EXPOZICE
GALERIE CAESAR OLOMOUC NA ART PRAGUE 2012
UMĚLCI
PREZENTOVANÍ NA ART PRAGUE 2012
Sandro
Chia, Pavel Forman, Jiří Krtička, Jan Knap, Jan Kubíček, Milan
Kunc, Michal Macků, Salvo,
Oldřich Šembera, Miroslav Šnajdr st., Jakub Špaňhel, Miroslav Tichý
Galerie
Caesar na Art Prague 2012
představuje ve své expozici výběr autorů s kterými soustavně spolupracuje. Podobně jako je připravován výstavní
program galerie i expozice v Mánesu představuje autory, kteří se pohybují již mnoho let na evropské
i světové výtvarné scéně (Sandro Chia, Jan Kubíček,
Milan Kunc, Salvo, Jakub Špaňhel, Miroslav
Tichý)
a olomouckých autorů,
jejichž práce je výrazně ceněna doma i v zahraničí
(Pavel Forman,
Michal Macků, Jiří Krtička, Oldřich Šembera, Miroslav Šnajdr st.).
BIOGRAFIE
VYSTAVUJÍCÍCH UMĚLCŮ
SANDRO CHIA
Sandro
Chia
se narodil ve Florencii v roce 1946. Studoval na Istituto d'Arte a na
Accademia di Belle Arti ve Florencii, kde absolvoval v roce 1969. Po
dokončení studia pobýval v Indii, Turecku a cestoval po celé Evropě,
v roce 1970 se usadil v Římě.
V
roce 1970 začal vystavovat v Římě a v Evropě, postupně se vzdaluje
od koncepčních prací směrem k obrazovému stylu malby. Od září
1980 do srpna 1981 získal stipendium od města Mönchengladbach v Německu.
Následující rok se přestěhoval do New Yorku, kde pobývá více než
dvě desetiletí, s častými návraty do Montalcina, městečka
nedaleko Sieny v Itálii.
V současnosti žije v Miami a Římě.
Chia
patřil do okruhu italské Transavantgardy, vystavoval v mnoha nejdůležitějších
muzeích a galeriích po celém světě. Vystavoval na Bienále v Paříži
a San Paolu a třikrát na bienále v Benátkách.
Nejvýznamnější samostatné výstavy: Stedelijk Museum,
Amsterdam (1983), Metropolitní muzeum. New York (1984), Národní
galerie, Berlín (1984, 1992), Muzeum moderního umění, Paříž
(1984); Musea - Düsseldorf
(1984), Antverpy (1989), Mexiko City (1989), Palazzo Medici Riccardi,
Florencie (1991), Karlsruhe (1992), Palm Springs (1993), Villa Medici,
Řím (1995); Palazzo Reale, Miláno (1997), Boca Raton Museum of Art,
Florida (1997), Galleria Civica, Siena (1997), Galleria Civica, Trento
(2000), Museo d'Arte Ravenna (2000), Palazzo Pitti a Museo Nazionale
Archeologico, Florencie (2002), Dóm sv Agostino, Pietrasanta (2005) a
Galleria Nazionale di Arte Moderna, Řím (2010).
PAVEL
FORMAN
Narozen: 11. 11. 1977, Bruntál
Žije
a pracuje v Olomouci
Studia: 2003-2006: Universität
der Künste - Berlin Art University
Faculty of fine Arts, Institute for art in context
Academical degree: Master of Art / art in context
2002-2003: Humboldt University
Berlin
New German literature
1997-2001: Universita
Palackého, Olomouc
Vystavuje
od roku 1999 (ČR, SR, Německo, Holandsko, Rusko, Litva, Dánsko,
Belgie, Makedonie)
Zastoupení
ve veřejných
sbírkách:
Národní galerie, Praha; Centrum současného umění, Moskva; Muzeum
moderního umění, Olomouc; Makedonské ministerstvo kultury, Skopje; Městská
knihovna, Ptuj (Slovinsko) atd.
