|
Domnívám
se, že se nejedná pouze o můj pocit, ale je snad pravidlem,
že autoři, kteří svou prací prorazili v cizině, a to
jak z domova, či nedejbůh v emigraci, jsou z nějakých
nepochopitelných důvodů přehlíženi a nebo se o jejich
tvorbě mnoho neví a nemluví. Také v zahraničí velmi
viditelný a ceněný Milan Kunc zde není dostatečně znám.
Sice jako první z výrazných osobností, která svou prací získala
respekt v zahraničí, měl Kunc již v roce 1992 přehlídku
svých prací v Letohrádku Belvedér na Pražském hradě,
pořádanou Kanceláří prezidenta republiky, dále pak v
roce 1996 ještě proběhla veřejností velmi navštěvovaná
výstava v Galerii Václava Špály v Praze, ale to
bylo vše. I když Kunc nyní bydlí v Praze, vystavuje převážně
ve světě, nyní (2006) v Amsterdamu.
Životní
běh Milana Kunce je pestrý, stejně jako jeho obrazy. Pražský
rodák vyrůstal v muzikálním prostředí. Matka byla
koncertní pianistkou a Milan po ukončení studia hry na klavír
se snaží být více komponistou než interpretem. Věnoval se
hudbě a zároveň začal studovat na Akademii výtvarných umění.
V osmém semestru byl pro
„nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením
Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii,
poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se
mu dostalo pozvání Josepha Beuyse a stává se jeho žákem
(1970). V té době byla politika v očích studentů cennější
nežli umění. Kunc byl jedním z mála, kdo v jeho ateliéru
maloval. Možná i proto prohlásil Beuys na Kuncovu tvorbu: „Takové
obrazy by se měly zakázat“. S Kuncem zároveň
studovali později známí malíři Jörg Immendorf (1945) ,
Anselm Kiefer (1945) a také Peter Angermann (1945). Po odchodu
Beuyse z Akademie přechází Kunc do ateliéru Gerharda
Richtera.
Od
roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze
socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby
nazývá Trapným
realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“,
kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy
socialismu a symboly západního konzumu a reklamy. Tato etapa
vrcholí performancí (a sérií fotografií) na Rudém náměstí
v Moskvě (1979) v době příprav na Olympijské hry.
V
roce 1979 spoluzakládá s Peterem Angermannem z Düsseldorfu
a Janem Knapem (1949), tehdy žijícím v New Yorku skupinu
Normal. Společně malují obrazy, v nichž rozeznáme
charakteristický rukopis jednotlivých aktérů, jsou veselé,
plné humoru a lehkovážností, které nemají daleko až k
cynismu. Chtějí dělat obrazy srozumitelné všem. Píše se
rok 1980 a v Evropě i Americe vzniká nové umění, malířství
zažívá obrodu. Skupina je pozvána a
jako jediní
z Evropy se účastní Times
Square Show (1980) v New Yorku, kde se mimo jiných zúčastnili
postpopartista
Kenny Scharf (1958), sochař-postpopartista Tom
Otterness (1952), fotografka Cindy Sherman (1954)
a také dvě
vycházející hvězdy Keith Haring (1958–1990) a Jean-Michel
Basquiat (1960–1988).
V témže roce je Kunc pozván k účasti na kolektivní
výstavě mapující tehdejší mladé světové umění v Uměleckoprůmyslovém
muzeu v Saint-Etienne společně s umělci, kteří
jsou dodnes vidět na umělecké scéně, např. Georg Baselitz
(1939), Markus Lüpertz (1941, Liberec), Mimmo Paladino (1948),
Sandro Chia (1946), Frank Stella (1936) a Julian Schnabel
(1951).
Po
úspěchu skupiny Normal
v N.Y.C. Kunc samostatně vystavuje v Los Angeles a stává
se pevnou součástí expandující East
Village scény, která vznikla v New Yorku počátkem
80. let. Jeho galeristka Pat Hearn v New Yorku spolu s ním
vystavuje úspěšné kolegy z této doby a k
tomuto okruhu patří např. malíř Philip Taaffe (1955), který
parodicky interpretuje op-art, figurativní malíř David Bowes
(1957) nebo Peter Schuyff (1958), sochař a malíř narozený v Holandsku,
a také
Mark Kostabi (1960), umělec narozený v Los
Angeles estonským imigrantům, který ve své tvorbě koncem
80. let navázal na filozofii Andyho Warhola a jeho Factory.
