Přestože Opole a Olomouc pojí dlouholeté partnerství, je třeba přiznat, že co se týče výtvarného umění, tak toho o sobě vzájemně příliš mnoho nevíme. Reciproční představení výběru z tvorby olomouckých výtvarníků ve třech opolských galeriích tedy vnímáme jako průlomový krok k navázání dialogu mezi opolskými a olomouckými umělci. Věříme totiž, že navázaný dialog by mohl být pro obě strany do budoucna v mnoha směrech podnětný a vzrušující. Jak polské, tak české moderní umění má samozřejmě svoji svébytnou historii, která se přirozeně prolíná s dějinami evropského vývoje umění, ale nelze opominout ani skutečnost, že specifika obou moderních výtvarných kultur jsou provázána mnoha v minulosti zpřetrhanými vazbami souvisejícími se složitými a tragickými dějinami středoevropského prostoru, krutě poznamenaného dvěmi světovými válkami a následně érou socialismu.

Po převratném roce 1989 bylo pochopitelné, že čeští umělci, teoretici a kurátoři plně napřeli svoji pozornost k západoevropskému prostoru v naději, že české nonkonformní umění, potlačované totalitním systémem v podstatě čtyřicet let (s výjimkami v 60. letech a v závěru 80. let), se během krátké doby opět stane přirozenou a samozřejmou součástí evropských dějin umění. Jak dnes víme, tento předpoklad se nenaplnil. Důvodů, proč se nepodařilo české nonkonformní výtvarné umění integrovat do povědomí evropské společnosti, je celá řada. Jednu z možných příčin pocitu jisté dnešní izolovanosti současného českého umění lze vidět také v tom, že Češi žijící v klamném přesvědčení o samozřejmé světovosti své výtvarné tvorby jaksi zapomněli na to, že i v okolních zemích bývalého sovětského bloku vznikalo a vzniká rovněž pozoruhodné umění. A tak teprve v posledních letech dochází k postupnému oživování zájmu o výtvarné dění v Polsku, Maďarsku a přirozeně také na Slovensku, které přináší mnohá nová zjištění, překvapení, někdy pozoruhodná přiblížení a často rovněž lepší pochopení vlastního vývoje.

S radostí a přiměřenou hrdostí můžeme říct, že Olomouc v tomto znovuobjevování středoevropského prostoru sehrává v posledních letech významnou roli, a to především díky činnosti Muzea umění Olomouc, podpoře Olomouckého kraje a pochopení a zájmu Statutárního města Olomouc. Stranou nezůstává ani Univerzita Palackého v Olomouci, v našem případě zejména Katedra výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě. A v rámci svých možností podporují mezinárodní výstavy představující umělce z okolních zemí také Galerie G a Galerie Caesar. Klíčovým momentem pro postupnou integraci Olomouce a vlastně komplexně vzato českého umění do středoevropského prostoru se stal až vznik Středoevropského fóra Olomouc, který iniciovalo Muzeum umění Olomouc. Smlouva o jeho založení a náplni, zaměřené v první fázi na studium a sbírání poválečného středoevropského umění s důrazem na období 1945–1989, byla podepsána 19. června 2008 přímo v Olomouci ministry kultury Visegrádské čtyřky. Projekt získal také tři místní partnery – Olomoucký kraj, město Olomouc a Univerzitu Palackého. Už o sedm let dříve, v roce 2001, muzeum navázalo oboustranně plodnou spolupráci s Mezinárodním centrem kultury v Krakově a následně v roce 2004 se Szent István Király Muzeem v Székesfehérváru, s nimiž dodnes udržuje pracovní kontakty. Zvláště intenzivní spolupráce probíhá v posledních letech s polskými kolegy.

Než přistoupíme ke stručnému nastínění koncepce samotné výstavy, patrně nebude od věci se alespoň letmo zmínit také o vývoji olomoucké výtvarné scény v uplynulých desetiletích. Za minulého režimu byl oficiální výtvarný život řízen a oklešťován direktivním působením Svazu českých výtvarných umělců, který byl v podstatě jedním z mocenských kulturních nástrojů komunistické strany. Vedle toho v Olomouci působila poměrně silná polooficiální scéna, spadající do tzv. šedé zóny. V opozici vůči systému pak stála menší skupina nonkonformních výtvarníků různého zaměření – od nábožensky orientovaných umělců až po underground. V roce 1991 Svaz českých výtvarných umělců samovolně zanikl a vznikla Unie výtvarných umělců České republiky s mnoha krajovými pobočkami, která sdružuje výtvarníky na čistě profesionální bázi. Souběžně s de facto transformací Svazu na Unii se po celé zemi vzedmula vlna zájmu o obnovení spolkového výtvarného života (výtvarné spolky byly postupně zrušeny po Únoru 1948). V Olomouci tak v roce 1991 vznikly v dobrém slova smyslu dvě „konkurenční“ skupiny výtvarníků: Unie výtvarných umělců Olomoucka, provozující Galerii G, a Spolek olomouckých výtvarníků, provozující Galerii Caesar. Tyto skupiny díky provozování galerií jsou dodnes výraznou hybnou silou výtvarného dění v celém regionu a vzhledem k jejich schopnosti spolu kooperovat na projektech nadregionálního významu je jejich vliv na další rozvoj zdejší výtvarné scény v podstatě zásadní. Pro základní představu o síle obou spolků zmiňme, že členská základna Unie výtvarných umělců Olomoucka má v současnosti asi devadesát členů a ve Spolku olomouckých výtvarníků je sdruženo kolem čtyřiceti výtvarníků, přičemž ve stotisícovém městě působí asi dvě stě padesát výtvarníků, samozřejmě velmi různé úrovně. Jistým generačním problémem obou spolků ovšem je, že jsou v nich sdruženi převážně autoři střední a starší generace. Mladí umělci volí spíše individuální cesty…

