VOJTĚCH PÁLKA
Narozen / Born: 24. 8. 1986, Brno
Žije a pracuje v Podivíně / Lives and works in Podivín

Studia / Study: 2002 – 2003 Gymnázium Pavla Křížkovského s uměleckou profilací, Brno,
2003 – 2007 Střední škola umění a designu, Brno, 1.-2. roč. Užitá fotografie (Mgr. Martin Vybíral), 3.-4. roč. Užitá malba (akad. mal. Jan Vičar)
2007–2013 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér Grafika I. (prof. Jiří Lindovský).

Ocenění/ Awards:
Grafika roku 2009. Studentská cena – Statutární cena starosty městské části Praha 1 za digitální tisk V pokoji. Clam-Gallasův palác, Praha

Grafika roku 2011. Studentská cena – Statutární cena starosty městské části Praha 1 a čestné uznání za digitální tisk Zrcadlo. Clam-Gallasův palác, Praha

Grafika roku 2012. Studentská cena – Statutární cena starosty městské části Praha 1 za sítotisk Čekárna. Clam-Gallasův palác, Praha

Samostatné výstavy / Solo exhibitions:

2010 The City. Městská knihovna, Praha–Opatov
2013 Grafiky. Bruntálský zámek, Bruntál
2014 Nemocnice. Galerie Caesar, Olomouc

Vojtěch Pálka – Nemocnice

Iluzivní grafika o neiluzívní emoci

            „Modeluji  model “životní situace“ tvrdí s oprávněnou jistotou o obsahu svého díla Vojtěch Pálka, absolvent Školy Jiřího Lindovského pražské AVU, bytostný grafik, který není na umělecké scéně neznámou osobností, získal jednu z cen Grafiky roku 2009, 2011 i 2012.

            Na první pohled by se mohlo zdát, že Nemocnice Vojtěcha Pálky jsou lineárním vyprávěním z prostředí jedné konkrétní nemocnice a sledu jejích prostorů: Čekárna, Pokoj, Chodba, Koupelna, Operační sál (…). Velký omyl. Autorův grafický soubor není cyklem v narativním smyslu, s jednou dějovou linií a osudem jediného pacienta. Soubor Vojtěcha Pálky přináší výpověď komplexnější a citlivější. Jeho přímou charakteristikou by mohlo být slovo empatie - vcítění se;  zdravotnické prostředí v universálním celku. V tomto ohledu je název práce zavádějící nebo spíše syrově výstižný, protože charakterizuje soubor jako syntézu, shrnutí podstaty prostředí, v kterém trpíme, ztrácíme každodenní rituály, svou vlastní identitu a získáváme poznání „jiného“. Ostatně zavádějící je vůbec český výraz pro zdravotnické zařízení: nemocnice. Srovnáním s jinými evropskými jazyky získáme výstižnější představu. Ruština užívá slovo bolnica, odvozené od významu slova bolest, angličtina hospital, původně z latinského hospitale - hostit nebo dokonce hospitalis - pohostinnost. Vojtěch Pálka ve svém souboru vychází  z intenzivně prožité zkušenosti z nemocničních zařízení, zejména z hospiců: „ snažil jsem se vytěžit skutečnosti z mé bývalé práce v nemocničním prostředí (...), přiblížit se k univerzálnímu tvaru, který by se vztahoval ke všem zdravotnickým zařízením.“ Zadíváme-li se do hlubin proměnného rastru autorových grafik, pochopíme komplexnost jeho vyjádření.

            Zásadní východiska autorovy práce jsou stručně řečeno tři premisy: osobní zkušenost, zachycení ztráty identity hospitalizovaného a rastr jako odpovídající grafický zobrazivý prostředek. Zastavme se u dvou posledně jmenovaných principů. Empatie Vojtěcha Pálky prostupuje celým souborem nejen v obsahové rovině, ale v souladu, tedy rastr jako výrazový a prostorový  konstrukční prvek je zároveň metaforou, obrazem odosobnění, ztráty totožnosti, každodenní bolesti, která je naší nedílnou součástí. Zacházení s rastrem „modeluje“ nejen ilusivní prostor místností, ale zároveň emoci, prožívání strasti a zápas s ní. Existuje pět fází postojů člověka ve vyrovnávání se s nemocí, bolestí a smrtí, jak rozlišuje a využívá paliativní péče, a o kterých autor velmi dobře ví. První fází je šok, popírání stavu a stažení se do izolace,  druhou fázi doprovází zlost a agrese,  třetí fázi představuje smlouvání,  čtvrtou deprese, pátou katarze a hlavně přijetí a smíření se.[1] Tyto fáze nemusí probíhat lineárně a nemusí být v zápase jednotlivce s nemocí zastoupeny ani všechny. Vojtěch Pálka je ve své práci zpodobňuje intensitou rastru a zároveň prostředím, situací v iluzívním prostoru odlišných částí zařízení.