Pavel
Forman
studoval v Olomouci a v Berlíně, kde v letech 2001–2007 žil. Německé
(resp. „nečeské“) expresivitě jeho obrazů nelze
uniknout, obsahové a formální prvky jsou namíchány s razancí a
spontánností. Politika, násilí, sex, smrt, ideologie – obrazové
fragmenty jsou vrstveny přes sebe kombinovanou technikou malby přes šablony,
kolorováním počítačového podtisku atd. – vzniká tak sociálně-realistická
graffiti malba. Zdá se, že Formanovi není „nic svaté“,
snad jen láska k vytříbenému dekoru bruselského stylu, na nějž v
řadě obrazů (nejspíš podvědomě) odkazuje.
JIŘÍ KRTIČKA
Narozen:
29. 4. 1954 v Šumperku
Žije a pracuje v Olomouci
Studia: 1973–1978 Akademie výtvarných umění, Praha
Vystavuje
od roku 1979 (ČR, Maďarsko, Japonsko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Švýcarsko).
V letech 1973-1978 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze
v krajinářském ateliéru prof. F. Jiroudka.
Od roku 1990 působí na Katedře výtvarné výchovy PdF UP v Olomouci
jako odborný asistent pro obor malba, od roku 1998 jako docent pro obor
malba. Od
roku 1990 učí malbu na katedře výtvarné výchovy Pedagogické
fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Zastoupení ve veřejných
sbírkách: Muzeum umění
Olomouc, Vlastivědné muzeum v Šumperku.
Práce
Jiřího Krtičky můžeme zařadit do spektra geometrické
tvorby, spíše do její lyričtější podoby. Jeho geometrické
kompozice jsou odvozeny z redukovaných záznamů krajiny a převedeny
do úsporně barevných ploch. Krtička hledá geometrický řád, který
můžeme nacházet i v krajině. Pracuje s rytmem horizontál
i diagonál, kruhem, čtvercem. Vedle toho také s barvou –
nebarvou, matnou a lesklou černí nebo různou mírou bělosti běloby
či podkladového šepsu. Podobně jako na obrazech postupuje autor i v
kresbách pastelem. Jestliže v oleji využije lesku, matný,
sametový pastel přináší jiné kvality. Záměrně kresbu nijak
nefixuje, raději volí riziko rozmazání, než by vrstvou laku zničil
tyto vlastnosti. Také kresby pastelem jsou často barevně úsporné.
Jednou v zemitých odstínech, jindy třeba v modré. K
vymezení plochy užívá
odstíny černé, nebo tmavěmodrý pastel protíná světlejší modrou
linkou. Vizuálně přehodnocuje plochu pomocí linie. V poslední
době se v jeho práci stále více objevuje radikálnější geometrický
jazyk a konkretistická logika. Krtička je autor přemýšlivý.
Geometrická forma vede k rozjímání, jeho abstraktní malba, pro
kterou je typický přísný řád a úplné oproštění od realistických
prvků, nabádá k citlivosti a přemýšlení o fungování přírodního
řádu a jeho propojení s lidským životem.
JAN KNAP
Narozen: 8. 7. 1949, Chrudim
Malíř, kreslíř, ilustrátor, grafik.
Studoval v letech 1968–1969 na Stavební fakultě VUT v Praze,
obor architektura. V roce 1969 odešel do Brazílie a později do Německé
spolkové republiky.
V roce 1971 studoval na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu
(prof. Gerhard Richter).
V letech 1972–1982 žil a pracoval v New Yorku, roku
1979 Jan Knap s Milanem Kuncem a Peterem Angermannem spoluzakládá
skupinu Normal.
V letech 1982–1984 studoval teologii v Římě,
1984–1989 žil a pracoval v Kolíně nad Rýnem,
1989–1992 v Modeně.
Od roku 1992 žije a pracuje v České republice.
Samostatně vystavuje od roku 1985 (Německo, Španělsko, Itálie,
Anglie, Belgie, Nizozemí, Rakousko, ČR, USA), kolektivních výstav se
účastní od roku 1981.
