|
Adriena
Šimotová, Markéta Othová
věci, místo
vernisáž
výstava
Když se na jaře tohoto roku, po delší prodlevě způsobené zdravotními
problémy, Adriena Šimotová vrátila do svého ateliéru v podkroví
starého činžovního domu v tiché letenské ulici, vracela se do něj
s vědomím, že se blíží doba, kdy jej bude muset, mimo jiné i
vzhledem k nutným stavebním úpravám, znovu na delší dobu opustit s
tím, že se do něj možná už nebude moci vrátit. Pracovala v něm
od počátku padesátých let spolu s manželem Jiřím Johnem, kdy jim
ateliér přenechal jejich společný přítel Václav Boštík. Po předčasné
smrti Jiřího Johna v roce 1972 pak už do ateliéru po desetiletí
docházela sama. Letošní Adrienino navracení se do pro ni tak blízkého
a důležitého místa mělo v sobě tedy i rysy loučení. Ve světle
tohoto loučení se v kresebných meditacích po několik týdnů znovu
setkávala s věcmi, které zde nacházela, s částmi interiéru, s místem
samotným… a hledala a znovu vyvolávala stopy příběhů a událostí,
které toto místo neslo, aby evokovala jejich smysl.
V autorčině tvorbě příznačně
spojované s výslovnou obrazovou tematizací lidské personality se
motiv věci a věcnosti věci objevil už dříve. V souvislostech
podobných těm, v nichž vznikaly práce představované v Galerii
Caesar. Nejdříve to bylo myslím v podkrkonošském Hostinném v roce
1989, kde v bývalém františkánském klášteře, kam Adriena Šimotová
od poloviny osmdesátých let jezdívala pravidelně na několikatýdenní
pracovní pobyty, vytvořila velkoformátové prokresby Mapování
prostoru – Tělo kláštera, v nichž chtěla vyjádřit a uchovat svědectví
vyvolávané její kresbou z paměti chátrajícího, v minulosti násilně
uzavřeného, řeholního domu. A pak počátkem roku 1990, kdy utrpěla
v ateliéru úraz, po němž byla delší dobu upoutána na lůžko, se
k práci postupně vracela, tak jak to umožňovala léčba a
rehabilitace, právě kresbami malých předmětů, které ji
obklopovaly doma, kresbami věcí, které nacházela v pokojích bytu, v
němž žila od dětství s rodiči i prarodiči, s Jiřím Johnem, později
se synem a jeho rodinou. Pokračování v tomto námětovém okruhu ji přivedlo
k monumentálním uhlovým kresbám na korejských ručních papírech z
cyklu Magie věcí, poprvé vystavovaných spolu se souborem Mapování
prostoru – Tělo kláštera v Západočeské galerii v Plzni pod
souhrnným názvem Svěcení reality (1991).1
Někdy
v té době se také setkala s tehdy ještě samizdatovým vydáním
Heideggerovy přednášky Věc, jejíž četba u ní zájem o toto téma
sice nevyvolala, ale jistě podpořila a obohatila interpretační
perspektivu, v níž je promýšlela. Heidegger ve své přednášce
analyzuje věc a bytostné určení věci ve světle jejího místa ve
světě, vykládaném jím jako součtveří země a nebe, smrtelných a
božských. V přednášce se věnuje zejména souvislostem, v nichž věc
jednak od člověka k člověku zprostředkovává hostinný dar, dále
pak souvislostem, v nichž věc zprostředkovává oběť, přičemž v
textu přednášky do popředí vyvstávají vztahy mezi lidským a božským.
Obě tato hlediska můžeme v díle Adrieny Šimotové, v námětovém
okruhu, který zde sledujeme, nalézt. Mimoto, domnívám se, můžeme v
její tvorbě vyzdvihnout ještě hledisko třetí, v němž věc
vystupuje jako nositel sdělení, moment komunikace, jímž může být
proto, že je výrazem a součástí výrazu, jemuž lze rozumět a jemuž
lze odpovídat.
Poukázat
na to můžeme právě u pastelových, pigmentových a uhlových kreseb,
jež vznikaly na jaře tohoto roku v Adrienině ateliéru, když se
obracela k věcem – nádobám, šatům, částem dveří a oken…,
aby z jejich paměti, prostřednictvím dotyků a otisků, vyvolávala
ozvěny nepřítomných přítomností, příběhů, na nichž věci měly
svůj podíl. Aby v nich evokovala jejich smysl. Tuto úlohu dosud asi
nelze považovat za uzavřenou. Autorka se přesto rozhodla některé z
těchto kreseb vystavit, právě pro to, co v nich naplněno a splněno
bylo.
