Antonín Sondej (1992, Rychnov nad Kněžnou) je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze (2009–2013).
V současné době studuje v Ateliéru grafiky I. tamější Akademie výtvarných umění (dříve ateliér prof. Jiřího Lindovského – nyní prof. Dalibora Smutného).
V roce 2015 se zúčastnil každoroční přehlídky Grafika roku, v roce 2017 vystavoval samostatně v Muzeu umění Olomouc (Café 87)
a spolu s Alenou Koženou v galerii Onkologického centra v Praze.

Antonín Sondej (b. 1992, Rychnov nad Kněžnou) is an artist of the upcoming generation.
He is a student of the graphic arts studio of the Academy of Fine Arts in Prague. Although he uses not only graphic techniques but also drawing,
painting and collage, he remains faithful to the principles of graphics. He focuses on the genre of portraiture.
His work might be labeled as domestic – intended for the intimate home environment and the context of a closed family community.
In reality, however, it is an example of art that simply does not aspire to the “gallery world” so openly. It is an example of “minor art” which is well above the private domain of the home – because it is Art. Sondej has participated at the Graphic Artist of the Year exhibition (2015),
and he has also had a solo exhibition in the Olomouc Museum of Art (Café 87, 2017).

Antonín Sondej | Identity

Adventure most unto itself

The Soul condemned to be—

Attended by a single Hound

Its own identity.

-- Emily Dickinson --

Řekne-li se, že jsou některé věci identické, znamená to, že jsou kvalitativně stejnorodé. Proto je identita z filosofického hlediska neproblematická – pokud panuje shoda, není důvod k diskusi. Z hlediska psychologie je situace samozřejmě přesně opačná, protože prožívání není daností či stavem, ale procesem. Toto napětí je důvodem, proč si umění osobuje zcela výjimečnou pozici – odtud těží svou veškerou převahu, jíž velkoryse napájí obojí diskurz: Určení identity toho, co bude na obraze zachyceno, a proces jeho zachycení, který by vedl k vytvoření rozpoznatelného spojení mezi portrétovaným a portrétem, jsou totiž problematické od začátku až do konce. Dilemata vizuální reprezentace nastupují sice nejintenzivněji ve chvíli, kdy stará víra (například v iluzivní malbu) přestává platit, svou relevanci mají ale obecně. Právě na tomto půdoryse je možné vnímat a hodnotit práci Antonína Sondeje – autora nastupující generace, autora portrétů, portrétisty intimního, intimity domácího.

Portrét je zcela specifickým uměleckým žánrem – více než kterýkoli jiný osciluje na tenké hranici mezi uměleckým sebevyjádřením a pravdivostí. Jeho předpokladem je porozumění, to znamená zájem o zkoumané, respektive schopnost zjištění kodifikovat takovým způsobem, aby byla všeobecně považována za průkazná. Proto dějiny obrazů hovoří o podobnosti – ačkoli dnes již víme, že krom shody vizuální je zde vždy určitý znakový systém, kterým jsme všichni vedeni a motivováni, což znamená, že odvážný člověk může být na obraze zachycen různými způsoby (mj. třeba také jako lev). Antonín je bezpochyby vynikajícím portrétistou, který má dar velice citlivě reagovat na to, co žije vlastním životem, a zachytit jemné nuance jeho výrazů i gest. Portrét je obecně chápán jako svého druhu reprezentativní umění – protože prostřednictvím obrazu je jeho subjekt společensky definován. Antonín sám o něm však hovoří jako o čemsi intimním, určeném pro domácí prostor, pro nikoli teatrální, ale osobní prostředí. Hovoří o něm jako o obraze, který nemá smysl vystavovat veřejně, protože ten, kdo je na něm zachycen, není veřejně znám. V tomto momentu se ukazuje ohromný problém svobody uměleckého díla a jeho společenské funkce – napětí mezi osobním projevem umělce a jeho viděním světa, identitou toho, kdo je vnímán a jeho postavením v tomto světě.

Obrazy tvoří přirozenou součást lidského světa právě proto, že – podobně jako slova – ustavují jeho charakter. Jsou uzpůsobeny pro lidský svět, jehož hledisko reprezentují. Jakkoli banálně to zní, skutečnost je taková, že světu jako takovému naše kapacity nedostačují, že nedostačují současné vědě o něm, znalosti o něm, informovanosti o něm. Abychom byli schopni jej vnímat jako celek, nemáme jinou možnost, než zobecňovat – vytvářet jeho vlastní portrét podobným způsobem jako malíř maluje jiného člověka. Jakkoli „domácky” a amatérsky se tato činnost může jevit, vyžaduje nesmírné úsilí – scelovat na základě tušené identity je téměř nepřekonatelná výzva. Rozdíl mezi obrazy určenými pro veřejný prostor a těmi, které mají opodstatnění v tom soukromém, je proto tento – žádný. V ideálním případě, na nějž bychom měli aspirovat, jsou všechny způsobem, jak se přiblížit skutečnosti. Lidská identita je identitou společenskou, komunitní, na velikosti tohoto společenství nezáleží. To, na čem záleží, je míra jeho citlivosti a zájmu – a v tomto ohledu je samozřejmě rozdíl markantní. Obraz, který je určen pro domov, musí s tímto domovem žít, protože je ve své kvalitě poměřován každodenně – pokud však veřejný prostor přestaneme sdílet, přestaneme mít zájem o obrazy světa, které vytváříme, přestaneme mít zájem o svět sám. Z chvályhodné snahy porozumět celku a jako celek jej udržet se stane útěk do pohodlného bezpečí – „idyla hřbitova”.

Antonín Sondej je příkladem autora, který ukazuje, jak toto úskalí překonat – nejen ohromující citlivostí a schopností (sebe)reflexe, především ale apelem právě na to, co je sdílené. Jeho na kresbě založená práce (koláže, grafické listy i malba) je výjimečná řemeslnou zdatností, estetickou kvalitou i soustředěným cílením. Ze škály témat bych chtěla zmínit především dvojí – schopnost zacházet s rastrem, který má jak formální, tak konstitutivní roli; a nadání odlišit to, co je pro vizuální kvalitu podstatné, od toho, co má pouze podpůrnou roli. Vybrané ukázky portrétů zároveň naznačují přirozené směřování – od vizuální opulentnosti a obecnosti, od prosté vstupní fascinace, ke stále pečlivějšímu a soustředěnějšímu pozorování konkrétních lidí, přátel a členů rodiny. Právě v jejím okruhu se nakonec nachází také autor sám, který skrze vidění ustavuje svůj vlastní svět – a reflektuje tak zároveň i ten náš.

Barbora Kundračíková