Zastoupení ve veřejných
sbírkách:
Muzeum
moderního umění Olomouc; Východočeská galerie v Pardubicích;
Regionální muzeum v Chrudimi, Chrudim
Safn, Reykjavik; The Living Art Museum, Reykjavik, Iceland; Centraal
Museum, Utrecht; Deutsche Bank; Museum Boymans-van Beuningen, Rotterdam; Gian Enzo Sperone, Roma; Sperone–Westwater
Gallery, New York; collection David Hockney; P. Giuliano, Milano; Verga,
Cadorago; A. Cardilo; Sandres, Amsterdam; Mimmo Paladino, Milano;
Peter&Roz Bonerz, Los Angeles; Carla Coppo, Milano; P.
Consolandi, Milano; Ahmadpour Massound, Modena
další soukromé sbírky ČR,
SR, Belgii, Holandsku, Chile, Itálii, Japonsku, Německu, USA,
Venezuele, Islandu, Švýcarsku, Rakousku
Jan Knap nikdy nedává svým obrazům názvy, tvoří okouzlující
svět, obestřený „pohádkovým“ oparem, se závanem
radosti, spočinutí, klidu a míru. Umělec je věrný vlastnímu výtvarnému
projevu, hledá krásu a harmonii, spojuje středověkou a předrenesanční
malbu, meditativní vize, něco mezi snem a realitou. Každý jeho obraz
má vynalézavou svěžest, vždy nový pohled, i když téma je stejné
– Boží přítomnost. Knapův svět je obydlen anděly a Svatou
rodinou. Poklidné rodinné výjevy v strohém interiéru či tiché
krajině, příprava večeře za pomoci a kontroly poletujících andělíčků.
Madona je oděna do pláště ze zlatem, ale také do civilního oděvu
s kratší sukní či zástěry. Josef je většinou zaměstnán
prací, češe ovoce, pracuje se dřevem nebo jen z povzdálí
pozoruje hrající si děti. Jeho obrazy nám „připomínají léta
štěstí, kdy jsme si užívali opravdovou lásku našich rodičů“
– píše v jednom z mnoha Knapových katalogů Arnaldo
Romani Brizzi. Umělec neustále hledá dokonalost, pracuje dlouho a
soustředěně s pochybnostmi, zda jí již dosáhl. Také proto
vznikají verze vybraných témat a některých kompozic, malíř
studuje a přemýšlí o barvách, náladách a kompozicích. A zároveň
diváka, který jeho práci delší dobu sleduje, neustále příjemně
překvapuje. Jeho práce může být pro někoho neaktuální – vždyť
přece nevyjadřuje naši dobu, mluví o ztraceném snu, snu o štěstí,
o dávno ztracené realitě. Vize, kterou nám Knap předkládá, napomáhá
uvědomit si naše křesťanské kořeny a identitu.
JAN
KUBÍČEK
Narozen:
30. 12. 1927, Kolín nad Labem
Žije a pracuje v Praze
Malíř, kreslíř, grafik,
přední reprezentant české školy konstruktivního umění.
V
letech 1948–1954 studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové
a v letech 1944 – 1957 Akademii múzických umění obor scénografie.
Od realistické malby, přes lettrismus a
informel přešel k nejradikálnějším formám geometrie.
Stejně dobře se dokázal pohybovat i v oblasti fotografie a
objektu. Strohá analýza řádu a systému, logika, zkoumání formy a
akce. Člen skupiny Křižovatka.
Jan Kubíček je jeden z nejautentičtějších z řady důležitých
jmen českých racionalistů generace 60. let
Svým
dílem je řazen k předním reprezentantům české školy konstruktivního
umění a v grafické tvorbě k zakladatelským osobnostem české
serigrafie.
