CIZÍ NOČNÍ KRAJINA, 2008 bavlnka na plátně, 50 x 50 cm	ALOE, 2010 bavlnka na plátně, 60 x 60 cm	HASSELBLAD, 2007 bavlnka na plátně, 105  x 125 cm

Text v katalogu k výstavě:

Daniela Mikulášková říká, že už sedm let myslí v nitích (první šité obrazy jsou z roku 2005). Dokonce o tom před časem napsala krátký text. - „Myšlenky jsou tenká vlákna, která jedno po druhém vytváří pole obrazu.“ 
Představa vláken vytvářejících obraz vybízí ke srovnání s malířskými představami Václava Boštíka. Ten od šedesátých let chápal plochu obrazu jako silové pole nutící hmotu barvy, aby se na plátně v uzlových bodech shlukovala. Formování barvy zpětně ovlivňuje tvar a zakřivení tohoto pole. Plátno přestává být projekční plochou, místem zobrazení, stává se dynamickým prostorem, ve kterém se v průběhu malování něco nového děje.
Václav Boštík – i přesto, že studoval matematiku – věřil v absolutnost svých výkonů. Absolutní nekonečno je ale jenom filozofická konstrukce, ve skutečnosti neexistuje. Pokud by mělo existovat, budeme až na konci, a za koncem – jak známo - už nic není. Co je? Neustálé přibližování, další a další aproximace. Aproximace – přibližovaní se - souvisí (mimo jiné) s digitalizací, se zdokonalováním videokamer, počítačů a fotoaparátů (fotoaparáty jsou jedním z velkých témat DM), se zmenšováním digitálních jednotek, s rostoucí velikosti virtuálních obrazů. K čemu to je dobré, když rozlišovací schopnost našeho oka je zhruba jenom jedna padesátina milimetru? Nevím.
Nevím také jestli Daniela pracuje o samotě nebo v ateliéru? Jestli jí vadí (nevadí) přítomnost druhých? A když nevadí, zda si s nimi při práci povídá? A jak dlouho ušití obrazu trvá? Ještě na další věci jsem se zapomněl zeptat.
Šité obrazy Daniely Mikuláškové vypadají jako ženská ruční práce. Nejsou to výšivky usilující o nápodobu skutečnosti, ale sítiny otevřené významům. Barevné bavlněné nitě se řadí, přetínají, soustřeďují či rozvolňují, opakují a opakují, vytvářejí několikanásobné rytmy, struktury, ze kterých se postupně (jako z paměti) mohou vynořit tvary podobné krajině, rybě, letadlu, mrakům a ptákům, zvířatům, květinám, stromům, postavám, obličejům. Podstatná není technika vyšívání, ale způsob jejího použití. Obrazovou jednotkou není (viz výše) drobounký steh či uzlík (okem nepostřehnutelný pixel), ale rovná barevná čára či úsečka. (Poznámka: úsečka nemá - kromě délky - jiný rozměr, stehy jsou prostorové, hmotné.) Na začátku prázdné plátno, první steh – skoro nic, který ovlivňuje umístění dalších stehů. Ještě je „nutné zpomalit dech a téměř vypnout mozek, pokusit se zastavit tok myšlenek, tu vnitřní nepřetržitou řeč, chtění, toužení, přemítání, hodnocení nebo se aspoň pokusit o ztišení“. Pomalé a tiché vrstvení dlouhých a krátkých stehů, malý odstup, značná míra improvizace, soustředění na detail, jakoby její „rukou hýbal někdo jiný.“ Až práce na obraze skončí, octne se DM v roli prvního diváka, v celku ho uvidí jakoby poprvé. Co udělá, když nebude s novým dílem spokojená? Vypárá nepovedenou část nebo ji překryje dalšími vrstvami? 
Různě dlouhé stehy (nitě mají rozličnou tloušťku, kvalitu i barevnost, dají se neomezeně kombinovat) lze vnímat coby podobenství (dohořívající pohádkové svíčky) osudovosti života; vyšívaná plátna jako obrazovou metaforu soustavy, ve které všechno souvisí se vším - dva předměty, dva pojmy, dva lidé, dva názory, předměty a lidé, lidé a události… Jedna z prvních prací vytvořená vyšíváním se jmenuje Mozek (2006). Jak ale myšlenky, představy, nápady a sny v mozku vznikají, odkud se berou? Jsou odrazem reality, něco jako - jednou dokonale věrné, a jindy zkreslující – zrcadlo? Díky známé technice (výšivka) a běžným materiálům (plátno, bavlněná nit) jsou i nezobrazující skladby lehce přijatelné. Řada posledních prací se jmenuje Ubrusy.  
V březnu 2006 založily tři brněnské výtvarnice a „životní performerky“ (Daniela Mikulášková, Hana Linhartová, Kateřina Tmějová) skupinu BOA. – „Toto seskupení nevzniklo z úzkého kontaktu spolužaček výtvarné školy, z dlouhých rozhovorů tří přítelkyň v kavárnách či hospodách ani z důvodu feministického se vymezení vůči svým maskulinním sokům. Vzniklo z důvodu potřeby se spojit, vzájemně se podpořit, vyslechnout. Jeho kořeny jsou kdesi hluboko v tom pradávném ženském spiknutí zachování rodu a udržení klidu mezi samci.“ - Katalog skupiny vydaný v roce 2009 brněnskou Galerií Dolmen nazvaly Stratifikace. Stratifikace znamená nejen vrstvení či rozvrstvení (rozdělení), ale i metodu ukládání semen k intenzivnímu klíčení do vlhkého písku. Pro porozumění dílu DM jsou dobré všechny významy. Přes pracovní a mateřské povinnosti dál svobodně tvoří. Neexistuje mužské a ženské umění, ženy a muži mají rozdílná poslání, jiné životní role. Rovné bavlněné čáry či úsečky se kříží a překrývají, bližší vrstvy jsou většinou mladší než spodní, ve vrstvení stehů je přítomný, podobně jako v uložení zemských hornin, čas vzniku díla. Barevné nitě ale lze zpětně podvlékat, vázat, zapouštět, protahovat na odvrácenou stranu obrazu, a na jiném místě vynořovat, vracet se tak proti proudu času, zpochybňovat jeho jednosměrnost.
Mechanické opakování jednoduché činnosti - rytmus přerušovaný navlékáním nových nití, zaplňování počáteční nicoty - je zvláštním druhem meditace. Cílem každého pohroužení je klid, vyrovnání a vyprázdnění, přiblížení k podstatě, ne–touha, ne–chtíč, ne–přání, ne-bolest, ne-život a ne–smrt, prázdná plnost, plná prázdnota.
Vyšívané obrazy mají blízko ke grafikám a plechům Aleny Kučerové, k obrazům Marie Blabolilové nebo Evy Prokopcové. Daniela Mikulášková také neusiluje o originalitu, jako ony prostě tvoří a vytváří jedinečná, nezaměnitelná díla.

Jiří Hůla