3 v 1 / 3 in 1. 2010, instalace, Galerie Kaple, Valašské Meziříčí, polykarbonáty, neony, 210 x 580 x 580 cm

Samostatné výstavy (výběr) / Solo exhibition (selection):

2013 Event of Space. Galerie Caesar, Olomouc
2012 Akustické obrazy, dialog s Lucií Vítkovou. Brno Gallery CZ, Brno
Medialog, audiovizuální projekt s Lucií Vítkovou. Spinnereigalerien - Rundgang, Luru-Kino, Lipsko, Německo.
White Point. Galerie Jiří Putna, Brno.
2011 Akustické obrazy, dialog s Lucií Vítkovou. Galerie G99, Dům pánů z Kunštátu, Dům umění města Brna, Brno.
Between. Galerie Via Art, Praha.
2010 Tu a tam. Galerie Kaple, Valašské Meziříčí.
In. Galerie die Aktualität des Schönen, Liberec.
2009 Lokální osvětlení. Býv. kostel sv. Antonína, Sokolov.
Prostorem pohybem, dialog s Daliborem Chatrným. Galerie Brno, Brno.
2008 Nepravý úhel. Dům pánů z Kunštátu, Dům umění města Brna, Brno.
2007 Kolem a kolem. Dům umění, České Budějovice.
2006 PLASTory. Vlastivědné muzeum v Šumperku.
2005 Light Plan. Galerie města Plzně.
Světlovody. Dům umění, Opava.
2003 Koridor. Moravská galerie, Pražákův palác, Brno.
Hladina. Galerie Katakomby, Brno.
2000 Řecký cyklus. Galerie výtvarného umění, Dům umění, Ostrava.

                Pavel Korbička je nápadný nenápadností své tvorby. Velmi názorně dokládá Morrisova slova o tom, že jednoduchost tvaru není nutně totéž co jednoduchost zkušenosti. Příčinou je to, s čím pracuje, což je světlo a prostor. Světlo známe buď jako fyzikální jev, anebo jako symbol či metaforu; o prostoru víme z geometrie, anebo si jej vůbec neuvědomujeme, když se pohybujeme. Pavel Korbička zjistil, že právě uprostřed mezi těmito krajnostmi je příležitost k umělecké aktivitě. Zdánlivě je to prosté: světlo nechá působit na prostor a naopak. Ale, jak se může přesvědčit každý, kdo navštíví jeho instalace, popsat, co se přitom děje, je už mnohem obtížnější. Pavel Korbička nevytváří nějaký „specifický objekt“ situovaný ve výstavním prostoru, protože pomocí ohebných polykarbonátových desek a neonů (nic víc nepotřebuje) naopak galerii proměňuje v místo, kde je možné prostor teprve zakoušet a prožívat. Prostor velmi specifický, takový, který je vnímán, jen pokud se staneme nikoli jeho diváky, nýbrž jeho součástí. A to, v čem se ocitáme, to, co se s námi děje, nejsou už události „v“ prostoru již nám nějak vždy daném; prožíváme prostor sám v jeho tvoření, v tom, jak spolu s námi prostor nastává. Světlo někam vede, někde se objevuje a někde ztrácí, tedy si klademe otázky „kde?“, „kam?“. Nesnadno se nám na ně odpovídá, protože vizuální vněm je zajedno s vnímáním prostoru. Přitom je ale třeba cosi důležitého dodat: není to iluze ani nějaký zvláštní efekt čili trik; instalace neklame naše smysly, spíše je očišťuje a vrací je do zcela přirozeného světa našeho života.