Zastoupení ve veřejných
sbírkách: Galerie
Benedikta Rejta, Louny ; Galerie hlavního města Prahy, Praha ; Galerie
moderního umění v Roudnici nad Labem, Roudnice nad Labem ;
Galerie středočeského kraje, Kutná Hora ; Galerie umění Karlovy
Vary, Karlovy Vary ; Kupferstichkabinett, Dresden, Bundesrepublik
Deutschland (Germany) ; Moravská galerie v Brně, Brno ;
Mittelrhein-Museum, Koblenz, Bundesrepublik Deutschland (Germany) ; Musée
Municipale, Cholet, France (France) ; Museo de Arte Moderno Jesús Soto,
Ciudad Bolívar, República Bolivariana de Venezuela (Venezuela) ;
Museum Bochum, Bochum, Bundesrepublik Deutschland (Germany) ; Museum
Folkwang, Essen, Bundesrepublik Deutschland (Germany) ; Museum Kampa,
Praha; Museum Modern Art, Hünfeld, Bundesrepublik Deutschland (Germany)
; Muzeum Narodowe, Wróclaw, Rzeczpospolita Polska (Poland); Muzeum
Sztuki, Łódź, Rzeczpospolita Polska (Poland); Muzeum umění Olomouc,
Olomouc; Národní galerie v Praze, Praha; Památník národního písemnictví,
Praha; Regionální muzeum Kolín, Kolín; Riklis Collection of McCrory
Corporatioin, New York, USA; Stedelijk Museum, Schiedam, Koninkrijk der
Nederlanden (Nederlands)
MILAN
KUNC
Narozen
27. 11. 1944, Praha
1969 emigroval
Studia: 1964–1967 AVU, Praha
1970–1975 Staatlichen
Kunstakademie, Düseldorf (prof. Joseph Beuys, Gerhard Richter)
1979 s Janem Knapem a Peterem Angermannem spoluzakládá skupinu Normal
1984 žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem
1988–1991 žije a pracuje v Římě
1995–1996 ateliér New York, East Hampton
1996–1997 pracuje na keramických sochách v Den Haag
od 2001 střídavě žije a pracuje v Praze a Kolíně nad Rýnem
od 2004 žije a pracuje v
Praze
Zastoupení ve veřejných
sbírkách:
Coca-Cola Collection,
Verona; Deutsche Bank, Frankfurt/Main; Hessisches Landesmuseum,
Darmstadt; Kunstmuseum Düsseldorf; Museum Boymans van Beuningen,
Rotterdam; Museum Würth, Künzelsau; Museum Groningen; Muzeum umění
Olomouc - Muzeum moderního umění, Olomouc; Národní galerie, Praha;
Rooseum, Malmö; Stadtmuseum Düsseldorf; Stedelijk Museum, Amsterdam; Zámek
Mikulov
V zahraničí velmi viditelný a ceněný Milan Kunc nevystavuje
v Česku příliš často. Sice jako první z výrazných českých
osobností, která svou prací získala respekt v zahraničí, měl
Kunc již v roce 1992 přehlídku svých prací v Letohrádku
Belvedér na Pražském hradě, pořádanou Kanceláří prezidenta
republiky, dále pak v roce 1996 ještě proběhla výstava v Galerii
Václava Špály v Praze. I když Kunc nyní bydlí v Praze,
vystavuje převážně ve světě, další jeho domácí prezentace proběhla
v roce 2006 v Galerii Caesar v Olomouci. Na začátku roku
2007 proběhla jeho retrospektiva v Kunsthall Erfurt a koncem téhož
roku připravila Galerie Caesar výstavu Milan Kunc – Zlatý věk
pro Dům umění města Brna, která byla dosud největší prezentací
jeho díla. V tomto roce jsou jeho obrazy k vidění ve vídeňském
Belvederu na výstavě GOLD.
Pražský rodák studoval na Akademii výtvarných umění. V osmém
semestru byl ale vyloučen.
Po okupaci Československa zůstává v Itálii, poté odchází
studovat na Akademii v Düsseldorfu (prof. Joseph Beuys). Po
odchodu Beuyse z Akademie přechází Kunc do ateliéru Gerharda
Richtera.
Od roku
1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického
realismu a kýče. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“,
kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu a
symboly západního konzumu a reklamy.
V roce 1979 spoluzakládá s Peterem
Angermannem z Düsseldorfu a Janem Knapem (1949), tehdy žijícím
v New Yorku skupinu Normal.
Po úspěchu skupiny Normal v N.Y.C. Kunc samostatně vystavuje v Los Angeles
a stává se pevnou součástí expandující East
Village scény. Po roce 1983 se Kuncova malba zbavila
expresivity a zjemněla, jeho klasická technika s přesně
formulovaným obsahem sahajícím od ekologie k přírodnímu
mysticismu až k neoklasicistní tématice. V druhé polovině
80. let se Kuncovi otevírá Evropa, vystavuje v Londýně, Madridu
a v Miláně.
