Výstava „Není underground jako underground“ sleduje život a tvorbu umělců Martina Buriana, Dagmar Havlíčkové, Vladimíra Pospíšila a Jaroslava Vacla. Především se zaměřuje na období mezi roky 1968–1989, kdy byli ovlivněni politickými, historickými a kulturními událostmi v komunistickém Československu. Přes rozdílný obsah i formu zpracování uměleckých děl se výtvarníci střetávají v abstraktním pojetí, které je typické pro olomoucké kulturní prostředí normalizačních let. Všichni zmínění umělci se snažili vyhranit proti soudobé vládnoucí struktuře prostřednictvím své tvorby a mnohdy i skrze vlastní protirežimní iniciativy (příkladem uveďme Jazzový klub v Mariánském Údolí s Vladimírem Pospíšilem či výstavy a hudebně-filozofické večery na soukromých bytech za účasti Jaroslava Vacla).

Co vlastně spojuje tyto čtyři umělce?

Prvně se jedná o samotné dětství výtvarníků. Všichni pocházeli z rodin se špatným kádrovým posudkem (rodiče „osmašedesátníky“ měli Burian a Havlíčková, předky soukromé zemědělce a katolíky měl Vacl, Pospíšilova rodina byla z matčiny strany katolická, z otcovy strany z poloviny německá) a měli kvůli tomu problémy se zařazením se do „normalizované“ společnosti. Sledovali odmítavý postoj rodičů vůči režimu, což ovlivňovalo jejich dospívání a odrazilo se v některých jejich činech (Burianův provokativní zjev, Pospíšilem poničený pomník Rudé armády, nábožensky laděný propagační plakát Havlíčkové, Vaclova studentská kapela Slzy).

V dospělosti se mohli plně postavit za své již zformované názory. Pospíšil si obhájil svůj životní styl prací pro Jazzový Klub, Vacl na přelomu dospělosti životem v umělecké komuně a později i svou pomocí hlavním olomouckým státním odpůrcům v protirežimních akcích, Havlíčková svatbou s Jiřím Havlíčkem a účastí na teologických seminářích, Burian emigrací do Rakouska.

Společné mají i další prvky. Havlíčkovou a Vacla můžeme například v rámci jejich kresebné tvorby přiřadit k fenoménu olomoucké kresby, kam z mladých umělců patří například Ladislav Daněk, Miroslav Šnajdr mladší, Vladimír Havlík, ze střední generace Jan Jemelka, Jiří Krtička, Jiří Lindovský, Ondřej Michálek, Oldřich Šembera, ze starší generace Inge Kostková, Miroslav Šnajdr starší, Slavoj Kovařík a další.

Na vyjmenované osoby dolehl tlak dané doby, frustrace z nemožnosti nějakým zásadním způsobem změnit dění kolem sebe a vymanit se ze státního dohledu. Objevila se u nich snaha vystavět si své vlastní bezpečné světy projektované skrze kresbu, jejíž tvorba byla rychlejší a bezprostřednější než malba.

Burianova a Vaclova tvorba si zase v osmdesátých letech nese podobnou dávku syrovosti a nostalgie, která se postupně ztrácí a je obohacena o prvek radosti a barevnosti vyvolaný pádem totalitního režimu.

Smutným spojovníkem je ovšem i smrt, která se po revoluci dotkla Havlíčkové, Buriana i Pospíšila. Ztratili blízké osoby a odrazilo se to v jejich životě i tvorbě.

Dalším shodným rysem, který bychom našli u všech výtvarníků, je nečekaná ochotna, vstřícnost, skromnost a radost, která je pravděpodobně dána právě tím, co vše prožili a jak je to poznamenalo.