Tento kontroverzní umělec se svou Kostabi
World v roce 2003 navštívil Prague
Biennale.
Po
roce 1983 se Kuncova malba zbavila expresivity a zjemněla, jeho
klasická technika s přesně formulovaným obsahem sahajícím
od ekologie k přírodnímu mysticismu až k neoklasicistní
tématice je znovu v opozici proti všem tendencím. „Moje
umění je zprávou o světě, o duchovním stavu lidského
rodu.“, prohlašuje Kunc. Umělec maluje portréty, zátiší,
krajiny a alegorické výjevy, které jsou plné neskutečných
nápadů, humoru, invence a fantazie.
I
když Kuncovo umění bylo spíše v opozici ke hnutí Neue
Wilden, byl umělec roku 1982 pozván k účasti na výstavě
10 junge Künstler aus
Deutschland ve Folkwang museu v Essenu, s pokračováním
v Bologni, kde
vystavoval se členy skupiny Mülheimer
Freiheit /J. G. Dokoupil (1954), Hans Peter Adamski (1947),
Walter Dahn (1954) ad./ a dalšími německými mladými umělci,
u nichž převažovala expresivní „divoká“ malba. V druhé
polovině 80. let se Kuncovi otevírá Evropa, vystavuje v Londýně,
Madridu a v Miláně.
V
roce 1990 vzniká mezinárodní skupina Maximalismus
s proměnným počtem členů /Kunc, Jan Knap, Luigi Ontani
(1943), Peter Duka (1954), Robert Greene (1953), Mark Kostabi
ad./, která se poprvé představuje
v kolínské Galerii Schulze.
Kunc
v 90. letech již nepracuje s ikonografií minulých
dekád. Více se také věnuje krajině i portrétu, aktu a dalším
oblíbeným tématům. Obrazy má jako vždy
promyšlené, rozvržené,
rozehráté v několika psychologických rovinách.
V jeho práci nejde o provokaci, vždy chtěl vyjádřit svůj
postoj k věcem, které jsou nevyřčené. „Možná
přestanu reagovat na evidentní nesmyslné projevy společnosti
a největší provokace dnes bude, že se budu zabývat jen pěknými
věcmi.“ říká umělec.
Po
dvou výstavách v Praze v 90. letech se jeho tvorba
objevuje opět převážně v zahraničí, kromě celé řady
samostatných prezentací se setkává na společných expozicích
také se svými přáteli, Knapem, Kostabim, Dokoupilem a několikrát
s italským malířem Salvem (1947), umělcem s konceptuální
zkušeností hnutí Arte
povera. Ten je Kuncovi jistě blízký. Salvo maluje jasnými,
pastelovými barvami, modrými a růžovými tóny banální témata
– architekturu, jednoduchá zátiší, města jižní Itálie
v zapadajícím slunci, to vše redukováno na základní
geometrické tvary. Z jeho prací sálá neuvěřitelná
pohoda a klid. Ten také cítíme z některých Kuncových
obrazů posledních let (např. Andělská louka. 1994;
Kytice. 2006). Umělec užívá v květinových zátiších
plátkové zlato jako plošné pozadí. Gotika
je pro něj inspirující, stejně jako raná renesance
– umělci quattrocenta a také surrealismus. Maluje prostě normální
obrazy, vždyť termín normální umění, jen pro
úplnost, použil již v počátcích své umělecké dráhy.
Světoběžník
Kunc se po několikaletých pobytech v Římě
(1988–1991) a New Yorku (1995–1996) znovu vrací do Kolína
nad Rýnem, od roku 2004 začíná žít v
Praze. Skupina Normal byla v roce 2005 poctěna
historickou výstavou na Prague
Biennale 2 a nyní celá kolekce
v repríze putuje po Itálii.
Americký vědec a výtvarný kritik Donald Kuspit píše : „Umění
Milana Kunce nás oslovuje na dvou úrovních. Na jedné straně
se vysmívá univerzálnímu jazyku kýče tím, že ho používá
absurdním způsobem a na druhé straně ukazuje, že všechno
to je až příliš lidské
a že tam, kde existuje lidská společnost, nemůže být žádný
ráj.“
Miroslav Schubert
|