Kunc v 90. letech již nepracuje s ikonografií minulých dekád. Více
se také věnuje krajině i portrétu, aktu a dalším oblíbeným tématům.
Obrazy má jako vždy promyšlené, rozvržené, rozehráté v několika
psychologických rovinách. V jeho práci nejde o provokaci, vždy
chtěl vyjádřit svůj postoj k věcem, které jsou nevyřčené.
Světoběžník
Kunc se po několikaletých pobytech v Římě (1988–1991) a
New Yorku (1995–1996) znovu vrací do Kolína nad Rýnem, od roku
2004 začíná žít v Praze.
Americký vědec a výtvarný kritik Donald Kuspit píše: „Umění Milana Kunce nás oslovuje na dvou úrovních. Na jedné straně
se vysmívá univerzálnímu jazyku kýče tím, že ho používá
absurdním způsobem a na druhé straně ukazuje, že všechno to je až
příliš lidské a že tam, kde existuje lidská společnost, nemůže
být žádný ráj.“
MICHAL
MACKŮ
Narozen:
17. 4. 1963, Bruntál
Žije a pracuje v Olomouci
Studia:
1981–1985 Technologická fakulta VUT, Brno
1986–1989 Institut výtvarné fotografie, Praha
Zastoupení
ve sbírkách:
Museum
Ludwig, Cologne; Museum of Fine Arts, Houston; Museum for fotokunst,
Odense, Denmark; The Royal Library of Denmark, Copenhagen; Maison Européenne
de la Photographie, Paris; Harvard Visual Center, Cambridge,
Massachusetts; The Art Institute of Chicago, Illinois; Moravská galerie
v Brně, Brno; Muzeum umění Olomoc,
MOPA - Museum of Photographic Arts, San Diego, USA;
Smith College Museum of Art, Northampton, Massachusetts, USA.
Michal
Macků dnes patří mezi nejvýznamnější české fotografy.
Macků
začíná tvořit a vystavovat ještě před rokem 1989, tedy v době,
která příliš nepřála individuálnímu rozvoji a osobitému projevu
jednotlivce. Objevuje geláž,
techniku práce s uvolněnou fotografickou emulzí na principu koláže.
Aktivními, haptickými zásahy do ještě vlhké a vláčné
fotografické emulze, jejím rozpohybováním, se mu daří na krátký
čas znovuoživit výchozí fotografický záznam. Ten se ve výsledku
stává spíše plastickým obrazem než fotografií. Geláž umožňuje
pracovat nejen v čase, ale i ve vrstvách. Zpočátku osamocené
figury se později začínají zmnožovat, překrývat. Dochází k seriálně
řazeným kompozicím, k prolínání figur, u nichž potlačuje
individuální projevy i rysy. Vzniká řada velkoformátových obrazů
o ztrátě identity, odpovědnosti, rozmělnění se v davu, které
vrcholí zobrazením osamocenosti, vykořenění a rozplynutí.
Tak
jako objev geláže umožnil fyzický vstup tvůrce do snímku, nové práce
se skleněnými objekty přivádí fotografii na hranici plastiky. Macků
už ne v ploše, ale v prostoru několika vrstvených a lepených
skleněných desek vytváří hmatatelné objekty s průhledy do svého
bizarního světa. Postavy se tu kříží s přírodními
elementy, opět se ke slovu dostává živoucí a organické zmnožování
motivů, deformování postavy i hra s měřítkem.
Tvorba Michala Macků vyrůstá z pevného základu osobní zkušenosti.
Přes drastické a kruté obrazy destruovaného těla, křičících úst
až po práci s tělesnými fragmenty se postupně propracovává
hlouběji, k pokusu zachytit emoce, napětí a rozkolísanost lidského
nitra.
SALVO
(Salvatore Mangione) se
narodil v roce 1947 na Sicílii, v roce 1956 se přestěhoval do
Turína, kde stále žije.