Za názvem výstavy stojí potřeba si uvědomit, že obzvláště na perifériích měli lidé za minulého režimu jiné možnosti a prostředky zasáhnout proti státnímu útlaku, než s kterými disponovali obyvatelé mediálně sledované a ze zahraničních zdrojů financované Prahy. Avšak i přesto chtěli vzdorovat. Museli ale vyvažovat míru odporu s nutností vydělat si peníze na zaplacení základních životních potřeb pro sebe a příbuzné. Není tedy možné znevažovat snahy odpůrců režimu na perifériích. „Není underground jako underground“. Někoho vzdor stál život, někoho ztrátu blízkých a jiné zase každodenní těžký život způsobený odhodláním stát si za svým názorem.  

Ani jedno není možné nikdy znevážit.

Ani na jedno by se nemělo nikdy zapomenout.

 

Výstava je již druhým výstupem z diplomové práce Mgr. Moniky Sukové obhájené na Katedře historie Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2017 s názvem: „Polooficiální a neoficiální výtvarná kultura v Olomouci v 70. a 80. letech. Život a tvorba Martina Buriana, Dagmar Havlíčkové, Vladimíra Pospíšila, Jaroslava Vacla.“ První kolektivní výstava „Není underground jako underground“ byla uspořádána v Hanáckém skanzenu v Příkazech u Olomouce pod patronaci Viléma Švece zastupujícího Národní památkový ústav Kroměříž (21. 7. – 6. 8. 2017).

Monika Suková

Martin Burian  - „Androuš nejsem a nikdy jsem se za něj nepovažoval.“

Martin Burian se narodil 5. 12. 1960 jako druhé dítě, po starším bratrovi Václavovi, do rodiny olomouckého doktora. Otec i dědeček Martina byli členy strany sociálních demokratů a v roce 1948 se společně s ostatními straníky nechali včlenit do Komunistické strany. Otec se po účasti na Vysočanském sjezdu KSČ v srpnu 1968 rozhodl svá stanoviska neodvolat a pevně se stavěl proti normalizačním tendencím vládnoucí strany, což mělo za následek, že byl ze strany vyloučen a musel odejít za prací do Prostějova. Martinova matka původně také členka strany, sdílela manželovy názory, a proto byla ze strany vyloučena. Děti těchto rodičů měly do budoucna znesnadněný život. Společnost na ně pohlížela jako na škodnou v „ideálním“ režimu, nemohly si dle libosti vybírat školy či zaměstnání a často byly v dlouhodobém hledáčku StB. Výhodu bychom ovšem mohli spatřit v převažující otevřenosti rodičů ohledně politické situace. Většinou své potomky cíleně vedli k tomu, aby viděli a věděli, co se ve společnosti děje. Martinovy rodiče jej navíc odmítali přihlásit do SSM či pionýra. Paralelně s docházkou do devítileté základní školy navštěvoval i lidovou školu umění, kde pod vedením například paní Bělohlávkové, Radko Mašaty a především profesova Ženožičky rozvíjel svůj výtvarný um. Jak bylo již naznačeno výše, výběr školy měl Martin složitější. Nakonec zvolil obor ruční sazeč bez maturity. Po vyučení si již jako dělník mohl další životní dráhu volit snadněji. Přihlásil se do Brna na umělecko-průmyslovou školu na obor grafika, kde se za pomoci profesora Dalibora Chatrného ve výtvarné tvorbě zlepšoval.

Již během studií se kvůli vzezření „máničky“, bohémskému životu a častým střídáním zaměstnání (například pracoval jako rekvizitář v Divadle na provázku) stal občanem horší kategorie.  V Brně měl Martin Burian ve 22 letech svou první oficiální výstavu ve studiu Horizont pod vedením Lenky Zogatové. Později v 80. letech se se svými díly účastnil soukromé kolektivní výstavy v bytě u Gogina v Riegrově ulici. Na jiných výstavách se před rokem 1989 nepodílel. Výtvarně spolupracoval Martin Burian na samizdatovém časopisu Ječmínek, ke kterému tvořil do poloviny osmdesátých let obálky formátu A5.

