Pavel Hayek & Tomáš Prokop

 

Společná výstava Pavla Hayeka a Tomáše Prokopa, autorů různých generací dlouhodobě spjatých s Brnem, ukazuje překvapivé spojení dvou rozdílných uměleckých pozic v médiích malby a sochy/instalace. Hayekova malířská a grafická tvorba, včetně několika sérií fotogramů, se od počátku devadesátých let rozvíjí v rozsáhlých námětových cyklech, jejichž minimalistická estetika černobílých obrazových struktur na pomezí abstraktního jazyka obsahuje vazbu na konkrétní předlohu z reálného a přírodního světa. Práce se strukturami plodů a listů, korunami stromů, textiliemi, notovými partiturami nebo geometrickými elementy tvoří vizuálně odlišné celky, které spojuje redukovaný a racionální přístup k obrazu s konceptuálním východiskem, do jehož systému vstupuje prvek organické nahodilosti a nepravidelnosti. Geometrický řád je narušen přirozenou neuspořádaností, vlastní živé skutečnosti, která vlivem optického vjemu evokuje dojem pohyblivé struktury nebo detailu.

Sochařská tvorba Tomáše Prokopa z posledních deseti let má podobu lapidárních prostorových instalací, v nichž hraje důležitou roli volba materiálu, který se vlivem svých nestabilních vlastností proměňuje a přetváří. Nejdříve to byl specifický charakter silikonu, jeho průhlednost, měkkost a plastičnost, která určovala výslednou podobu závěsných objektů nebo směs lakových barev, do nichž Prokop namáčel papíry a poté je zavěšoval. Od roku 2017 pak autor systematicky zkoumá technologické vlastnosti a výtvarné možnosti skla a asfaltu ve formátu velkorysých prostorových instalací. Realizace tvoří v prostoru geometrickou abstraktní kompozici, jejíž podoba se však v důsledku postupného vytékání a stékání asfaltu postupně proměňuje.

Jak u Hayeka tak Prokopa můžeme pozorovat práci s výchozí geometrickou skladbou, obrazovou nebo prostorovou, která je v obou dílech narušována a proměňována optickým vjemem, organickým zásahem nebo procesem. Důležitou roli hraje zde černá barva; je nedílnou součástí jejich tvorby, i když z odlišných důvodů. U obou umělců je patrný vztah k polaritám konkrétního versus abstraktního, statického a pohyblivého, geometrického a organického, přírodního a neživého, a to jak v rámci výtvarného řešení jednotlivých děl, tak v přesahu k univerzálnímu řádu přírodního světa a jeho procesů.

Pavel Hayek vybral pro společnou výstavu několik obrazů z cyklu děl s motivem korun stromů, který vznikal mezi lety 2001–2012 a několik maleb s cyklu textilií z let 2014 - 2016. Na rozdíl od předchozích přírodních struktur komponovaných autorem na ploše obrazu, jsou motivy korun stromů přejaté z reálného záznamu viděné skutečnosti bez dalších zásahů. Jejich tvar a kompozice odpovídá organické povaze rostlinného světa. Zatímco větší část tohoto souboru zachycuje průhled korunou stromů s mihotavou strukturou listů; diptych s názvem Černý strom z roku 2011 zobrazuje robustní holé větve rozpínající se na ploše obrazu. Místo struktury se zde Hayek zaměřil na detail přírodního tvaru, připomínající abstraktní černé skvrny nepředvídatelně zaplňující prostor. Podobně jako u sktruktur je i v tomto případě zobrazení jen výsekem nebo fragmentem výrazně většího celku, který se rozprostírá mimo obrazové pole. Černá barva, která v těchto obrazech více působí jako živá rozpínavá hmota, se pro Pavla Hayeka stala základním vyjadřovacím prostředkem od počátku devadesátých let a provází jej prakticky celou tvůrčí dráhu. Společně s bílou tvoří dvojici, redukující zobrazované motivy na obrysy a plošné znaky, často v podobě pozitivu nebo negativu. Tato redukce, blízká fotografickému obrazu a grafické práci, vytváří napětí mezi odosobněným záznamem a přírodními motivy a zdůrazňuje tvarovou dynamiku kompozice. Umožňuje nám vidět skutečnost jiným způsobem a otevírá tak otázku limitů lidského zrakového vjemu. Podobně můžeme vnímat také dvojici maleb s názvem Kořeny z roku 1996, které pokrývají plochu obrazu jako nepřehledná spleť vytvářející čistě abstraktní strukturu opět organicky uspořádanou bez dalšího zásahu autora. V obrazech z cyklu textilií z roku 2014, se Hayek vrací k tématu dynamizované a narušované geometrické struktury. Cyklus obrazů navazoval na předchozí sérii fotogramů textilních vzorů z roku 2006–2007. Zatímco fotogramy zachycovaly vzory látek jako pravidelné rastry jednotlivých motivů, v malbě přistupuje autor k deformaci původního geometrického vzoru pruhů, puntíků a čtvercových rastrů. Pravidelná a plošná skladba elementů se bortí, prolamuje do prostoru a zakřivuje. Deformované abstraktní struktury vytváří optickou iluzi trojrozměrného prostoru a kinetického pohybu.