Již
v roce 1970 měl první samostatnou výstavu v Gallerii Gian Enzo
Sperone v Turíně. O
dva roky později byl pozván k účasti na výstavě Documenta 5.
Salvo
je jedním z nejúspěšnějších italských umělců současnosti.
Jeho
nadčasové obrazy jsou plné denního světla, jeho opuštěné barevné
krajiny a architektury nám
zprostředkovávají smysl pro krásu a kouzlo pomocí magické nálady.
Salvo prohlašuje, že nemaluje krajiny, ale emoce.
Pravidelně vystavuje po celém světě a jeho dílo je zastoupeno ve většině
světových sbírkek.
OLDŘICH
ŠEMBERA
Narozen:
6. 7. 1948, Rýmařov,
od
r. 1951 žije a pracuje v Olomouci
Studia: 1963–1967 Střední uměleckoprůmyslová škola v Brně
1970–1975 Univerzita Palackého Olomouc, Katedra výtvarné
teorie a výchovy Filozofické fakulty.
Malíř, kreslíř, fotograf, grafický designér a autor realizací do
architektury, od roku 1998 se zabývá rovněž počítačovou grafikou
a vytvářením obrazů pomocí počítače, tzv. fotografik.
První
Šemberovy fotografiky vznikly
v roce 2005. Jejich základem jsou fotografie pořízené autorem,
jež následně převede do počítače, který mu usnadní vyhledat to,
co ho na záběru nejvíce zaujalo. Vzhledem k tomu, že výtvarník
bezvýhradně respektuje zdrojové informace snímků a pouze v nich
posiluje změnou parametrů počítačových programů své výchozí
představy, tak výsledné tisky pořízené na plotru (prezentované ovšem
jako tradiční závěsné obrazy) jsou obsahově i esteticky velmi
pozoruhodné.
Vystavuje od roku 1977 (ČR, SR, Finsko, Francie, Německo, Holandsko,
Rusko, Švédsko, Švýcarsko, USA)
Zastoupení
ve veřejných
sbírkách:
Galerie výtvarného umění
v Liberec; Muzeum umění Olomouc
MIROSLAV ŠNAJDR
st.
Narozen:
8. 11. 1938 v Toveři (u Olomouce).
Malíř, kreslíř, příležitostný grafik.
Žije a pracuje v Olomouci.
V letech 1952–1956 studoval na Vojenské hudební škole v Liberci
a v letech 1962–1967 na Státní konzervatoři v Brně,
obor lesní roh. V letech 1961–2001 působil jako hornista v Moravské
filharmonii Olomouc.
V letech
1963–1965 byl členem olomoucké tvůrčí skupiny Ohnisko, v letech
1968–1971 byl kandidátem olomoucké pobočky Svazu československých
výtvarných umělců a v letech 1972–1991 byl evidován při
Českém fondu výtvarných umělců. Od roku 1990 je členem TT kubu výtvarných
umělců a teoretiků v Brně, od roku 1991 Spolku olomouckých výtvarníků
a od roku 1992 Umělecké besedy. V roce 1999 mu byla udělena Cena
města Olomouce, kterou obdržel za celoživotní tvorbu. V roce
2001 obdržel Cenu Michala Ranného za významný přínos jeho tvorby
české výtvarné kultuře.
Samostatně vystavuje od roku 1967 (ČR, SR).
Kolektivních výstav se zúčastňuje od roku 1965 (ČR, SR, Španělsko,
Rumunsko, Polsko, Německo, Francie, Švýcarsko, Holandsko, Kanada,
USA).
Jeho práce je vedle řady domácích i zahraničních soukromých
sbírek zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy
jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, Galerie Benedikta Rejta
v Lounech. Moravské galerie v Brně, Horácké galerie výtvarného
umění v Novém městě na Moravě, Muzeu umění Olomouc, Krajské
galerii výtvarného umění ve Zlíně, Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech,
a v Galerii Benedet v Ovideu (Španělsko).
JAKUB
ŠPAŇHEL
Narozen: 7. 11. 1976, Karviná
Žije a pracuje v Praze
Studia:
1995–2002 AVU Praha (Jiří David, Milan Knížák)
Samostatně vystavuje od roku 1994, kolektivních výstav se účastní
od roku 1997.