Po návratu do Olomouce, která byla oproti Brnu kulturně chudší, vyhledával ostrůvky umění a svobody v podobě hospod (Ponorka, Na Růžku, Na bindě, Študáč, Zátiší či U Kohouta) či koncerty v Mariánském údolí, v Přerově a vystoupení kapely Elektrická svině. Také v Olomouci často střídal zaměstnání. Práci dostal ve Státním divadle Oldřicha Stibora, v propagaci Obnovy, u dopravních staveb v oddělení plánografie a naposledy ve Štěpánově u Olomouce v tiskárně v přidružené výrobě JZD, kde pracoval do léta 1989, kdy se svou přítelkyní (dnes bývalou manželkou) emigroval přes Jugoslávii do Rakouska.

Po příjezdu do Rakouska se přihlásili do utečeneckého tábora v Traiskirchenu, který se nachází asi 20 kilometrů jižně od Vídně v Dolním Rakousku, a žádali o azyl. V roce 1990 se Martinovi a jeho přítelkyni narodil syn Filip, což definitivně stvrdilo jejich rozhodnutí zůstat i po revoluci v Rakousku. Nejdříve pracoval na stavbách, dále jako grafik a později 11 let v kovovýrobě. Zhruba rok provozoval galerii, která bohužel zkrachovala. Krátce uklízel ve fitness centru a zároveň vyučoval češtinu na rakouských středních školách. Mezi lety 2002 až 2017 pracoval na čerpací stanici.

Od roku 2000 má Martin více času na svoji tvorbu. V Rakousku se účastnil několika samostatných i kolektivních výstav. Od roku 2004 vytváří obrazovou přílohu do časopisu Listy. Mimo jiné maluje ilustrace k aforismům Tomáše Ticháka a ke knihám, například k překladům Mariána Hataly.

Monika Suková
 

Obrazy Martina Buriana propojuje křehká spontánnost; křehká ve smyslu vnitřního šepotu, který přinutil vlastní živelnost se sklonit. A bezděčnost přitom na znamení smíru ukazuje dlaně. Takže oxymoron ani náhodou, nýbrž jako by nic předtím nebylo, vše se míchá in statu nascendi z nevyřčeného, neformulovaného přediva beztvarosti. Nit z hlubin nitra se odvíjí a evokuje zanechané zprávy na stěnách, vzkazy hlasem nevyřčené, zátarasy a ploty. A také poezii. K tomu zde v prvním plánu přistupuje mysl se svou projekcí. Uchopuje nabízenou možnost a pracuje s ní dál. Minimalismus tvaru, často i barvy, redukce myšlenky. Bohatý svět za oponou a konstrukt, který ústí v definovaný interface, odlamující to, co prošlo vnitřním sítem. Barevný vír karnevalu a válení v bahně se prostě nekoná. Svět za oponou, svět před oponou. Pozoruhodné póly. U tohoto autora rozhodně. 

V procesu tvorby Buriana se zrcadlí vliv jeho učitele Dalibora Chatrného. Pokusy, zkoušení, hra elementů, setkávání v promyšlené nahodilosti. Nefigurace. Práce s prázdnotou. Hledání barevných odpovědí v sérii Violet či vepsaná poselství do obrazů. Doslova hmatná kultivovanost. Tvarově i barevně přímočaré prvky se vřazují do struktur, které tvoří východisko racionalizace a navigují k metě celého snažení. Samotný proces tvoření se stává nosnou součástí díla. A mnohdy i materiál, který rád zásadně vstupuje do hry. Tvorba formálně osciluje od malby akrylem po grafické vyjádření, plus cokoli mezi tím. Ale proč psát o obrazech, když mají hodnotu sdělení jiného druhu než slovo? Lepší je se dívat. A vnímat.