Tomáš Prokop realizuje v Galerii Caesar některé instalace z posledních let, které je nutné kvůli své procesuální povaze vždy znovu vytvořit. Skleněné tabule, trubice a surový asfalt používá Prokop jako sochařský materiál, ze kterého sestavuje v prostoru geometrické abstraktní kompozice tvořené elementárními tvary jako je bod, čára a plocha, jejichž podoba se v průběhu výstavy proměňuje v důsledku postupného rozpouštění asfaltu. Instalace koncipované do konkrétního prostoru, reagují vždy na podmínky daného místa, jehož teplotní parametry ovlivňují proces proměny díla. Tyčka z roku 2020 má podobu zavěšené skleněné trubice naplněné černým asfaltem, která tvoří v prostoru jednoduchou, geometrickou vertikální linii, z níž v průběhu výstavy postupně stéká asfalt vykreslující pod trubicí nepravidelný černý bod – kruh. Základní lapidární a redukovaná geometrická kompozice se proměňuje v pozvolném organickém procesu, která ukazuje nestálost původního tvaru a zároveň jeho transformaci do nové podoby. Výsledná podoba díla je do jisté míry nepředvídatelná. Další práce s názvem Plocha/Vertikála (druhá verze) navazuje na předcházející instalace s kolmými a nakloněnými tabulemi skla a je představena ve formě zvětšeného modelu. Tvoří ji prohnutá skleněná deska, jejíž labilitu umocňuje stékající asfalt, napínající sklo na samou mez únosnosti. Protikladné vlastnosti a kvality používaných materiálů, např. průhlednost–plnost, tvrdost–měkkost, stálost–proměnlivost, bílá-černá, tvoří v instalacích dvojice, řešící polaritu v rámci výtvarného díla, ale odkazují také metaforicky k lidské zkušenosti a existencionálnímu obsahu. Černá barva, které se Prokop ve svých pracích dlouhodobě věnuje, představuje osobní zkušenost se smrtí a s lidskou pomíjivostí i vyrovnání s odchodem blízkého člověka. Existenciální vrstva, latentně v dílech přítomná skrze symboliku materiálů a jejich vzájemného napětí, souvisí také s aspektem času, který v díle plyne v pomalém a trvalém procesu. 

Text Marika Svobodová 

 

 


 

 

POHLEDY DO VÝSTAVY  / VERNISÁŽ  - Foto: Oldřich Šembera

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

ZPĚT


 



Celoroční výstavní program Galerie Caesar je realizován za finanční podpory 
Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje, statutárního města Olomouc a Café Restaurant Caesar.


The year-round exhibition programme of Caesar Gallery is made possible with the financial support
of the The Czech Ministry of Culture, the Olomouc Region, the City of Olomouc and the Cafe Restaurant Caesar.
Thank you.

 

 

             © Galerie CAESAR  

 

NAVRCHOLU.cz