Vlastní výstava, jejíž uskutečnění za českou stranu inicioval Olomoucký kraj, není – a od počátku ideje svého vzniku ani nechtěla být – vyhraněným autorským projektem, který by dle osobních preferencí svých autorů (Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Miroslav Schubert) představoval jen ty projevy, které jsou jim nejbližší. Naopak záměrem výstavy je – vzhledem k prvnímu představení olomouckých výtvarníků v Opole – aby polští kolegové měli možnost vytvořit si poměrně ucelenou představu o celé šíři názorového spektra současné olomoucké výtvarné scény. S mírnou nadsázkou by se tak dalo říci, že každý z vystavujících autorů zastupuje určitý směr či tendenci, které mají v olomouckém prostředí širší rezonanci. Při výběru jednotlivých osobností bylo pamatováno rovněž na to, aby výstava, přestože je rozprostřena ve třech výstavních prostorách, tvořila jeden volně komponovaný celek a představila v kostce pomyslný generační průřez celou zdejší scénou. Z kapacitních a rovněž technických důvodů pak bylo upuštěno od děl prostorově náročných na instalaci. Záměrně tedy byla upřednostněna tradiční média. Ostatně není třeba zastírat, že Olomouc nepatřila v minulosti a ani dnes nepatří na mapě umění k těm místům, kde by vznikaly převratné ideje. Její specifikum je naopak třeba spatřovat v poměrně intenzivním dialogu se zdejším nezaměnitelným geniem loci na jedné straně, a na straně druhé v místně charakteristicky a často originálně zabarvených reakcích na vývoj umění v celém dvacátém století. A tak snad nejtypičtějším rysem olomoucké výtvarné scény jako celku je podvědomý sklon k retrostylům, který je zároveň sycen stěží uchopitelnými pocity nostalgie po něčem dávno zmizelém. Obrazně řečeno, jakoby převážnou většinu zdejších výtvarníků ani tak příliš nezajímal přítomný čas, ale spíše čas vnímaný teologicky…

Přesto ale věříme, že pokud bude olomoucká výstava přijata vstřícně, tak by se v dohledné době mohlo podařit rozvinout intenzivní spolupráci i na poli experimentálněji zaměřených projektů, jejímiž hlavními aktéry by pak měla být především mladá umělecká generace.

Into the Future

While Opole and Olomouc have been connected for years as partner cities, it is necessary to admit that, in terms of fine arts, we are not so aware of what they have in common. We consider the reciprocal presentation of a selection from the work of Olomouc artists in three Opole galleries as a groundbreaking step toward establishing a dialogue between Opole and Olomouc artists. We also believe that the established dialogue will be exciting and thought-provoking for both sides, well into the future. Of course, both Polish and Czech modern art have their own unique histories, which naturally are intertwined with the history of the European development of art, but one should not forget the reality that the specifics of both modern art cultures are enmeshed in the past of broken relations connected to the complicated and tragic histories of the Central European space, cruelly affected by the two World Wars and the following era of socialism.

After the changes in 1989, it was understandable that Czech artists, theoreticians and curators fully concentrated their attention on the Western European space, with hopes that Czech nonconformist art, suppressed by the totalitarian system for basically forty years (with exceptions in the 1960s and the end of the 1980s), in a short time would again become a natural and obvious part of the European history of art. As we know today, that forecast did not come true. There are a number of reasons why Czech nonconformist art was not able to integrate into the consciousness of European society. One of the possible factors for today’s feeling of a certain isolation of contemporary Czech art can be seen in that Czechs are living in the mistaken conviction of the obvious worldliness of their art, somehow forgetting that in the surrounding countries of the former Soviet bloc, remarkable art was also made, and is continuing to be made. And so it was only in recent years that a gradual revival of interest in what is happening in art in Poland, Hungary, and naturally also in Slovakia, has taken place, bringing a great number of new discoveries and surprises, sometimes remarkable encounters and often at the same time a better understanding of one’s own development.

