Vrána a Mrak

Název výstavy dvou doposud neznámých moravských marginálních autorů zní  možná pro někoho jako zajímavý titul bajky. Jsou to však jen a pouze příjmení tvůrců, které je možno bezpochyby zařadit do oblasti  původní tvorby, nazývané od doby Jeanna Dubuffeta termínem art brut. Naši umělci se navzájem neznají, dokonce se ani nesetkali. Základní rysy jejich originální svébytné tvorby mají tak k sobě stejně daleko jako vrána a mrak. Přesto je však mnoho věcí, jež je spojují a mohly by být dozajista součástí nějakého společného příběhu. Jsou to především generačně blízcí výtvarně neškolení samouci, mající obdivný vztah ke sportu, k soutěživosti, výkonu, vytrvalosti a vůbec k fyzické námaze.  Je zde ovšem také celá řada podstatných rozdílů. Zatímco Oldřich Vrána byl odjakživa přitahován přírodou a především její faunou, v níž dodnes nachází silnou inspiraci a relaxaci je Jiří Mráček (alias Mrak) zahleděn především do svého vlastního nitra a v introvertně akcentovaném výtvarném projevu zrcadlí v překvapivém kontrastu  náboženskou, erotickou a tělesně-fyzickou dimenzi člověka. Oba zaplňují prostor galerie svými působivými spontánními výtvory, které udivují  zejména svojí autenticitu a jistou syrovostí. Zařazují se tak do pozoruhodné řady moravských  marginálních tvůrců,  narozených již dříve  v Olomouci a v nedalekém Přerově  jako je například paní Anna Zemánková či Leoš Wertheimer, kteří jsou již v oblasti art brut  dobře známými umělci a to dokonce i v mezinárodním měřítku. Přijmeme-li iluzi, že přítomná výstava je bajkou,  pak se nám přímo nabízí následující poučení: 
i outsider může překvapit a zaujmout svým neškoleným uměním, když je opravdové, bez kalkulací a přetvářky, je li živelné či přirozené, například jako let vrány pod zvolna odplouvajícím černým mrakem.

      Oldřich Vrána (1948) se narodil v Olomouci, vyrůstal však a mládí prožil v nedalekých  Hlubočkách u Olomouce, kam se rodina záhy přestěhovala.  Otec instalatér – topenář a matka zahradnice se kromě něj starali ještě o jeho sestru. V rodině umělecká tradice ani zkušenost s řezbářstvím nikdy nebyla. Vztah k rukodělné práci však získával od svého  dědy -  zámečníka i od otce.  V Hlubočkách navštěvoval základní školu, ale největší vliv na jeho pozdější zálibu v práci se dřevem a tesání do kamene rozhodně měla především půvabná i drsná okolní zalesněná příroda, zejména pak velké břidlicové lomy a říčka Bystřička, v níž si s oblibou hrával s kameny a stavěl spolu s kamarády hráze a splávky. Vzpomíná také rád na vytloukání píšťalek z vrby nebo vyřezávání ozdobných hůlek.  V Přerově se vyučil zedníkem a v roce 1967 po svatbě přesídlil do Šternberka, kde pokračoval v tomto povolání, které mu přineslo mnoho pozitivních podnětů při opravách kulturních památek včetně církevních staveb, kde velice rád pozoroval především bohatou sochařskou výzdobu interiérů. V zaměstnání se bohužel odehrál v roce 1985 neblahý traumatizující zážitek, když bezprostředně po velké pracovní zátěži mu praskla cévka v pravém oku a on na něj náhle přestal vidět.  Slepota pravého oka již bohužel nešla vyléčit, takže lze říci, že celé tvůrčí období jej provází zrakový handicap, s nímž se však naštěstí dokázal postupně psychicky vyrovnat.  Za první vážnější práci ve dřevě považuje reliéf s názvem Lesní motiv (z roku 1985). Od té doby vytvořil přibližně na 180 drobnějších i rozměrných řezbářských děl a přibližně 40 kamenosochařských prací.  Tvorbě se věnoval zejména na chatách, které sám vybudoval v Dalově a o něco později i v Jívové. Kromě práce zedníka se věnoval i svým třem dětem a také oblíbenému sportování, zejména vytrvaleckému běhání v rámci závodů Ligy 100, cyklistice a v zimě lyžování. Zedničinu asi na tři roky přerušilo zaměstnání ve funkci správce šternberského stadionu v letech 1987 až 1990.

