Galerie je vnímána jako místo, ve kterém se předvádí umění, kde se něco uměleckého odehrává. Výstavnictví má přijatá (vžitá) pravidla, podle kterých se při instalaci umění většinou postupuje – výška exponátů, rozestupy mezi nimi, rytmus prázdných ploch, rozmístění panelů, barevnost stěn, velikost popisek, uspořádání exponátů, vyzdvižení hlavních děl - se kterými je možné pracovat, pozměňovat je, komentovat. Zpochybňovat tak očekávání a představy o galerijním provozu, o přijatém řádu, možná i o uspořádání světa.

Langovy zásahy do prostoru jsou, také díky neokázalému provedení, často téměř neznatelné. Na první pohled je všechno jak má být, a zároveň je něco jinak, cosi – z počátku nevíme co – se vymyká z našich představ, nějaká pravidla, zvyklosti či očekávání spojená s návštěvou galerie (známého místa) jsou zpochybněná. O světě, ve kterém se Dominik Lang pohybuje (pohybujeme) uvažuje jinak, než jsme zvyklí. Porozumění (pochopení) Langových intervencí vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, nepředpojatost, námahu.

Dominik Lang překračuje hranice mezi uvnitř a vně, mezi soukromým a veřejným prostorem, mezi velkým uměním a obyčejnými věcmi. Jeho realizace většinou končí s koncem výstavy, nelze je dost dobře sbírat, uložit do skladu či depozitáře. Zůstává po nich jen dokumentace, vzpomínka. Otisk, stopa v paměti návštěvníků. Něco neuchopitelného, neměřitelného a nesměnitelného, co je možná smyslem umění.

Jiří Hůla

Dominik Lang, already while a student at the Academy of Fine Arts in Prague, began to exhibit furiously, arranging some twenty solo shows and taking part in dozens of group shows. He is a sculptor, but his spatial executions do not resemble standard sculptural works. The majority of them are intensively elaborated, based on a simple idea, always well-crafted, and at the same time not ostentatious, intended for specific exhibition displays or other spaces, and thus a bit difficult to relocate; ephemeral.

Galleries are perceived as places in which art is exhibited, where something artistic is taking place. Exhibition management has accepted (established) rules, according to which the majority of art installations take place – the height of the displays, the distances between them, the rhythm of the empty spaces, the arrangement of the panels, the colour of the walls, the size of the descriptions, the arrangement of the items on display, the emphasis placed on the major works – on which it is possible to work, modify, comment. To call them into question then is to call into question the expectations and conceptions of gallery operation, on the accepted order, perhaps even the order of the world itself.

Lang’s interventions into space are, thanks to their sumptuous workmanship, often almost imperceptible. At first glance, everything seems to be as it should, and at the same time, there is something else, something – at first we do not know what it is – that defies our conceptions, rules, customs or expectations connected with visiting a gallery (a known place); all are called into question. The world in which Dominik Lang moves (we move) is considered in a different way than we are used to having it. Understanding (grasping) Lang’s interventions requires the active participation of the viewer, open-mindedness, and effort.

Dominik Lang crosses the border between the external and the internal, between the private and the public spaces, between great art and everyday things. His realisations for the most part begin and end with exhibitions, they are not easy to collect nor place in a warehouse or depository. Thus after their exhibition remain only documentation and memory. Their traces and vestiges in the memory of the visitors. Something ungraspable, immeasurable, and inconvertible, which is perhaps the idea behind art itself.

Jiří Hůla