Anna Obrová

Dagmar Havlíčková (roz. Knobová) aneb modlitba v tuši

Dagmar Havlíčková (rozená Knobová; * 21. 4. 1961 ve Šternberku) prožila dětství v Litovli, kde rodiče pracovali jako vývojoví konstruktéři v národním podniku Papcel. V roce 1968 navštěvoval její otec poslední ročník vysoké školy strojírenské a důrazně se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vystoupil z komunistické strany, což vedlo ke znemožnění dostudovat a k profesní degradaci. V dětství Dagmar umělecky ovlivnil dědeček, který měl jako lesník velmi blízko k přírodě a často ji zachycoval v drobných skicách.

Po úspěšném dokončení základní školy v Litovli chtěla Dagmar nastoupit na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Brna, ale bylo jí doporučeno, aby nejprve začala studovat místní střední školu a až následně přestoupila. Důvodem byl špatný kádrový posudek, který rodina po roce 1968 dostala a jenž by pravděpodobně přispěl k nepřijetí na umělecky zaměřený obor. S touto studijní „objížďkou“ Dagmar souhlasila a po dokončení prvního ročníku na litovelském gymnáziu již bez problémů složila přijímací zkoušky na uměleckou školu do Brna. Doposud se umělkyně orientovala převážně na malbu, ale na základě talentové zkoušky dostala doporučení, aby se zaměřila spíše na obor grafiky, který tehdy vedl profesor Dalibor Chatrný. Ten se snažil především o rozvoj individuality každého studenta. Po složení maturity se tři krát hlásila na Akademii do Prahy, nikdy s pozitivním výsledkem. Nejspíše zde opět zapůsobilo politicko-ideologické hodnocení její rodiny.

Po dokončení střední školy nastoupila Dagmar jako výtvarnice do Sítotisku Červenka, v přidružené výrobě JZD Červenka. Zde získala první zkušenosti jako grafička, které o rok později naplno využila, když začala pracovat pro Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci. Výstavy i pozvánky byly pod přísným ideologickým dohledem, ale i přesto se Dagmar podařilo začlenit do své práce část své osobnosti, konkrétně náboženské motivy.

Svého budoucího manžela Jiřího Aloise Havlíčka (1948–1997) potkala Dagmar na vernisáži v Litovli a pod jeho vlivem konvertovala ve 22 letech k římskokatolické církvi. S ním se dostala mezi filosoficko-náboženský okruh vzdělanců, kteří se scházeli po olomouckých bytech. Z diskuzí vzešla potřeba pořádat teologické semináře, které vedl Josef Zvěřina. Díky svému manželovi a církevním aktivitám poznala řadu zajímavých lidí z Olomoucka. Příkladem můžeme uvést Lídu Svobodovou, Vítka Pelikána, Otu Mádra, Oldřicha Kučeru, manžele Vážanovy, Rostislava a Milenu Valuškovy, Václava Stratila, Jiřího Bureše. Na první pohled nekonfliktní žena, starající se převážně jen o rodinu a práci, se tak setkávala s celou řadou výjimečných lidí, kteří do značné míry formovali její osobnost.

Před rokem 1989 měla Dagmar Havlíčková pouze několik oficiálních výstav. První samostatná výstava se konala v Závodním klubu ROH Uničov, ve stejném roce ještě v psychiatrické léčebně v Opavě pod patronací Pavla Brunclíka a později v roce 1989 proběhla v Olomouci v Galerii pod podloubím společná výstava s manželem Jiřím. Neoficiálně se její tvorba objevila na soukromých výstavách například u Tomáše Vážana či u Macků na zahradě. Svůj umělecký um se manželé snažili rozvíjet prostřednictvím hodin volné tvorby u profesora Zhoře konaných v Prostějově.

