Text v katalogu >>>ZDE doc

„Zajímá mne teď myšlenka lesa smrkového. Cítím jeho mohutnost a musím ji do plátna vložit děj se co děj! Zvolím k tomu větší rozměry, větší, než jakých jsem až dosud užíval. Musí to být monumentální…“ Napsal Jindřich Prucha 9. června 1914, necelé tři měsíce před svojí tragickou smrtí v prvních dnech 1. světové války.

Strom byl pro Pruchu výzvou i osobní potřebou. Tomáš Pospiszyl píše v katalogu Pruchovy výstavy: „Jeho opakované vracení se ke stejnému námětu není ani tak způsobeno uhrančivostí námětu jako takového, jedná se o banální strom, ale o cvičení v možnostech malířství, je to hledání toho univerzálního, co je v tomto jednoduchém námětu a jeho malbě skryto…“

Záměrem výstavy nebylo (a ani být nemohlo) doložit Pruchovo nezaměnitelné postavení v kontextu soudobého malířství (včetně mezinárodního kontextu – např. srovnáním obdobně artikulovaných obrazů Pieta Mondriana a dalších). Rezignoval jsem také na původně nastolenou otázku, nakolik je Pruchovo dílo určující pro následující generace a nakolik a čím je případně aktuální dnes. Vycházel jsem přitom z toho, že jeho obrazy jsou často připomínány (Jaromír Zemina) v obdobně důležitém kontextu jako třeba obrazy Bohumila Kubišty. Vím o příkladu, jaký Prucha znamenal např. pro Dalibora Chatrného, Josefa Jíru nebo o generaci později Ivana Ouhela, Jana Jemelku, Svatopluka Otiska a další. A je to příklad obecnější v tom smyslu, že jako jeden z mála mohl být v opakujících se nepřirozených podmínkách příkladem autentické tvorby. Bezprostřední kontakt s viděnou skutečností, respektive malba v plenéru byla pro Jindřicha Pruchu klíčová. Podobnou zkušeností prošly donedávna desítky malířů přinejmenším v době studií. V návaznosti na vlastnosti a možno říci projevy viděného a citovou zaujatost s tím spojenou byl Pruchův příklad zásadní a orientující. Snad to není moc troufalé, ale jako svého druhu Pruchovy pokračovatele vidím z naší výstavy Miroslava Kovala, Jana Jemelky, Svatopluka Otiska a i pro mě překvapivě a kokoliovsky jaksi „zauzleně“ právě Vladimíra Kokoliu… Důležitý je pro Pruchu také prožitek samotného procesu malování, což ovšem nevnímám jako jeho výlučnou vlastnost nebo nezbytnou výsadu takové malby. Snad můžeme před Pruchovými obrazy citovat slova Miloše Dvořáka vztažená k Jakubu Demlovi: jsou místem, kde se něco skutečného událo.

Strom sám je již projevem, stvořením. Jakkoli pro Pruchu je důležitý přístup velmi osobní, nejde u něj jen o projev individuální tvůrčí vůle ve smyslu projevení sebe sama, ale o potřebu dát projevit se viděnému. Nevtěsnává skutečnost do předem pojímané koncepce. Sleduje konkrétní projevy skutečnosti včetně jejích nahodilostí. Je pravda, že u něho jde o tvorbu až sebezáchovnou, právě však ve smyslu identifikace se jsoucím. Domnívám se, že tento nezprostředkovaný, znovu obnovovaný vztah k přírodě je dnes spíše ojedinělý. V kontextu pluralitního (postmoderního) umění je k takové danosti patrná spíše skepse, bez ohledu na předpoklad jeho autenticity i reflexe jeho místa v dané sociální realitě. Píšu to jako konstatování a jako klíč k tomu, jak vnímat naši výstavu. I v ní se – byť okrajově - projevuje přístup spočívající v reinterpretaci skutečnosti prostřednictvím vizuálních, znakových i symbolických předloh (na výstavě je to interpretace obrazu G. D. Friedricha od Pavla Hayeka). Z názorové plurality vyplývá také potřeba různých vyjadřovacích prostředků, přičemž myslím v zásadě ztrácí smysl hovořit o prostředcích konvenčních nebo „aktuálních“. Spíše snad lze mluvit o různých strategiích.