Jeho
dílo je zastoupeno na klíčových skupinových prezentacích současné
malby (Klasika 2000. Výběr ze současné malířské a sochařské
tvorby nejmladší české generace. Muzeum umění, Olomouc 2000; Nejmladší.
Přehlídka výtvarného umění nejmladší generace z let
1995–2003. Národní galerie, Veletržní palác, Praha 2003; Perfect
Tense. Jízdárna Pražského hradu, Praha 2003/2004; Malíři 03.
Galerie Klatovy / Klenová, Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech,
Klatovy 2004; Intercity: Berlín – Praha. Mánes, Praha
2004; Současná mladá malba. Wannieck Gallery, Brno 2008; Česká
malba generace 90. let. DUMB, Brno 2011).
Zastoupení
ve veřejných
sbírkách: Národní
galerie, Praha; Východočeská galerie, Pardubice; Galerie Klatovy /
Klenová, Klatovy; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora
Monografie:
Jiří Olič: Jakub Špaňhel. Arbor vitae 2011
Jakub
Špaňhel se na umělecké
scéně objevil suverénně a naráz a jeho malířství bylo jako
zjevení skutečné, aktuální pravdy o malbě, kterou právě po desáté
pochovávali. Z pražského akademického příšeří vystoupil
malíř jako osobnost mimořádná a svérázná. Hlásil se ke svým učitelům
– Jiřímu Davidovi, Milanu Knížákovi a také k Jiřímu
G. Dokoupilovi, v jehož ateliéru pracoval. Již v posledním
ročníku studia na pražské AVU upozornil na sebe obrazy interiérů
kostelů a katedrál a také hřbitovů, tedy dílem „na staré
motivy“, na vznešenost a také určitou melancholii míst zásvětných
a opuštěných, ta pražská z počátku dominovala. Následovaly
akty, květiny, noční výjevy z cest – obrazové cykly (série)
časově neuzavřené. Vedle
toho také obrazy, na jejichž ploše se námět seriálově opakoval,
„ubíhal“ jako na filmovém pásu: kříže, parůžky, půllitry,
kozy, slepice, plachetnice, květináče. Byly to práce velice osobní
a byla v nich danost situace a místa. Po tématech „domácích“
následovaly obrazy z cest a velkoměst.
Malíř opět rozšířil okruh svých námětů o benzínové
pumpy, banky. Jestli měly tyto obrazy něco společné, byla to potemnělá
scéna z níž námět vystupoval jako výjev. Tedy: dramatičnost
výjevu. V Špaňhelově obrazech bylo od počátku možné spatřit
rozmach, velkolepost gesta a také autonomii námětu, jenž se
neutápí v konvenci žánru a především: nepohrává si s tzv.
„postmoderní“ víceznačností symbolů. Špaňhelovo malířství
se od počátku sice drželo tématu, ale nebylo vypravěčské a také
v něm nenajdeme nic literátského. Nejsou v něm žádné příběhy
kromě toho čistě malířského, tedy způsobu jak pracovat se světlem
a jak (velice opatrně a střídmě) zacházet s barvami, jejichž
řeč je odedávna považována za jakýsi ekvivalent melodie a významů.
Jestliže mu něco význačného předali jeho výše zmínění učitelé,
bylo to konceptuální myšlení, uvažování v takových celcích,
které vyčerpávají jednu jedinou ideu.
Jakub Špaňhel je malířem jednotlivostí, které jsou součástí světa
jenž nás obklopuje, světa, v němž se vše seriálově opakuje
a mění, rodí se a zaniká v šerosvitu či tmě velkého neznáma.
Vychází z předlohy a konkrétního modelu a jako malíř emocí,
gest a nálad míří do všeobecnosti téměř kosmické. Není to nic
nového pod sluncem, ale – jako by dodával: jsou zde lidé, místa
a věci, které mám rád.
