Pavel Hayek & Tomáš Prokop

Společná výstava Pavla Hayeka a Tomáše Prokopa, autorů různých generací dlouhodobě spjatých s Brnem, ukazuje překvapivé spojení dvou rozdílných uměleckých pozic v médiích malby a sochy/instalace. Hayekova malířská a grafická tvorba, včetně několika sérií fotogramů, se od počátku devadesátých let rozvíjí v rozsáhlých námětových cyklech, jejichž minimalistická estetika černobílých obrazových struktur na pomezí abstraktního jazyka obsahuje vazbu na konkrétní předlohu z reálného a přírodního světa. Práce se strukturami plodů a listů, korunami stromů, textiliemi, notovými partiturami nebo geometrickými elementy tvoří vizuálně odlišné celky, které spojuje redukovaný a racionální přístup k obrazu s konceptuálním východiskem, do jehož systému vstupuje prvek organické nahodilosti a nepravidelnosti. Geometrický řád je narušen přirozenou neuspořádaností, vlastní živé skutečnosti, která vlivem optického vjemu evokuje dojem pohyblivé struktury nebo detailu.

Sochařská tvorba Tomáše Prokopa z posledních deseti let má podobu lapidárních prostorových instalací, v nichž hraje důležitou roli volba materiálu, který se vlivem svých nestabilních vlastností proměňuje a přetváří. Nejdříve to byl specifický charakter silikonu, jeho průhlednost, měkkost a plastičnost, která určovala výslednou podobu závěsných objektů nebo směs lakových barev, do nichž Prokop namáčel papíry a poté je zavěšoval. Od roku 2017 pak autor systematicky zkoumá technologické vlastnosti a výtvarné možnosti skla a asfaltu ve formátu velkorysých prostorových instalací. Realizace tvoří v prostoru geometrickou abstraktní kompozici, jejíž podoba se však v důsledku postupného vytékání a stékání asfaltu postupně proměňuje.

Jak u Hayeka tak Prokopa můžeme pozorovat práci s výchozí geometrickou skladbou, obrazovou nebo prostorovou, která je v obou dílech narušována a proměňována optickým vjemem, organickým zásahem nebo procesem. Důležitou roli hraje zde černá barva; je nedílnou součástí jejich tvorby, i když z odlišných důvodů. U obou umělců je patrný vztah k polaritám konkrétního versus abstraktního, statického a pohyblivého, geometrického a organického, přírodního a neživého, a to jak v rámci výtvarného řešení jednotlivých děl, tak v přesahu k univerzálnímu řádu přírodního světa a jeho procesů.

Pavel Hayek vybral pro společnou výstavu několik obrazů z cyklu děl s motivem korun stromů, který vznikal mezi lety 2001–2012 a několik maleb s cyklu textilií z let 2014 - 2016. Na rozdíl od předchozích přírodních struktur komponovaných autorem na ploše obrazu, jsou motivy korun stromů přejaté z reálného záznamu viděné skutečnosti bez dalších zásahů. Jejich tvar a kompozice odpovídá organické povaze rostlinného světa. Zatímco větší část tohoto souboru zachycuje průhled korunou stromů s mihotavou strukturou listů; diptych s názvem Černý strom z roku 2011 zobrazuje robustní holé větve rozpínající se na ploše obrazu. Místo struktury se zde Hayek zaměřil na detail přírodního tvaru, připomínající abstraktní černé skvrny nepředvídatelně zaplňující prostor. Podobně jako u sktruktur je i v tomto případě zobrazení jen výsekem nebo fragmentem výrazně většího celku, který se rozprostírá mimo obrazové pole. Černá barva, která v těchto obrazech více působí jako živá rozpínavá hmota, se pro Pavla Hayeka stala základním vyjadřovacím prostředkem od počátku devadesátých let a provází jej prakticky celou tvůrčí dráhu. Společně s bílou tvoří dvojici, redukující zobrazované motivy na obrysy a plošné znaky, často v podobě pozitivu nebo negativu. Tato redukce, blízká fotografickému obrazu a grafické práci, vytváří napětí mezi odosobněným záznamem a přírodními motivy a zdůrazňuje tvarovou dynamiku kompozice. Umožňuje nám vidět skutečnost jiným způsobem a otevírá tak otázku limitů lidského zrakového vjemu. Podobně můžeme vnímat také dvojici maleb s názvem Kořeny z roku 1996, které pokrývají plochu obrazu jako nepřehledná spleť vytvářející čistě abstraktní strukturu opět organicky uspořádanou bez dalšího zásahu autora. V obrazech z cyklu textilií z roku 2014, se Hayek vrací k tématu dynamizované a narušované geometrické struktury. Cyklus obrazů navazoval na předchozí sérii fotogramů textilních vzorů z roku 2006–2007. Zatímco fotogramy zachycovaly vzory látek jako pravidelné rastry jednotlivých motivů, v malbě přistupuje autor k deformaci původního geometrického vzoru pruhů, puntíků a čtvercových rastrů. Pravidelná a plošná skladba elementů se bortí, prolamuje do prostoru a zakřivuje. Deformované abstraktní struktury vytváří optickou iluzi trojrozměrného prostoru a kinetického pohybu.

Tomáš Prokop realizuje v Galerii Caesar některé instalace z posledních let, které je nutné kvůli své procesuální povaze vždy znovu vytvořit. Skleněné tabule, trubice a surový asfalt používá Prokop jako sochařský materiál, ze kterého sestavuje v prostoru geometrické abstraktní kompozice tvořené elementárními tvary jako je bod, čára a plocha, jejichž podoba se v průběhu výstavy proměňuje v důsledku postupného rozpouštění asfaltu. Instalace koncipované do konkrétního prostoru, reagují vždy na podmínky daného místa, jehož teplotní parametry ovlivňují proces proměny díla. Tyčka z roku 2020 má podobu zavěšené skleněné trubice naplněné černým asfaltem, která tvoří v prostoru jednoduchou, geometrickou vertikální linii, z níž v průběhu výstavy postupně stéká asfalt vykreslující pod trubicí nepravidelný černý bod – kruh. Základní lapidární a redukovaná geometrická kompozice se proměňuje v pozvolném organickém procesu, která ukazuje nestálost původního tvaru a zároveň jeho transformaci do nové podoby. Výsledná podoba díla je do jisté míry nepředvídatelná. Další práce s názvem Plocha/Vertikála (druhá verze) navazuje na předcházející instalace s kolmými a nakloněnými tabulemi skla a je představena ve formě zvětšeného modelu. Tvoří ji prohnutá skleněná deska, jejíž labilitu umocňuje stékající asfalt, napínající sklo na samou mez únosnosti. Protikladné vlastnosti a kvality používaných materiálů, např. průhlednost–plnost, tvrdost–měkkost, stálost–proměnlivost, bílá-černá, tvoří v instalacích dvojice, řešící polaritu v rámci výtvarného díla, ale odkazují také metaforicky k lidské zkušenosti a existencionálnímu obsahu. Černá barva, které se Prokop ve svých pracích dlouhodobě věnuje, představuje osobní zkušenost se smrtí a s lidskou pomíjivostí i vyrovnání s odchodem blízkého člověka. Existenciální vrstva, latentně v dílech přítomná skrze symboliku materiálů a jejich vzájemného napětí, souvisí také s aspektem času, který v díle plyne v pomalém a trvalém procesu. 

Text Marika Svobodová