Iva Vodrážková
(* 1951, Olomouc)

 Iva Vodrážková v letech 1970–1974 absolvovala Pedagogickou fakultu Palackého Univerzity v Olomouci, obor výtvarná výchova a český jazyk. V 70. a 80. letech byla součástí pražské undergroundové kultury. Samostatně vystavovala v Jeruzalémě, San Francisku, New Yorku, Berkeley, Big Suru, Denveru, Vídni, Moskvě, Kyjevě, Temešváru, Bratislavě a v Praze. Kolektivně vystavovala v Berlíně, San Francisku, Vídni a v Praze. Učí na Základní umělecké škole v Praze.

Viktorie Langer
(* 1988, Žiar nad Hronom)

 Viktorie Langer v letech 2009–2015 absolvovala ateliér malířství u profesora Vladimíra Skrepla na Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 2017 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Samostatně vystavovala v Rotterdamu, Londýně, Praze a zúčastnila se skupinových výstav v Paříži, Budapešti, Praze a v norském Trastadu. Umělkyni zastupuje galerie Zahorian & Van Espen.

Periferie v pohybu – Iva Vodrážková a Viktorie Langer

Tvorbu dvou generačně odlišných umělkyň spojuje fascinace textilními materiály, které byly v tradičním uměleckém paradigmatu vytěsňovány na uměleckou periférii. Ačkoliv je pro každou z umělkyň určující jiná životní zkušenost nebo odlišnost formotvorných kulturních kódů a inspirací, symbol látkové periférie pro ně představuje důležité médium. Setkání obou výtvarnic je tak vzájemně provázaným konceptem, jehož pojítkem je nejen civilizační a kulturní fenomén periférie, ale i možnost konfrontace dvou autorských linií.

Známé heslo teoretika médií Marshalla McLuhana „medium je message”, můžeme v kontextu výtvarného látkového umění chápat i tak, že tento materiál jako médium není jen prostředkem, ale je i médiem, které nese sdělení. Například v podobě skryté plasticity, kdy prohnutá vlnící se látka dokáže narušit dvojrozměrnost obrazu a nabýt formy trojrozměrného objektu. Nabízí se srovnání s tvorbou polského výtvarníka Władysława Hasiora, který vytvářel v 70tých letech textilní praporce jako objekty, inspirované zejména církevními procesími.

Iva Vodrážková i Viktorie Langer pracují převážně s použitými textiliemi, které nesou na sobě stopy nejen své dřívější funkčnosti (háčkované dečky, divadelní, módní, nemocniční látky), ale i stopy skrytých příběhů. Obě umělkyně pracují intuitivní metodou a vytvářejí souhru mezi minulostí a přítomností, starým a novým. Vycházejí z výtvarného respektu k použitým věcem. Staré stopy nepřekrývají, ale naopak využívají k novým příběhům a k vzájemné komunikaci za pomoci symbolů lebky, smrtihlava, temné masky, srpku měsíce nebo ruky.

Viktorie Langer vytváří nové příběhy v souhře se starými skvrnami, záplatami a vybledlé barevnosti použitých látek, které nejprve obarvuje. Chemický prostředek Savo, který se běžně používá k dezinfekci a čistění, využívá jako techniku dekoláže. Pro umělkyni je technologickým dekolorizačním prostředkem. Základní barevnost materiálů nečistí, ale odbarvuje a obrazně doslova „poskvrňuje”. Její chthonická textilní skvrnomalba na jedné straně látku dekolorizuje, na druhé straně umělkyně textilní obrazy dekolážuje, domalovává, sprejuje a například k jemné barevné látce z damašku přišívá či lepí temnou a hrubou látku.

Výtvarnice hledá inspiraci ve vlastním podprahovém světě, ve sledování linií úniku, který se vyznačuje fragmentárností, vnitřním neklidem nebo utkvělými představami. Zkoumá technické možnosti výtvarných materiálů například prostřednictvím jejich narušování, aby odhalila dosud nespatřené.

Iva Vodrážková své šité textilní koláže vytváří také z použitých látek a nalezených věcí. Používá techniku šití různorodých látkových materiálů a vytváří plošné náhodné výtvarné kompozice. Viktorie Langer pracuje například se secondhandovým starým nemocničním prostěradlem s tradičními modrými proužky a nápisem „chorobopisy” nebo povlakem na peřinu, kde je možno vidět dírky na knoflíky. Médium látky sice skončilo na periferii své funkčnosti, ale obě umělkyně ho oživují i s jeho dávnými příběhy.

Zatímco Iva Vodrážková pracuje s jasně ohraničenými a pevnými výtvarnými a symbolickými konturami, tvorba Viktorie Langer se vyznačuje neostrými a nestabilními liniemi. Vytváří poetismus ze skvrn. Jedna umělkyně pracuje mechanickou cestou stříháním a sešíváním látek-obrazů jako kdyby se jednalo o textilní sendvičovou technologii patchwork nebo druh japonské textilie boro. Druhá umělkyně používá více chemickou cestu, pomocí Sava, akrylových barev, sprejů a barev na látky.

Iva Vodrážková na svých látkách tvoří obraz světa jako kosmos barevných a symbolických událostí. Viktorie Langer pracuje spíše podzemním způsobem – zobrazuje chthonos. Jakoby se nechala volně inspirovat známým výrokem Marcela Duchampa o umělcích, kteří budou tvořit v podzemí. Na svých textilních obrazech zachycuje svět často jako triptych: horní a dolní svět a mezisvět, do něhož někdy situuje lidskou bytost. V dolním chthonickém světě je možno najít i mytologického Uroborose, právě se chystajícího pozřít vlastní ocas.

Tvorba obou umělkyň prostřednictvím látkového umění odhaluje specifickou periferní multikulturnost. Ukazuje, jak samotné médium látky může být prostředkem připomínky opuštěných zón, osamocených míst, zapomenutých zákoutí a příběhů anonymního charakteru.

Obecnými znaky periférie jsou rozptýlenost, fluktuace, náhodnost, stav nouze, linie úniku, ztracenosti, ale i hledání a vytváření nového počátku. Periférie se na jedné straně ukazuje být místem relativního bezpečí a nabízí otevřený prostor k dotváření příběhů a událostí, na druhé straně se ukazuje být místem nebezpečným, rizikovým a subverzivním, kterému dominuje chthonos jako podsvětí temných masek a svět sebepožírajících se bytostí a systémů.

Oběma umělkyním je společná i výtvarná tvorba prostřednictvím tradiční olejové nebo akrylové malby na plátně. Byť je rozdílná svými ontologickými východisky, protože jedna umělkyně akcentuje spíše kosmos a druhá chthonos, přesto mají společný výtvarný jazyk založený na jednoduchých obrazových symbolech, na snaze o vyjádření rudimentární emoce a poetičnosti.

Miroslav Vodrážka