Můžeme-li s Adrienou věci, jež ji roky provázely,
přijímat jako momenty sdělování, můžeme v její kresbě nacházet
tázání po tom, čím je sdělení věci ustavováno, kde, v jakých
vztazích je podstatně určováno. Jako v každé jiné hermeneutické
situaci i v této je tomu tak, že autorka, a my spolu s ní, rozumíme
sdělovanému na základě toho, jak už jsme předtím porozuměli sobě
samotným. A sebeotevírání se reflexivnímu, každodennost přesahujícímu
a k podstatnému směřujícímu dotazování věcí a odpovídání
věcem vede proto nutně k sebeotevírání v tázání se po tom, kým
jsme my sami, kteří se k nim takto vztahujeme, kde se v jiném scházíme
se sebou, jaká je v našem scházení se se sebou naše nejvlastnější
možnost.
V
této perspektivě bychom pak mohli chápat i účast Markéty Othové,
kterou si do olomoucké Galerie Caesar pozvala Adriena Šimotová jako
svého hosta.2 V její černobílé velkoformátové fotografii
vidíme okno bytu, v němž bydlí při svých pravidelných cestách do
Paříže. Byt je pronajat, závěs i záclona v něm jsou součástí
vybavení poskytnutého pronajímatelem. Fotografie zachycuje pohled z
okna či přes okno do světla přicházejícího zvenčí, pohled na plátěný
závěs a záclonu, jež světlo zastiňují, pohled na přítmí, možná
tmu v samotné místnosti záclonou a závěsem před venkovním prostředím
uzavíranou. Pohled je zde pohledem ven i dovnitř, je pohledem z okna,
na okno i do zrcadla nebo zrcadlícího rozhraní, jímž se okno a možná
ještě spíše závěs se záclonou v pohledu stávají, a je i jejich
reflektovanou sjednocující souhrou.
Je-li tomu tak, že k povaze toho, co v
nejobecnějším smyslu slova je, patří komunikativní aspekt, pak
skutečné se alespoň za určitých podmínek sděluje nebo může sdělovat
a možná i „chce“ sdělovat. Mohli bychom potom říci, že žijeme
uvnitř různých modalit „řeči“, přičemž se zde nebudeme věnovat
tomu, nakolik jde o „řeč“ pro nás srozumitelnou. Ve výtvarném
umění se médium fotografie pro svůj specifický vztah mezi
fakticitou a interpretací stalo svébytnou formou návaznosti na různé
modality sebe-sdělování skutečnosti. Vyznačuje se mimo jiné stupňovaným
přínosem reality či empirické reálnosti, to je patrně jednou z příčin
velkého prostoru, jehož se mu v posledních letech na mezinárodních
přehlídkách dostává, neplyne z toho však bez dalšího, že je ve
stejné míře i přínosem sdělování podstatného.
Markéta Othová s médiem fotografie
soustavně pracuje zhruba od první třetiny devadesátých let a jako výtvarná
umělkyně akcentuje a uplatňuje právě jeho výtvarně obrazové
kvality a možnosti. Projevuje se to v konceptuálním rozměru její
tvorby, v tom, jak pracuje s instalačními možnostmi jednotlivých
fotografií nebo souborů, do nichž je nejčastěji zařazuje, zejména
však myslím tím, že a jak se vztahuje k fotografovanému jako k
fenoménu, jenž ve své obrazové povaze fotografii předchází, přesahuje
i zahrnuje, a jemuž ona sama odpovídá jako přijímané hermeneutické
úloze. V nejpůsobivějších polohách autorčiny tvorby se před námi
přes hranici zdání bezprostřední danosti rozvíjí logika odkazů
na strukturu podmínek, za nichž se to, co je, stává v různé míře
zjevným a sdělitelným; především snad na naše místo v nich.
Nestejný
i shodný je způsob, jímž se obě autorky ujímají odpovědnosti za
otevřené pole vstřícnosti, v němž se skutečné v nás a mimo nás
může sdělovat ve své původnosti. V motivické struktuře, která
orientuje jejich výstavní soubor, je možná motivem hlavním světlo
a podmínky jeho vycházení.
Pavel Brunclík
1.
Kresby ze souboru Magie věcí jsou dnes součástí sbírek Galerie
Klatovy/Klenová, Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris, Paříž
a Národní galerie v Praze.
2.
Nejde o jejich první pracovní setkání. Markéta Othová požádala
Adrienu Šimotovou o oponenturu své diplomové práce, s níž v r.
1993 absolvovala v oboru ilustrace a grafika pražskou VŠUP. A naopak
Adriena
Šimotová ji v roce 2003 pozvala jako svého hosta na výstavu
Retroperspektiva, jíž se po letech rekonstrukce otevíral brněnský Dům
pánů z Kunštátu, a o rok později přizvala Adriena Markétu Othovou
ke spolupráci při grafické úpravě své monotematické monografie
„Tvář“, vydané u příležitosti Adrieniny retrospektivní výstavy
ve Slovenské národní galerii v Bratislavě (2004).
Adriena
Šimotová, Markéta Othová – věci, místo / 161. výstava Galerie
Caesar / 4. 10.–27. 10. 2005 / Kurátor výstavy: Pavel Brunclík /
Komisař výstavy: Miroslav Schubert
/ Text:
Pavel Brunclík / Fotografie: Martin Polák
Za
finanční podpory Ministerstva kultury ČR
ZPĚT
|
