S nástupem postmoderny se do oblasti fotografie postupně infiltroval pojem nefotografie, zahrnující banální, nefotogenické záběry, často podtržené tristní a záměrně neumělou formou, evokující projevy spojované s představou amatérské fotografie.[1] K nejvýznamnějším domácím představitelům tohoto postkonceptuálního směru patří vedle tvůrčí dvojice Lukáš Jasanský (*1965) – Martin Polák (*1966) či Markéty Othové (*1968) a Aleny Kotzmannové (*1974) i Michal Kalhous (*1967). Jeho tvorba, zahrnující formátem rozměrné černobílé fotografie, volně rozvíjí jak zmíněné nefotografické postupy, tak především navazuje na jeden z toků české fotografie, která již od šedesátých let dvacátého století velmi volně a neortodoxně reflektovala možnosti minimalismu v černobílém médiu. Kalhous také nezastírá inspiraci ve starších ztišených a prostých kompozicích Josefa Sudka (1896-1976), obdivuje obrazové zachycení intimního vztahu k prostým věcem v tvorbě Jana Svobody (1934-1990). Kalhousovo hledání a zaznamenávání témat v okruhu blízkých souzní s dokumentárním přístupem Dagmar Hochové (1926-2012), cíleně přimíchanou špetkou trapnosti vzdává hold voyaerským a skurilním fotografiím Miroslava Tichého (1926-2011).

Kalhous se fotografování začal věnovat už v polovině osmdesátých let. Nejdříve jako samouk, posléze pod vedením fotografky Mileny Valuškové (*1947) úspěšně absolvoval několikaleté školení v tzv. fotografickém oboru Základní umělecké školy Miloslava Stibora v Olomouci (1989-1990). Již zde se začal profilovat jako autor se specifickým pohledem na svět. Jeho první práce pracovaly s pomíjivými a pominutelnými objekty, banálními situacemi, nečekanými spojeními. Šokující a neestetické, často nalezené předměty,[2] mnohdy tragicky až morbidně poznamenané (mrtvé mouchy, uhynulá ptáčata, živočišné skelety) se Kalhousovi stávaly východiskem pro vytvoření nových minimalistických kompozic, formálně více než uměřených, obsahově ale provokují svojí významovou indiferentností, narušující zažité představy o podobě zátiší či portrétu. Nejenom volba a uchopení témat už v té době činila z Kalhouse do jisté míry solitéra. Také obavy z kategorizování, škatulkování a pádu do mainstreamu jej nutily udržovat si odstup od velkých center. Přesto však je jeho tvorba, často vznikající v rodinném domě v moravském Šternberku či na rodinné usedlosti v Moravské Huzové, příkladem „radikálního přístupu k problematice vztahu zaznamenávaného tématu a estetické formy jeho obrazu“. [3]

V posledních letech se Kalhousova tvorba stále více začíná koncentrovat na zpodobení těžko vyslovitelných a zachytitelných témat, nalézaných v okruhu nejbližší rodiny. Do jeho tvorby vstupují reflexe nově nabitých zkušeností manžela a otce. Snímky se pohybují na pomezí dokumentárního žánru a osobního konceptu, organicky propojují prvky sociologického dokumentu se soustředěným subjektivním pohledem. Fotografie oplývají řadou vizuálních symbolů, velmi úzce spjatých právě s intimním domácím prostředím (šálek, drátek, ohryzek jablka). S jejich pomocí Kalhous zprostředkovává emotivní význam situací, které byly předobrazem finálního snímku. „Mé fotografie jsou spojeny s prostými  všedními chvílemi, kdy si uvědomuji sílu okamžiku. Jsou více o zastavení a až pak o hledání. Ale jsou i o zpětném nalezení nálady, emoce, pocitu.“ [4]

Fotografické snímky Michala Kalhouse jsou možností jak zprostředkovat účast na domácím rituálu či podílet se na dění v každodenním rytmu. Jsou také možností revokace uplynulých a snadno zapomenutých nálad, zapomenutých zážitků a mizejících pocitů. Proto také Kalhous stále pracuje s analogovou černobílou fotografií, jejíž zdlouhavý výrobní proces mu napomáhá uchopit a formulovat téma. „Mým záměrem je ukázat, že prožití a pochopení obyčejnosti může být vnímáno jako cesta k sebepoznání. Je to možnost k získání zkušeností, které odhalují hluboký smysl života potvrzovaný smrtí.“ [5]

Štěpánka Bieleszová