Bez názvu. 2000-2003  olej, plátno, 110 x 95 cm	Gravitační čočka. 2012 olej, sololit, 149 x 122 cm	Hraniční. 2012 olej, sololit, 149 x 122 cm	Kraplak. 2012 olej, sololit, 149 x 122 cm	Okno. 1996 olej, sololit, 149 x 122 cm

Tělo malby

S obrazy Jiřího Krtičky jsem se poprvé setkal na jeho samostatné výstavě v roce 1986 v dnes už legendárním výstavním prostoru v budově bývalé školy v Sovinci. Tehdy Jindřich Štreit představil autora cyklem „bílých obrazů“, jejichž formální podoba byla v dobových souvislostech značně odvážná. Malíř bytostně spjatý s krajinou Jeseníků v nich totiž dospěl až na hranici monochromní malby, jejíž úsporná mluva ještě donedávna nenacházela v českém prostředí větší odezvu, natožpak pochopení… Přitom Krtičkovy obrazy, které zachycovaly velmi úspornou řečí linií a ploch jemně promalovaných několika druhy bělob (se střídmými okrovými akcenty) jeho prožitky z lyžařských výprav po jesenických pláních, neměly ani zdaleka tak radikální charakter, jak jej známe v podobě takzvané reduktivní či minimalistické malby. V úhrnu zřejmě autorův nejradikálnější obrazový cyklus tak v sobě na rozdíl od redukcionistů či minimalistů nezapřel malířovo napojení na silný proud českého krajinářství projevující se mimo jiné sklonem k lyričnosti a produchovnělosti formy.

Sklon k výše řečenému se mi pak potvrdil na Krtičkově samostatné výstavě v roce 1990 v Galerii mladých v Brně. Jak si ještě vybavuji některé obrazy a pastely, tak v tom nejpodstatnějším, tedy směřováním k produchovnělosti výrazu, se jeho nové malby zásadně nezměnily. Nicméně výrazně se proměnil jeho výrazový slovník a také vztah k barvě a jejímu světelnému účinku. Jemnou monochromii a později převažující škálu zemitých tónů vystřídala hluboká pařížská modř – královna meditace a spirituálního ponoru, vyzývající k mnohonásobnému lazurování. Malíř, přesazený z existenčních důvodů z rodného Jesenicka do Olomouce, se musel vyrovnat s jiným prostředím a zároveň najít pro svoji vnitřní stabilitu novou výtvarnou řeč odpovídající jeho založení. A tak dřívější formy, i přes jejich oproštěnost odkazující ke krajině, jejím hmotám a rytmům, nahradily formy absolutní – kruh, čtverec, trojúhelník, ale také obdélníky, a v pastelech různé konstelace přímek či diagonál postavené do kontrastu k ploše. Z ryze formálního hlediska bychom mohli říci, že v tomto období se Krtička podvědomě přihlásil k poetice minimalismu a zároveň se po svém vyznal ze svého obdivu k dílu Marka Rothka, Václava Boštíka či Josefa Šímy. To ovšem není to nejpodstatnější. Za úspornými formami a střídmými kompozicemi nelze totiž nezahlédnout malířův mnohdy až melancholický stesk po bytí v krajině, které rozumí, dotýká se jí a splývá s ní. Odtud zřejmě pramení na jedné straně malířovo zjevné tíhnutí k imaterializaci barevné hmoty, projevující se vášní pro různé druhy modří, a na straně druhé k nutkavé potřebě zdlouhavě nanášet a hníst štětcem barevnou hmotu tak dlouho, až dojde k jejímu neopakovatelnému chvění, obrazně řečeno zjevení těla malby.

Krtičkovo tehdejší úsilí, vyznačující se malířskou usebraností a svébytnou temporalitou, v následujících letech vyústilo do řady dalších realizací, jimiž se do podvědomí veřejnosti zapsal jako jeden z reprezentantů současné podoby lyrické větve geometrické abstrakce a jako někdejší člen olomouckého Klubu konkretistů 2 dokonce jako vyznavač novodobého konkretismu. Připusťme však, že to či ono zařazení je pouze hrubě orientační, vlastně v dnešní myšlenkově chaoticky převrstvené době téměř nic neříkající. A to o to víc, že ve zpětném pohledu na Krtičkův tvůrčí vývoj se patrně ještě výrazněji vyjevují již výše nastíněné konstanty spočívající v prvé řadě na malířově věrnosti a oddanosti malířskému řemeslu, sycenému v jeho případě hlubokým prožíváním určitého typu krajiny a jejích proměn.

V tomto ohledu byly pro jeho nynější kolekci obrazů určující pobyty u severního moře v roce 2001 v Bremerhavenu a letos v Talinu. Obě cesty byly pro Krtičku a jeho malbu natolik zásadní, že je z jeho pohledu můžeme snad považovat za objevení druhé krajiny jeho srdce. Té skutečné, v níž rytmy písečných pobřeží a mořský horizont se naprosto přirozeně prolínají s krajinou jeho dětství, i té pomyslné, jejíž střídmou a mnohdy barevně potemnělou harmonii si nosí v duši.

Ladislav Daněk, 17. 10.–19. 10. 2012