With pleasure and a degree of pride, we can say that Olomouc has been playing a significant role in this renaissance of the Central European space, thanks especially to the Olomouc Museum of Art, the support of the Olomouc Region and the understanding and interest of the City of Olomouc. Also Olomouc’s Palacký University, in particular the Department of Art Education of the Faculty of Education. And in terms of supporting international exhibitions and presenting artists from surrounding countries, Olomouc’s Galerie G and Galerie Caesar. A key moment in the gradual integration of Olomouc and especially the consideration of Czech art in the Central European space was the birth of the Olomouc Central European Forum, which was initiated by the Olomouc Museum of Art. The contract for its founding and content (in the first phase aimed at collecting post-WW2 Central European art, with an emphasis on the period from 1945-1989) was signed on 19 June 2008 by the four Visegrad countries, in Olomouc itself. The project also has three local partners – the Olomouc Region, the City of Olomouc, and Palacký University. Some seven years previous, in 2001, the museum established a fertile bilateral partnership with The International Cultural Centre in Cracow, and subsequently in 2004 with the Szent István Király Museum in Székesfehérvár, Hungary, with which it maintains working contacts to this day. In recent years there has been especially intensive cooperation with its Polish colleagues.

Before we enter into a brief outline of the conception of the exhibition itself, we should probably at least mention something about the development of the Olomouc art scene in the past decades. During the previous regime, the official artistic life was operated and curtailed by the directives of the Svaz českých výtvarných umělců [Association of Czech Visual Artists], which was essentially one of the powerful cultural tools of the Communist Party. In addition, in Olomouc there was a quite powerful semi-official scene, falling into the “grey zone”. In opposition to the system there was another, smaller group of nonconformist artists of various orientations – running the gamut from religious-oriented individuals to the underground. In 1991, Svaz českých výtvarných umělců went extinct and simultaneously the Unie výtvarných umělců České republiky [Union of Visual Artists of the Czech Republic] with many regional headquarters was created, uniting artists on a purely professional basis. Simultaneously with the de facto transformation of the Association to the Union, the whole country was lifted by a wave of interest in the revival of collective artistic life (artists’ collectives were gradually disbanded after the communist takeover in February 1948). Thus in Olomouc in 1991 there arose two “competing” – in the good sense of the word – groups of artists: Unie výtvarných umělců Olomoucka [Union of Visual Artists of Olomouc], who manage Galerie G; and Spolek olomouckých výtvarníků [The Society of Olomouc Visual Artists], who manage Galerie Caesar. These groups, thanks to the operations of the galleries, are today a remarkable driving force for artistic events in the entire region, and cooperate to the best of their abilities in projects which extend beyond the region; their influence on the further development of the local artistic scene is essential. To get an idea of the strength of both groups, the basic membership of Unie výtvarných umělců Olomoucka is about ninety members, while Spolek olomouckých výtvarníků has about forty artists; while in Olomouc, a city of one hundred thousand inhabitants, there are about two hundred and fifty artists working, of course on quite different levels. One particular generational problem in both groups, however, is that these are cooperatives of mostly artists of the middle and older generations. Young artists choose rather their own individual paths….

This exhibition, their own, made possible on the Czech side by an initiative of the Olomouc Region is not – and from the beginning of the idea of its founding it did not want to be – a strongly themed project, which according to the preferences of its curators (Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Miroslav Schubert), represented just those expressions closest to them. Just the opposite: our aim is – with respect to the first presentation of Olomouc artists in Opole – that our Polish colleagues will have the chance to create a fairly comprehensive impression of the entire scale of the ideological spectrum of the contemporary Olomouc artistic scene. With slight exaggeration, one could say that each of the exhibiting artists represents a certain direction or tendency which has wider resonance in the Olomouc context. While choosing individual personalities we also kept in mind that the exhibition, although spread out over three exhibition spaces, should create one freely composed whole and introduce in a nutshell an imaginary generational bisection of the entire local scene. For both capacity and technical reasons, we had to give up on more spatially difficult to install exhibits. Thus traditional media have been preferred here. Otherwise it is not necessary to hide the fact that Olomouc has never been in the past nor is in the present on the map of art of those places where revolutionary ideas were hatched. Its character can be seen on one hand as a relatively intense dialogue with an unmistakeable genius loci, and on the other hand as local, often originally coloured reactions to the development of art during the entire twentieth century. And thus perhaps the most typical trait of the Olomouc artistic scene as a whole is its subconscious tendency toward retro styles, at the same time likely laced with understandable feelings of nostalgia for something long gone. Expressed visually, as if the overwhelming majority of local artists were not much interested in the contemporary time, but rather in time perceived theologically….

So we believe that if the Olomouc exhibition will be well-received, then in the near future it will be possible to develop intensive cooperation in the field of more experimentally-aimed projects, whose main participants ought to be primarily from the young artistic generation.

Ladislav Daněk, Olomouc, 14-18 June 2012