            Grafický rastr, s kterým si autor dovedně pohrává a mění jeho destruktivní a konstruktivní roli, nefunguje v jeho případě jako v grafice šedesátých let. Plošná strojová estetika tečkovaného rastru Pop artistů sice může symbolicky odinvidualizovat, odosobnit o což se částečně snaží i autor, jeho rastr ale navíc obsahuje konstrukční, iluzivní a emoční složku. Funguje na základech renesanční konstrukce perspektivy, v níž Brunelleschi dal viděnému světu vlastní svébytná zobrazivá pravidla, jak upozorňuje ve své studii Erwin Panofsky, v pasáží o soustavné perspektivě italské renesance, v souvislosti dějin prostorové reprezentace a vývoje abstraktního uvažování.[2] Vojtěch Pálka modeluje virtuální prostor prostředí na základě paměti prožitků. Lineární rastr buduje pomocí 2D softwarových programů a následně v závislosti na principech tisku (serigrafie nebo digitální tisk) pracuje s jeho metaforickou a symbolickou hladinou (rozšiřováním a zužováním linií podle působení světla a stínu, destrukce rastru). O principech modelovaného virtuálního prostoru uvažuje rusko-americký teoretik médií Lev Manovich.[3]  Manovich si klade otázku jakého druhu a estetických kvalit je virtuální prostor? Prázdný prostor 3D modelovacího programu je podle něj prostorem renesančním, definovaným perspektivní sítí. Od okamžiku zaplňování tohoto prostoru se situace mění, je zaplňován nespojitými objekty. “Co tady schází je prostor ve smyslu vztahu  prostor - prostředí nebo prostor - prostředník, prostředí mezi objekty, atmosféra, která spojí vše dohromady, vliv objektů navzájem.” Tento prostor je tedy více haptický a seskupený než optický a soustavný. V otevřeném grafickém souboru Vojtěcha Pálky se však haptičnost s optičností v důsledků autorova námětu a práce s rastrem navzájem prolíná.

            Vojtěch Pálka vyjádřil empaticky, technicky bravurně a promyšleně komplikovaný vjem, situaci, která je v mainstreamové společnosti tabu. Společnost orientovaná na výkon a stále udržovanou a rostoucí produkci, v níž žijeme, smrt odmítá, vytěsňuje. Pro medicínu znamená smrt selhání vědy a péče o nemocného, všem zúčastněným pak setkání se smrtí připomene fakt vlastní smrtelnosti. Jestli člověk v nemocnici identitu ztrácí, Vojtěch Pálka ji v „Nemocnicích“ získal a nastavil zrcadlo nám, vnímavým divákům.

Eva Bendová

ZUZANA TUREČKOVÁ
Narozena / Born: 15. 5. 1988, Brno
Studia / Study:

Studia / Study: 2003–2007 Střední škola umění a designu v Brně, obor Užitá malba
2010–2012 Pedagogické minimum v rámci AVU
2011 Studijní stáž (Erasmus): Gray's School of Art/ Robert Gordon Univerzity Aberdeen - Scotland
2007–2013 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér Grafika I. (prof. Jiří Lindovský).

 
Samostatné výstavy / Solo exhibitions:

2010 Nenápadně. Cafebar Vítkov, Praha
Vizuální poetika. Artotéka Opatov, Praha
2012 Krajiny. Knihovna Jiřího Mahena, Brno
2013 Bleší trh. Galerie Platinium, Brno
2014 Bleší trh. Galerie Caesar, Olomouc

Zuzana Turečková - Bleší trh

Zuzana Turečková se narodila v Brně, absolvovala zdejší uměleckoprůmyslovou střední školu a posléze grafický ateliér Jiřího Lindovského na pražské Akademie výtvarných umění.

Co se týká autorčiných obrazů, zastavím se hned u samotného slova obraz. Jak je patrné, její práce kombinují jak výtvarné techniky – grafiku, kresbu i malbu, tak plochu a prostor. Jedná se vlastně o grafické matrice, ze kterých se netisklo a které přecházejí do podoby samostatného dřevěného objektu.

Název celého cyklu zní Bleší trh, přičemž prvotní impuls a nejvíce inspirace nalezla autorka na tržišti v Bruselu. Stejně jako návštěvník vyhledává poklad ve skrumáži různorodých předmětů, vede autorka zářezy v letokruzích desky a divák přechází zrakem po detailech obrazu. Náhodnost, určenou částečně materiálem dřeva, stupňuje Zuzana Turečková energickou kresbou a vciťuje se tak do člověka ovládaného bohatstvím vjemů. Na druhé straně uplatňuje i pozorovatelský nadhled, který převádí do usměrňujících linií skalpelem či dlátkem.

Na menších formátech cyklu se objevují barevné skvrny připomínající zkreslený pohled skrze barevné sklo. Zde už autorka proměňuje zmiňovaný odstup do redukované podoby a vtiskuje do starých příběhů vlastní představy. Do konkrétních míst vsazuje neurčitý barevný tvar proplouvající prostorem a evokující chvilkové zastavení uprostřed pohybu na trhu. Jednotlivé dojmy vystihuje pozorovatelka různými barvami – dalo by se říci, že jedenkráte tak zvaně „vidí modře“ nebo jindy „vidí fialově“.

Bleší trh představuje zvláštní, přitažlivé místo. Přesto, že obrazy Zuzany Turečkové jsou povětšinou téměř vylidněné či nejsou lidské postavy centrem pozornosti, za všemi předměty, jakoby schoulenými do sebe, a kompozicemi neusazenými do pevných hranic, se skrývají patrné otázky a studie očekávání, zda předměty vydají svá tajemství.

V Brně 1. 6. 2014

Mgr. Zuzana Nováčková