"...Abstrakce se tu objevila někdy v roce 1913 a od té doby se obměňovala jako císařovy nové šaty. Je to dekadentní známka naší doby: výtvarní umělci už jsou v takové zoufalé pozici, že nedokážou udělat estetickou výpověď o krásnu a duchovnu..."

Milanc Kunc (1944) se narodil v Praze a už v osmi letech měl své výtvarné dílo: "Udělal jsem kolážovanou kresbu s maršálem Stalinem v bílé uniformě, nad kterým se vznášel transparent se slovy 'Umřel za mír'." Účastnil se totiž malířské soutěže na téma Stalinova smrt a vyhrál první cenu. Ale po rodičích inklinoval k hudbě. Založil orchestr, komponoval, zpíval a hrál big beat. Přesto se jeho láska k hudbě dostala do konkurence s malířstvím, které pak studoval na Akademii výtvarných umění. V té době miloval Francise Bacona a Salvadora Dalího. Vrcholné umění? To byl pro něj Hieronymus Bosch a barokní malba.
Socialistický realismus ho nezajímal, takže se dostal do konfliktu se školou a v osmém semestru byl vyloučen pro nedostatek talentu. Byl vlastně unikátem: v tak vysokém semestru do té doby ještě nikoho nevyloučili. Automaticky narukoval na vojnu, kde se brzy stal malířem pluku. "Portrétoval jsem důstojníky, jejich manželky, děti i milenky a vymaloval jsem důstojnické kasino." Celé Pražské jaro prožil na vojně a okupaci "spřátelených zemí" ve vojenském vězení. Sám toto období charakterizuje: "Voják, který proskočil zdí."

Rok po obsazení Československa byl na studijní cestě v Itálii, aby v originále poznal renesanční mistry. Zde ho zastihlo uzavření československých hranic. Zůstal v nedobrovolné emigraci, podobně jako tisíce jiných českých intelektuálů. Na doporučení svých přátel odjel do Düsseldorfu studovat na umělecké akademii. "Joseph Beuys uviděl moji výstavu v chodbě akademie a pozval mě, abych se stal jeho žákem. V jeho třídě vládla ještě anarchistická nálada — všichni studenti byli nalevo, nadávalo se na kapitalismus, malovat nechtěl nikdo. Malířství bylo naprosto 'out', v módě byly téměř neviditelné a zakomplexované kresby na toaletním papíru. Na Akademii se mnou studovali Jörg Immendorf, Imi Knobel, Alsem Kiefer a Felix Droese. Abych si vylepšil svoji špatnou finanční situaci, nabídli jsme s kolegou Peterem Angermannem našemu profesorovi Josephu Beuysovi, o kterém se vědělo, že sbírá síťové tisky, naše práce. Když Beuys spatřil můj tisk – byli to krokodýli při západu slunce – řekl: 'Takové obrazy by se měly zakázat.' Pochopil jsem to jako pochvalu."
Kunc si na škole ještě vyzkoušel komiks, ilustrativní obrazy s veselými banalitami, ale protože sklouzával téměř k reklamě, pokusil se o "nepřekonatelné" mistrovské dílo. Kolem roku 1974 vytvořil provokativní malbu, která vycházela z kýče, ze socialistického realismu se surrealistickým podtónem, do které zamíchal trochu naivity. Nazval to "Trapný realismus". Nejpovedenější jsou patetické sentimentální velkorozměrové obrazy s vojenskou tematikou. Jako by ho to od dětství pronásledovalo — první malba Stalina, který umřel za mír, pak portréty z vojenského prostředí a nakonec Trapný realismus... Možná ho absurdnost "zelených mozků", která obludnost socialismu nejkarikovaněji vystihovala, tak vyprovokovala, že se s ním potřeboval vypořádat. Trapná malba se ho držela necelé čtyři roky.

Pozdější tvorba vlastně na grotesknost jeho maleb navazuje, avšak zdá se, že záměrem je spíše lidi k čemusi vybudit, vyprovokovat, nežli sahat na své dno. Ostatně byla to doba performance a pop artu, z něhož si odvodil svůj "Ost-Pop". Nelze je chápat jako prosté přenášení symbolů konzumní společnosti (Coca-coly, McDonald’s, televizních skečů) do jiné roviny, konfrontuje "přitažlivé" komerční reklamy s komunistickou asketickou ikonografií, takže kýč skloubený s budovatelskou propagandou dostává dráždivý rozměr. Z kartonů vyřezával reliéfní reklamní štíty a kombinoval je se srpem a kladivem nebo s čínskými a ruskými znaky.
"Chtěl jsem jako výtvarník ostře reagovat, ale zároveň v takovém provedení, jako staří mistři. Nabízel se mi jedině socialistický realismus, ten byl nejperfektnější. Proto jsem to pak nazýval socialistický surrealismus. V podstatě takto jsem došel k takzvanému kýči. Protože z kýče vždycky měli komunisti největší strach. Každý znal lež socialistického realismu nebo malířství z třetí říše."