     V roce 1995 odchází Oldřich Vrána do důchodu, takže mu zůstává daleko více času na tvorbu, které se intenzívně věnuje především přes léto na své chatě v Jívové, kde vytvořil ze svých drobných i rozměrnějších prací malou zahradu – venkovní sochařskou galerii.  Kupodivu si jeho rozsáhlé řezbářské činnosti doposud nevšimla regionální média, takže je pro veřejnost téměř neznámý.  Svá díla nikdy nevystavoval, nepočítáme-li občasné instalace menšího výběru prací v hospodách v Jívové a v Lipině u Šternberka a výstavu Sochy a lokomotivy ve skanzenu Příkazy u Olomouce (společně s Leošem Wertheimerem).   V jeho práci se odráží silný zájem o sakrální umění, které svébytným způsobem reflektuje zejména ve dřevě. Do pískovcového kamene pak vysekává především podoby zvířat a ptáků, mezi nimiž převažují lvi, koně, kočky, ryby, želvy, sovy, orli a jiná fauna.   Podivuhodný je způsob získávání sochařského materiálu – kamene, který byl řemeslníky při opravách značného množství okolních tunelů železniční trati vyhozen do říčky Bystřice, aby jej odtud  náš sochař - samouk  obtížně vynesl, složitě transportoval a na své zahradě zpracoval do zvířecí formy. Na Vránově tvorbě je zvláštní nebývalá energie až posedlost, s níž se věnuje kreativní činnosti, aniž by usiloval o uznání či dokonce o materiální zisk. Hlavní odměnou je mu radost, kterou mu sochařina a řezbářství přináší, což jej nepochybně řadí mezi ty tvůrce, jež nazýváme umělci čistého srdce.     

      Na asfaltové cestě z Jívové do Šternberka prožil zedník Oldřich Vrána ve svých 55 letech téměř tragickou událost, která však rozhodným způsobem ovlivnila jeho další tvůrčí činnost.  Vracel se tenkrát domů na kole z jívovské chaty. Byla již tma a na cestu mu svítil jen měsíc. V jedné z ostrých zatáček nad Šternberkem jej náhle oslnilo protijedoucí auto. Překvapen zazmatkoval a na šotolině dostal prudký smyk. Snažil se zabrzdit, ale byl setrvačnou silou vyhozen ze sedla bicyklu, přeletěl řidítka a zvysoka dopadl na silnici. Přilba na hlavě mu silným nárazem praskla. S vyraženým dechem zůstal bezvládně v nastalém tichu ležet vedle rozbitého kola uprostřed vozovky. Řidič, který kolizi způsobil ani vůz nezastavil a z místa ujel. První aut, jedoucí po nehodě kolem, nezastavilo. Řidič si ničeho vůbec nevšiml. Nebezpečně těsně jej minul a vzdálil se do tmy. Vrána vzpomíná, že na nebi svítili mezi větvovím stromů jasně hvězdy. On se však nemohl hýbat, dokonce ani otočit hlavou, natož pak vstát ze země. Tak prý začal v duchu rozmlouvat se „Stvořitelem“. Svěřil se mu, že ještě v životě nic nedokázal a nechtěl by nyní zemřít. „Stvořitel“ mu údajně slíbil, že jej ze svízelné situace dostane a bude dál žít, jen musí začít více tvořit.  Dovolil mu i hřešit, kouřit a pít pivo, jen se prý nesmí za žádnou cenu vzdát kreativní tvorby. Oldřich si prý jen pomyslil: vždyť já ani nekouřím?! Třeskutý rozhovor se „Stvořitelem“ se mu vryl do paměti a od tohoto okamžiku se jím dodnes řídí. Je hluboce přesvědčen, že mu tenkrát „Stvořitel“ ukázal cestu k naplnění života. Další přijíždějící auto již zpomalilo a opatrně u něj zastavilo. Ochotný řidič ze Štěpánova jej opatrně naložil do svého vozu a dopravil rychle domů. Po následné léčbě a zdravotních komplikacích přišla náročná a dlouhá rehabilitace. Dokonce mu byla vyplacena vysoká pojistka, kterou shodou okolností asi jeden měsíc před nešťastnou událostí uzavřel.  

Tento podivuhodný zážitek se stal spouštěcím mechanismem k soustavné sochařské a řezbářské tvorbě pana Oldřicha Vrány, která si zaslouží pozornosti a obdivu.

Pavel Konečný

 Pan Jiří Mráček (1952) od narození žije v Přerově. Vyučil se pokrývačem a dále při zaměstnání pokračoval studiem na střední průmyslové škole, které završil maturitou. Pracoval převážně jako pokrývač, ale též jako mistr na stavbě nebo řezník. Intenzívně se věnoval sportu, zejména kulturistice, ve které dosáhl pozoruhodných výsledků, mimo jiné byl dvakrát mistrem ČSSR. V roce 1996 při práci spadl ze střechy a v důsledku úrazu horních i dolních končetin začal pobírat invalidní důchod. Umělecky začal tvořit až v šedesáti letech, v rámci své první hospitalizace v psychiatrické léčebně v roce 2012. Nikdy předtím k výtvarnému projevu netíhnul. Důvody své hospitalizace, stejně jako příslušná medicínská doporučení, dlouho odmítal. Nicméně po propuštění z prvního pobytu se poměrně záhy nedobrovolně ocitl zase zpět v psychiatrické léčebně. Jeho další léčení bylo tedy již dlouhodobé, až do letošního roku (2016). To pan Mráček ovšem těžce nesl. Domníval se, že je mu bezdůvodně činěno příkoří a dostával se do kolizí se zdravotnickým personálem, které byly tak urputné, jak silný byl nedostatek jeho náhledu na vlastní situaci. Nutno však konstatovat, že se také dokázal výtečně zapojit do pracovních činností, kdy jeho stále úctyhodné fyzické dispozice (zvláště při zalévání záhonů těžkými konvemi) vzbuzovaly jednoznačné nadšení u zahradnic. Sám se snažil udržovat v kondici s pomocí kamenů a jiných břemen, které si shromáždil v areálu léčebny a ve volných chvílích je přičinlivě vzpíral. Na jeho nočním stolku nebylo možno přehlédnout opulentní životopis Arnolda Schwarzenegera ...

