickém. V následujících dekádách vznikaly podle časových možností umělkyně barevné pastely, jejichž nejčastějším, dominantním tématem je mírně expresívní artikulace barevných center kruhu, zase úplně jiná než u Boštíka. První veřejné uznání – v Muzeu umění – bylo jistě jedním z podnětů k tomu, že její současná tvorba je přece početnější, vznikají i lapidární barevně rýsované pastely.

Zbyněk Kulvait naopak zachovával trochu bohémský způsob života umělce, jenž se snaží uživit prodejem toho, co zrovna vzniklo, po olomouckých hospodách, jeho dílo je díky tomu příšerně rozptýleno, leč takto autor nachází potřebnou nejživější komunikaci. Občas vznikají malby s volnějším quasigeometrickým řádem, jeho doménou jsou především netradiční techniky a média, počínaje sprejovými kresbami, v nichž stále nachází jedinečné vizuální objevy, které můžeme vnímat jako jakousi fascinujíci kresebnou paralelu fotogramu – ty nejstarší byly de facto zcela černé a v podstatě minimalistické, postupně vznikaly monochromy různých barev podle užitého spreje, pořád krajně oproštěné s novými, jemnými sémantickými kontexty. Pro umělce byl důležitý i objev možnosti otiskovat jako grafiku nejrůznější materiály – skládané papíry nebo třeba různě mačkané staniolové fólie, v nichž mohl vytvořit svou vlastní, ryze estetické kvality akcentující paralelu informelu, neseného imanentním řádem skladby a strukturální artikulací, oproštěného, a proto stále živého. Možná to bylo i pro Jindřicha Wallu dokladem, že také grafika může být autonomní strukturou.

Pokud se úplně nemýlím, je Miroslav Urban „postmodernistou ze založení“, ze svého naturelu, jako jím byl třeba od počátku třicátých let František Hudeček. Mění přirozeně média i artikulaci podle své potřeby vlastního vyjádření, navíc je s Olomoucí trvale spjat, takže od počátku vnímá závažnost kresby. Ve skutečných počátcích hluboko v osmdesátých letech byl nadšen snad všemi netradičními výtvarnými prostředky, dělal své osobité zásahy do tištěných fotografií na pomezí koláže a asambláže, také asambláže vytvářené z nalezených předmětů až do podoby jakýchsi komorních, sémanticky mnohoznačných oltáříků. Možná trochu podobně jako Jiří Kolář obdivoval vše nalezené, co mohl proměnit v umělecké dílo – pochopitelně v úplně v jiné sféře a podobě. Postupně se proměnil v naprosto suverénního a soustavného kreslíře, měnícího jazyk kresby, v určitou dobu i v geometrickém modu, jindy zase v nejrůznějších podobách semifigurace, krajně stylizované figury možná mají svůj počátek v nějaké dávné kubistické „lekci“ čili obdivu. Gelové a propisovací tužky mu dovolují proměnit prostředí aktérů v ornament nebo naopak v úplně jiný, nový kontext. Alespoň jeden příklad jeho specifické senzibility ke kresbě i k olomouckému geniu loci: když začal Pavel Zatloukal projektovat novou přístavbu Muzea umění, vznikl Urbanův cyklus kreseb na toto téma! Muzeum možná nikdy nebude, i když samozřejmě ještě doufáme, ale již bylo „hravou i dravou“ inspirací… Navíc je Urban společensky myslícím fotografem a dokumentátorem hřbitovů.

Jindřich Walla vystavoval s Neprůbojnými hned po absolutoriu pražské Akademie, a to figurální grafiky vzniklé ještě za studií u Jaroslava Čepeláka nebo těsně po nich. Návrat do Olomouce jej postupně přivedl k jedinečné herezi, samozřejmě v rámci klasického pojetí grafiky. Objevil svou jedinečnou parafrázi strukturální grafiky, úplně jinou než byly strukturální matrice Vladimíra Boudníka: na prázdnou grafickou desku nalepoval čtverečky, obdélníčky nebo i dlouhé obdélníky, všechno pouze z izolepy, mající více či méně geometrickou syntax. Tu pak mohl „přezrňovat“ drásáním klasickými grafickými nástroji, nejčastěji samozřejmě skoblinou. Jindy tematizoval samu stopu skobliny, tak se objevila snad nejkonceptuálnější podoba jeho realizací. Ale soustavně vznikaly především lineární i plošné struktury s nesmírně subtilně odlišovanými nuancemi tónu barvy, vždy tmavé, protože tak mohl zviditelnit to nejobecnější: kvalitu světla na svém quasigeometrickém záznamu a jeho proměnách, zásazích do tohoto svého vskutku osobitého objevu, (hlubo)tisku z takto vzniklých struktur, někdy pravidelnějších, jindy tematizujících v menších sériích i možnosti proměn či deformací. Bohužel tato originální podoba grafiky byla přerušena umělcovou nemocí.

Jiří Valoch

Celoroční výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region and the City of Olomouc.

mediální partner / media partner