Stromy, skupina stromů, les, okraj lesa, interiér nebo VNITŘEK LESA.  Toto téma má v českém malířství velkou tradici, spojujeme ji s Juliem Mařákem a jeho žáky, zejména Antonínem Slavíčkem. Na naší výstavě téma vnitřku lesa prezentují obrazy Marie Blabolilové, Inge Koskové, Kateřiny Štenclové, Pavla Hayeka, svým způsobem také Svatopluka Otiska (Průhled/Listí) a patřily by do ní při větších prostorových možnostech také obrazy Petra Pastrňáka,  Antonína Střížka, Petra Štěpána a zejména Vladimíra Kokolii (pro něhož jsou motiv, respektive vlastnosti stromu a interiéru lesa dlouhodobě klíčové).

Dalším tématem by mohl být STROM osamocený, v kompozici dominující, případně skupina stromů. V díle Jindřicha Pruchy je takových kreseb a obrazů hned několik, k nejkrásnějším patří obraz Pohřeb (1911). Na výstavě reprezentují toto pojetí Ivan Ouhel, Jan Jemelka, Pavel Mühlbauer, Vladimír Kokolia, Pavla Dvorská, Anežka Kovalová, Jiří Petrbok, Martin Zálešák, Jan Klimeš, svým způsobem Daniel Balabán a také kurátor výstavy.

Legitimním tématem je také motiv VĚTVÍ. U Jindřicha Pruchy například obraz Větve stromu na podzim (1913) nebo kresba Stromy a stráň (1909). Větvoví je například součástí mnoha grafik Bohuslava Reynka. Na olomoucké výstavě je to opět Inge Kosková a Svatopluk Otisk a zejména Miroslav Koval, jejichž projev má navíc ke zmíněným dílům Pruchovým nečekaně blízko a dochází zde i k velmi podobné míře oproštění. Můžeme-li tady mít na mysli detail stromu, obdobnou přírodninu, případně nějaké děje nebo pohyb, je to především Miroslav Koval, který jen zdánlivě jiným způsobem reflektuje vlastní bezprostřední zkušenost přírody a dochází k zobecnění vlastností viděného a jejich velmi osobních prožitků. Potřeba obrazového řádu se prostřednictvím neobyčejně bohatě se obměňujících struktur identifikuje s potřebou řádu vnitřního, je paralelou skrytého řádu přírodního a nabízí klíč k jejich čtení. K tomuto pojetí má blízko také Inge Kosková a částečně i Pavel Műhlbauer, nejen ve svých kresbách nýbrž i obrazech.

Specifickým příspěvkem je ukázka ze soustavně se stromům věnující práce Pavly Dvorské. I u ní je však způsob až vědeckého kreslení mnohdy tématem, stačí se zahledět do samotné kresebné artikulace. Jsem rád, že součástí výstavy je také práce Jana Steklíka, znovu ukazující jeho cit pro (jakýkoli) materiál, křehkost a svým způsobem efemérnost (nejenom kreseb). Steklík jako by se při kreslení právě vznikající linky přidržoval. V tom vidím (existenciální) příčinu jeho nenapodobitelné čáry, její přesnosti a chvění zároveň. Integrální součástí je potom to, co takovou linkou (případně dalšími prostředky a materiály) sděluje. I pro charakteristiku obsahu takových děl, jejich inteligence a vtipu je potom možné použít podobná slova.

Vlastním tématem výstavy nemohl být strom ani les. Výstava je výběrem obrazů a kreseb několika autorů, kterým je toto téma vlastní, ať už se stalo podstatnou částí jejich práce, její částí dílčí, nebo je – jako třeba u Jiřího Petrboka - okrajovým, přesto zásadním počinem. Je tedy také víceméně komorním výběrem, představujícím sice různé způsoby artikulace tématu, přesto si – domnívám se - až nečekaně blízké. A to nakonec i ve vztahu k řadě obrazů a kreseb Jindřicha Pruchy.

Petr Veselý