Radost mu též přinášelo pokračování ve výtvarné činnosti. Postupně získal určitou skupinu příznivců, z řad personálu léčebny, ale i mimo ni. Ocenění, které takto získával, mu jistým způsobem nahrazovalo obdiv, který si vydobyl v dobách své úspěšné aktivní sportovní dráhy. O to citlivěji pak reagoval na devalvující komentáře, kterých se mu tu a tam také dostalo. Nikdy se však od svého výtvarného úsilí nenechal ničím odradit.

Tvorba Jiřího Mráčka zrcadlí jeho hlavní zájmy, tedy tělesnou kulturu, občas se zřetelným přesahem do hájemství erotiky, ale zastoupena je i duchovní sféra. Tyto prioritní složky někdy s pozoruhodnou nenuceností vzájemně kombinuje.  Například na obrázku, který podle fotografické předlohy nakreslil pro svého spolupacienta Rudolfa s ústředním motivem jeho psa, lze nalézt (kromě misky pro psa s označením „rum“) také poličku s knihami.  Zde (v odzbrojující symbióze) figurují následující tituly: Umění milovat, Sex skupinový - grupáč, Mni si ho, Sex ve třech, Kamasútra, Život pána Ježíše Krista a Bible svatá! Pan Mráček s  oblibou do svých obrázků zakomponovává různé slogany, ať už motivační hesla, odkazující na nutnost vytrvalosti při speciálním tréninku, milostné vzkazy mířící k ženě jeho života nebo své okázalé nářky nad prožíváním vlastního „trudného“ osudu.

Pan Mráček také překresluje oblíbená témata, dle předlohy z časopisů o kulturistice, z modlitebních kartiček, ale také se například inspiruje secesními plakáty Alfonse Muchy. Zajímavá je i jeho ryze autentická, fantazijní tvorba, ve které zachycuje různé znetvořené obličeje, skřety a démony. Používá ke kresbě nejčastěji pastel, voskovky, pastelky nebo fixy. V atelieru pracovní terapie mu byla doporučena temperová barva, ale této techniky zatím nevyužil, poskytnuté plátno pokryl typickou kresbou pastelkami. Od prvopočátku důsledně opatřuje svá díla na rubové straně celoplošnou dedikací, kterou nazývá „obligátní“.

Od obrázků, jimiž obdarovává jiné osoby, žádá pořízení kopie. Pokud je tato realizována pouze černobíle, nereklamuje to, ale promptně a invenčně ji koloruje způsobem, který nekopíruje originál. Vzniká tak další svébytné dílko, jakýsi klon původního.

Náš autor tvoří v časových vlnách, kdy na jedné straně maluje v každé volné chvíli, často i na úkor spánku, čímž (k nelibosti zdravotnického personálu) porušuje potřebný léčebný režim. Pak mívá zase období, kdy v rámci své celkové skepse nebo zhoršení tělesné kondice a následně pokleslé nálady nemaluje vůbec.

Při ukončení své hospitalizace v Psychiatrické léčebně Šternberk v půli března 2016 byl pan Jiří Mráček upřímně potěšen vznikem drobné monografie (díky laskavé péči sběratele Pavla Konečného), jakož i plánem výstavy v olomoucké Galerii Caesar. Při finální rekapitulaci svého pobytu v psychiatrickém zařízení překvapivě (v kontextu jeho dosavadního přetrvávajícího pocitu ukřivděnosti a vůbec „zbytečnosti“ léčby) otevřeně sděluje: „Byl jsem tu, protože jsem konzumoval alkohol – utápěl jsem žal, byl to útěk z nouze … Maluju pro zábavu … a také pro zabití času! Dělám to i pro kamarády a známé, a také, abych si zvelebil svůj byt. Malování mě začalo velmi bavit, je to určitý druh odreagování…“.

Další osud pana Jiřího Mráčka, stejně jako jeho výtvarné dráhy, je otevřený…  Přejme mu vše dobré…!

Tomáš Novák