Znovu po devíti letech vystavuje tu Tomáš svou plnou souhru očividného s vizí v mysli probuzenou a z kreseb se rodící. Už sám proces, volba materiálů a způsob práce s nimi je obsahem jejich výpovědi. Počítá s jedinečnou stopou v krbu vypálených uhlů, s ryzí krásou směsi starého vosku, dřevěného popela a železné rudy v enkaustice, se stékavostí vody v akvarelu...
Podobně splývá v něm vůle s poddajností. Navenek působí až zasněně, překvapí ale pevným stiskem ruky. Kreslí v ucelených řadách a nevrací se k cyklu jednou uzavřenému. Zato samo kreslení je mu návratem do chvíle nad kovadlinou, k četbě Kalevaly, Ovidia a Homéra, k radosti z nádherné houby nebo k šumění deště v listoví.
Protiklady stírá s přirozenou lehkostí... pevnost i v křehkosti, jistota ve chvění, věcnost v nepolapitelnosti, sametová měkkost s vůlí sevřít do dlaně unikající a ukovat stíny, jemné záchvěvy prchavého vpečetit do spleti čar a hmoty barev... to všechno je mu snad už do vínku dané. Dokáže uchránit křehkou svobodu a nespoutatelnost bezejmenného. Do ní se ponořit, být tvarem beztvarému, vůlí bezděčného, jeho branou bez zábran a čirou průhledností, otevřenou příchozímu. Plynout bez pohybu a stát se kresebnou sítí k ulovení dechu, paprsku světla nebo větru v oblacích. Být živým zpřítomněním dotyků dávných i budoucích, ať už květináčů na parapetu nebo krajin z popela, tušených tkání vláčných těl v jiskření mezi úderem kladiva a žhavým železem na kovadlině... ve zrození nových světů v mysli i v samém středu všeho bytí. V jeho prapodstatě a v popření času jedinečným okamžikem.
To všechno mu pevně srůstá a obojí vidění, očima i myslí, je stejně skutečnou a stejně uhrančivou cestou niterného růstu. Výslednými kresbami je radostí i jen listovat a výstava je proto vzácnou, až sváteční příležitostí k živému setkání s nimi.

Miroslav Koval

Japonský meč má dnes pro mne především uměleckou hodnotu, používáním tradičních postupů při výrobě čepelí se snažím co nejvíce přiblížit schopnostem dávných kovářů, jejich citu pro materiál, dokonale zvládnuté technologii a nadčasovému designu. Od roku 2012 si proto ocel připravuji sám, přetavuji historické (více než 200 let staré) svářkové železo („oroshigane“), připravené železo zpracovávám překládáním a následným svařením v ohni, kalení čepelí provádím pomocí hlíny nebo bez ní.          
Od roku 2013 používám   řemenový buchar FIX 1A (do roku 2012 jsem všechny čepele vyrobil pouze ručně), spolupracuji s profesionálními brusiči („togishi“) a výrobci koshirae („koshiraeshi“). 
           
 Příležitostně vyrábím také tsuby nebo jiné kovové součásti meče, mojí hlavní činností však zůstává výroba čepelí.