GALERIE CAESAR

CAFÉ RESTAURANT CAESAR


        J I Ř Í   D A V I D

Narozen / Born: 28. 8. 1956, Rumburk
1987–1991 člen umělecké skupiny Tvrdohlaví
1995–2002 vedoucí ateliéru vizuální komunikace na AVU Praha
od 2004 vedoucí intermediálního a konceptuálního atelieru VŠUP Praha

Vzdělání / Education:
1982–1987 AVU Praha

Zastoupení ve sbírkách / Represented in collections:

Národní galerie, Praha; Galerie hlavního města Prahy, Praha; Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou; 
Galerie Benedikta Rejta, Louny; Moravská galerie, Brno; Oblastní galerie v Liberci, Liberec; Muzeum umění, Olomouc; 
Museum 20th Century, Vídeň; The Art Instituce of Chicago, USA; Ludwig Museum, Budapešť; Jack Tilton Gallery, New York.

Proč je tak  legrační, když holky hážou kameny...
Bolest vody.


Existuje dnes u nás jakási vynucená představa, přerostlá už v trend, že je třeba  rozpustit formy umění do tzv. běžného života, nebo-li běžně žité sociální reality a nacházet v této rozpuštěnosti smysl. Čímž je mimo jiné silně akcentovaná otázka funkce umělcovy existence, kdy odpovědi většinou zní, že to čemu jsme věřili že je umění, nemá v našem životě a pro náš život už žádný, nebo mizivý smysl, čímž umění dostává jiný obsah, který budeme muset i jinak označovat. Úzkost, strach, který  tak vzniká z tlaku společnosti, že umění jako takové ztratilo svůj smysl ve své společenské funkci a tím je zásadně postradatelné, nutí umělecký svět k přizpůsobování se, tedy k neviditelnému splynutí se sociální realitou. Navíc se toto splynutí definuje jako výhra. Trochu to sice připomíná zvulgarizovanou podobu Wittgensteinovy úvahy o „otevřených pojmech“ (
totiž takových, které nelze přesně vymezit; objímají jevy, které jsou si jenom podobny) na jejímž základě se již v druhé půlce 50 let píše, že umělecké dílo nemusí existovat v podobě nějaké věci, ale pouze a jenom v mysli. Čili nemusí 
tak existovat žádné nutné, postačující znaky, podle kterých by se dala díla klasifikovat jako umělecká, kdy je sice nazýváme stejným slovem, ale nemusí mít žádný společný rys. To mimo jiné v tomto kontextu znamená, že slovo umění můžeme používat pro cokoliv. Lákavá, ale i snadno zneužitelná a zneužívaná představa, která však kupodivu může, což se argumentačně potvrzuje, i když je to překvapivé, zkonzervativnět, zakademičnět, být prostě konvenčním šlágrem, jehož manuál je přehledný a tak každému k dispozici, bohužel většinou s falešným pocitem, že pak přináší něco jiného, nového.   Kacířsky si myslím, či spíše dnes neurčitě cítím, opak. Kdyby se formy umění na základě vlastní paměti, měly spíše  svinout do své koherentní,  autonomní  podoby.  A tuto svou intenci, toto svébytné území, a jeho jednotlivé zóny si tvrdě chránit, před všemi, který jim pohrdají.  Stát se vzácným, nedostupným, ale i nepřijatelným. Rozbít tak tvrzení, že umění je pouhá pojmová fikce. Tím však  rozhodně nemyslím onen romantizující sediment, že by se  umění mělo chápat a vnímat jen jako, krásné, estetické, a tím posléze vyprázdněné dekorativní kategorie v umělém území. Ctím nečekanosti, které umí vyvolávat pojmové krize, chcete-li i provokativnost, která chrání umění před tím, aby se stalo neškodným, ale taky vím, že umění nemůže změnit svět a v tom je jeho traumatická marnost. Proto vítám tuto marnost jako vyšší smysl, nikoliv však smíření 
ve smyslu milosti, ale výhradně jako pochybnost. Paradoxně tím zpětně potvrzuji roli umění jako něco nepřítomného.

Jiří David

Why is it so funny when girls throw  stones... 
Water pain
.

Nowadays, there is a sort of (en) forced idea in our cultural milieu, somehow grown into the trend, that it is necessary to dissolve forms of art in the so-called common life, or - in other words - everyday social reality we encounter, and moreover, to find meaning within such dissolution. By this, among other things, the issue of an artist´s existence and function 
is strongly accentuated, with the following answers mostly: what we have believed that art is, has no meaning, or negligible meaning in and for our life anymore. Consequently, art acquires different meaning which we will have to denote differently as well. Anxiety and fear thus emerging due to the pressure of society – because art as such has lost its meaning in its social function and therefore it is as a matter of principle something we can do without – push the milieu of art into adaptation, into the invisible merging with the social reality. And on top of that, such merging is defined as victorious. It reminds one slightly of simplified (or simplistic) version of Wittgenstein´s consideration on “open concepts“ (that is, those that cannot 
be exactly delimited; they enclose phenomena which only are similar to each other), on the basis of which it was written, in the late 50s of the 20th century already, that a work of art does not have to necessarily exist in the form of a particular object, but only and solely in one´s mind. So, no necessary or sufficient signs have to exist according to which works are to be classified as of art; we do call these works the same, but they do not need to have any common feature. Apart from other things, it means in this context that we can use the word of  “art“ for anything. It is an attractive, but also easily misusable and misused idea, which can surprisingly – and there have been arguments to prove this, however surprising it can seem to be - become conservative, academic, simply become a conventional evergreen with a clear manual, therefore available for and to everyone, unfortunately with a false feeling that everyone can then offer something “different“, something “new“. 
In a heretical way, I think, or rather I indistinctly feel, the opposite. If only forms of art, on the basis of their own memory, could rather curl up to their coherent, autonomous shape. And if only they could preserve  and protect fiercely their intention, their independent territory and its individual zones, from all who despise art. Become precious, unavailable, but unacceptable as well. Break the argument that art only is fiction of concepts this way. By what I am saying, I do not mean that romanticizing sediment (that is, art should only be understood and perceived as beautiful, aesthetic) or emptied decorative categories in an artificial territory. I do appreciate the unexpected able to provoke crises of concepts, provocativeness, if you like, which protects art against becoming harmless. But I know as well that art cannot change 
the world, and this is where its traumatic futility comes from. That is why I welcome this futility as a higher meaning, 
but not as a conciliation in the sense of mercy, on the other hand, exclusively as doubt. Paradoxically, I retrospectively confirm the role of art as something absent.

Jiří David


Celoroční výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region and the City of Olomouc.

             

mediální partner / media partner
 



ZPĚT

© Galerie CAESAR                                                                  Světlemodrá, 14x14 px