                Původce tohoto zvláštního zážitku je ve své tvorbě velmi důsledný a své téma již delší dobu probírá ze všech stran. Je například zřejmé, že prostor byl nějak zpřítomňován již v jeho záznamech tance a hmatových kresbách (záznam lze vždycky chápat jako matrici, z níž lze generovat to, co bylo zaznamenáno – dvourozměrná kresba strhává pohled do třírozměrného pohybujícího se tvaru; hmat je jakoby bezrozměrný, ale ze hmatu se utváří zkušenost objemu). Světlo se v jeho tvorbě objevuje jako svodidlo a jako koridor (Moravská galerie v Brně v roce 2003, Galerie města Plzně v roce 2005), který nás ale vede jinak, než jsme zvyklí: jeho zakřivení nás přivádí k nám samým, tj. k tomu, že naše vidění je vždy „prostorové“ nikoli proto, že náš zrak má svým základem geometrii, nýbrž proto, že je momentem těla pohybujícího se tvora. To vše se teď vrací i v jeho současné výstavě. Prostor se dává našemu hmatu, když se napřahujeme po odlescích neonového světla v polykarbonátových deskách a v blízkosti těchto odlesků vnímáme hloubku. Máme pocit, že procházíme těsným koridorem, a přitom cítíme prostupnost hranic. O prostoru najednou víme celým tělem, stále jsme "mezi“, chodíme „kolem a kolem“ (tak se také jmenovala instalace v Domě umění v Českých Budějovicích z roku 2007), dokonce se nám může i zdát, že naše „zde“ je pořád „jinde“. Je to velmi zvláštní zkušenost: tady skutečně nejsme pozorovateli, neprohlížíme si neonové trubice ani desky, které vedou světlo (pokud se o to snažíme, propadneme se zrakem do jejich průhlednosti), skutečně tu nejsme diváky – protože jsme se stali součástí dynamiky této tvorby: tvoření (se) prostoru, který se tady prožívá v nás spolu s tím, jak my se vnímáme v něm. Asi proto není možné na chvíli se postavit a nezúčastněně se jen dívat kolem sebe; chceme-li se dívat „kolem“ sebe, musíme se dát do pohybu, prostor, který se tvoří, nám nedovoluje nezúčastněnost.  Je to dynamická skladba komponovaná různě podle toho, zda chodíme či běžíme, obracíme hlavou anebo natahujeme ruku, anebo zda se snažíme vycítit, co se odehrává za našimi zády, či směřujeme k něčemu, co je před námi.

                Jistěže by bylo možné poukazovat na různé inspirace Pavla Korbičky, třeba na minimalismus a Dana Flavina či Daniela Burena (který prostor „rozkládal“ světlem tak, aby ozřejmil skladbu konkrétního místa) anebo obecně na přehodnocování funkce skulptury ve vztahu k prostoru a podobně. Pokud bychom ale takový archeologický průzkum podnikali, měl by smysl jen tehdy, pokud by ukázal, čím se Pavel Korbička liší. Nechce složit nějaký soubor znaků, jenž by odkazoval k našemu (zapomenutému, neuvědomovanému) vnímání prostoru, nýbrž chce v každém, kdo se v jeho instalaci ocitne, toto vnímání znovu oživit. Především ale znovu a znovu prokazuje, že prostor není danost, nějaká „forma názoru“, nýbrž to, co se děje spolu s námi, že cesta k vnímání prostoru je vnímání události prostoru. Geometrie říká o prostoru mnohem méně, než o něm vypovídá pocit, že je někdo za našimi zády, a my se prudce obrátíme. A právě takto působí i světlo, jež se šíří, láme a mihotá v Korbičkových lexanech (jak zní technický název polykarbonátových desek).

                Takto ale Pavel Korbička svým způsobem odpovídá na otázku, co se v posledním století stalo s uměním; jeho odpověď je opět jednoduše složitá: umění nechce nic ukazovat, chce zpřítomňovat to, co vnímáme, aniž víme, že to vnímáme. Proto ale vyžaduje diváka zúčastněného, a ne jen pasivně přijímajícího, diváka, který je připraven podílet se na uměleckém tvoření a spolupracovat na jeho smyslu. Kdo se vydá na jeho výstavu do Olomouce, zjistí, že bizarní slogan zájezdových kanceláří „zážitková turistika“ může mít v jiných souvislostech zcela nečekaný smysl.

Miroslav Petříček