Malíř
má ovšem svá oblíbená témata, pracuje v jejich rámci, vyčerpává
je a po čase se k nim obvykle vrací a také jejich okruh pozvolna
rozšiřuje. Zde divák spatří mnohý protiklad a paradox, třeba
ten, že vedle témat prastarých (kytice, ženský akt) maluje také
benzínové pumpy a banky, tedy jakési emblémy současnosti. Miluje věci
poznamenané časem ale také symboly současnosti a emblémy věku
moderního věku. Nemá žádná – nebo téměř žádná apriorní
vymezování se a ohraničování svého světa, třeba jen obrazového.
Svoji malířskou řeč zakládá na emotivní zkratce, na způsobu jak
podat své náměty v čistém a co nejpůvodnějším stavu. Možná
není zbytečné dodávat, že toto autentické a autonomní malířství
je prosté všech provokací a skandálů, které patří spíše k dědictví
avantgard, i těch nejsoučasnějších.
Zdá se, že malířům a básníkům ještě stále jde o to samé: vyjádřit
„všechny krásy světa“
MIROSLAV TICHÝ
Narozen:
20. 11. 1926 v Nětčicích (dnešní součást města Kyjov). Zemřel
12. 4. 2011 v Kyjově.
V letech 1945 až 1948 studoval na pražské Akademii výtvarných umění
v ateliéru Jána Želibského. V létě 1948 odešel ze studií, zřejmě
z osobních a politických důvodů.
Samostatné
výstavy (výběr):
2005 Kunsthaus, Zürich, kurátor Tobia Bezzola
2006 DeHallen, Frans Hals Museum, Haarlem
2006 Dům umění města Brna, Brno
2006 Dům umění města Brna, kurátor Pavel Vančát a Jana Vránová
2008 Museum für moderne Kunst, Frankfurt am Main, kurátor Andreas Bee
2008 Centre Pompidou, Paris, kurátor Quentin Bajac
2009 Gallery Kewenig, Cologne, Germany
Gallery
Elisabeth & Klaus Thoman, Innsbruck, Austria
2010 International Centre of Photography, N.Y.C., USA; Howard Greenberg
Gallery, N.Y.C., USA;
Galerie hlavního města Prahy, Praha
2011 Braunschweig University of Art, Braunschweig, Germany; Wilkinson
Gallery, London, Great Britain
Fotograf
a malíř Miroslav Tichý byl zřejmě největší podivín české
výtvarné scény, který se před lety dobrovolně uzavřel do ústraní.
Přesto, že se jeho fotografie prodávají za závratné částky a
jsou vystavovány v prestižních galeriích po celém světě.
Miroslav
Tichý patří dnes ve světě mezi nejprodávanější české umělce.
Tichý je příkladem fotografa, který pro sebe vytvořil svébytný
styl, nezávislý na vývoji média, ale zároveň korespondující se
soudobým světovým uměním.
Valná část jeho díla vznikla v 70. a 80. letech. Tichý postupně
rezignoval na standardní společenské normy, stala se z něj postava
na okraji společnosti, žil z invalidního důchodu. Svéráznými aparáty
vlastní výroby zachycoval atraktivní partie kyjovských žen různého
věku nejčastěji na veřejných prostranstvích a v běžných životních
situacích. Při různých rekreačních aktivitách, jako jsou jízda
na kole, lehký běh, chůze po městě, postávání v hloučcích či
ve frontách, při sezení na lavičkách nebo slunění se na koupališti
(častěji), při nakupování a nakonec přece jen při práci –
v nočních pořadech rakouské televize pro dospělé. Zvětšovacími
přístroji z domácího haraburdí vytvářel neostré fotografie malých
formátů, které procházely chemickým procesem zakončeným na dvorku
v sudu s dešťovou vodou. Na některých fotografiích zvýraznil tužkou
kontury ženských těl, některé adjustoval do papírových paspart často
doplněných rukou malovaným rámem nebo ornamentem napodobujícím
jihomoravský folklórní dekor. Většina fotografií končila na
podlaze, kde podléhala času a nešetrnému zacházení.
Celoroční
výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo
kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.
Year-round
programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of
Culture and Olomouc
Region and the City of Olomouc.
mediální partner / media partner
ZPĚT
|