Začal také fotografovat. Ze svých objektů pečlivě instaloval zátiší, která vypadají jako surrealistické reklamy. Pózoval v komunistickém oblečení, často končil na policejních stanicích, jako při velkém "ost-pop-procesí" v říjnu 1979 ve Wuppertalu, kdy ke zděšení chodců procházela skupina pětadvaceti lidí s Kuncovými reklamami – McDonald’s & komunistické symboly. Performance pořádal i na Rudém náměstí. Po této explozivní fázi se opět vrátil k malbě. Úspěch se dostavil rok po založení "Skupiny Normal" v New Yorku (1980). Skupina (Peter Angermann, Jan Knap, Milan Kunc) pak reprezentovala Německo na Bienale v Paříži, kde se stala senzací. Jako jediný zástupce Evropy byli pozváni na Times Square Show v New Yorku, kde stvořili nástěnnou malbu. Od té doby začal Milan Kunc pravidelně vystavovat v New Yorku. Později vystavuje všude ve světě, především v Německu, Itálii, Holandsku a Španělsku, stálé sbírky má v pěti světových muzeích, kuriózní je Muzeum Sylvestera Stallona. Dnes realizuje zhruba pět výstav ročně.

K jistému zlomu v autorově tvorbě dochází ke konci osmdesátých let. Opět zaznamenáme oblíbené balancování na hranici kýče, který je však originálnějším a poetičtějším způsobem povýšen. Dosahuje v něm dvojznačnosti, váže významy do her, které nemají snadný rébus, svým hravým ilustrativním pojetím se blíží formě, jež je vlastní poezii. Ale co je to dnes kýč? Kunc na to má svéráznou odpověď: "Kýčem je dnes moderní umění. Když jsem navštívil světová umělecká muzea moderního umění, uvědomil jsem si, jak obsáhlé je umění dvacátého století a kolik různorodých a takřka všestranně platných věcí se vyrobilo. Momentálně se z toho stalo úžasné množství šrotu." Některé Kuncovy obrazy vytvářejí všedními, až banálními výrazovými prostředky jakoby ráj. Ale vždy v nich něco neklape, něco tam skřípe, zní morbidním podtónem. Přesto je to čímsi osvěžující, očistné. Jako číslo geniálního klauna.

První výstavu v Čechách měl Milan Kunc v r. 1992 v Praze v Belvederu. Soustředil zde obrazy, které opět laškují s kýčem, ale mnohem duchovněji pronikají do jeho podstaty, přičemž paradoxně rozkrývají mnohem závažnější obsah. Kunc se bojí moderní společnosti, poněvadž tuší, že zabíjí fantazii, a o to naléhavěji si hraje s tajemstvím, s iracionálnem, s okouzlující erotikou, jež je stále mysterióznější právě ve společnosti, která z ní udělala kýč. A proč vystavoval v Praze? "Konfrontace s mým původem. Jsem Čech, Pražák, vycházím z tradice baroka a surrealismu."
Jeho současné umění se už vyznačuje pohádkovostí, zjednodušenou přírodní mystikou, pohybuje se již ve vlastní mytologii. V jeho labyrintu to hýří barvami, číhají na nás překvapení a přesto, že obrazy na první pohled působí přirozeně, až naivně, všechny komponenty díla nadechují i vydechují společné tajemství.
"Já se rád vyvíjím. Snažím se najít svou vlastní řeč, která z obrazů působí. Chci být originální. To není fráze, dnešní proud nechce být originální. Pokouším se o moderní mistrovské nezapomenutelné dílo. A co je nezapomenutelné? To, kde se setká mnoho věcí na jedné neobvyklé rovině. Tam je vždycky překvapení. To je báze mého konceptu: používám stylistické a kompoziční schopnosti, barevnost a moderní obsah. Po čem dnes každý touží, je příroda."

Kunc je svým způsobem vizionář.