Události roku 1989 se Dagmar úzce dotkly. Společensky a politicky aktivní manžel zval do jejich domácnosti (v bytě na Sokolské ulici) některé z členů Občanského fóra (například Tomáše Kopřivu) a dlouhé hodiny s nimi vedl obšírné filozoficko-politicko-ideologické debaty, které Dagmar vyslechla a do své tvorby promítla v obrazovém cyklu Hlavy. Vznik nové republiky a naděje do ní vkládané evokoval v Dagmar návrat k začátku lidského bytí, a proto můžeme právě motivy prenatálního vývoje lidského plodu často nalézt v obrazech z daného období. Motiv plodu mohl souviset i s faktem, že Dagmar čekala druhé dítě, syna Jiřího (cyklus Vývoj).

Devadesátá léta probíhala ve znamení velkého boomu v podnikání, což se dotklo i Dagmařina života. Velké možnosti ji inspirovaly a motivovaly k novým činnostem, které ji a její dvě děti velmi brzy finančně zabezpečily. Prodávala malované oděvy, vytvářela výzdobu interiérů a začala i oficiálně vystavovat.

Po smrti Jiřího Havlíčka se Dagmar v roce 1997 z veřejného života stáhla a umělecky odmlčela. Od roku 2001 do roku 2010 pracovala jako konzervátorka ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Od roku 2005 vytváří psané obrazy –  Ježíšovy modlitby. Využívá textu pravoslavné modlitby: „Pane Ježíši Kriste, synu boží, smiluj se nade mnou hříšnou“, kterou dříve psala v mnoha proměnách. Používala rozličné jazyky (čeština, ruština, církevní slovanština, řečtina), střídala sklon a směr písma, měnila barvy inkoustů, volila různé velikosti papíru. Nyní už píše jen česky a texty jsou často natolik vrstvené, že jsou mnohdy až k nepřečtení, ale přesto v psaní-malování stále pokračuje.

Monika Suková

Kresby Dagmar Havlíčkové jsou unikátní nejen svými obřími rozměry. Už samotná technika jejich vzniku je výjimečná. Svá díla totiž autorka nekreslí tradičním způsobem, ale píše. A to doslova. Denně 4 až 5 hodin tráví psaním nekonečných vět. Využívá kombinací barevných i černých tuší, věty umisťuje v řadách nad sebou i pod sebou, vrství je a přepisuje přes sebe. Vznikají tak náhodné ornamenty i pozoruhodně pravidelné obrazce, někdy podobné tkaným strukturám primitivních národů. Není výjimkou, že na jedné takové kresbě autorka stráví desítky hodin až několik měsíců. Její tvorba nemá v českém umění obdoby a je metodou srovnatelná například s tvorbou nekonečné číselné řady francouzsko-polského umělce Romana Opałky (1931–2011) nebo okrajově s rozměrnými nočními kresebnými záznamy olomouckého rodáka Václava Stratila (*1950).

Její kresebné práce doposud unikaly pozornosti jak laické, tak i odborné veřejnosti. Havlíčková přitom patřila již v 80. letech minulého století společně se svým mužem Jiřím Aloisem Havlíčkem (1948–1997) k neoficiální umělecké komunitě na Moravě a v Olomouci. Právě z jeho stínu se jí podařilo vystoupit až po jeho smrti v roce 1997. Rozšířila tak řadu dnes již mezinárodně uznávaných autorek, jejichž tvorba byla plně oceněna až po smrti jejich slavných manželů. Havlíčková se řadí po bok umělkyň, mezi nimiž vyniká například výtvarnice Běla Kolářová (1923–2010), manželka básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (1914–2002), nebo fotografka Emila Medková (1928–1985), žena surrealistického malíře Mikuláše Medka (1926–1974) či Ludmila Padrtová (1931–2016), žena teoretika Jiřího Padrty (1929–1978), dnes odborníky nazývaná první dáma české abstrakce.

Dílo Dagmar Havlíčkové zapadá do širšího okruhu tzv. olomoucké kresby, který tvořila řada významných a dnes již celostátně uznávaných autorů (J. Lindovský, P. Jochmann, I. Kosková, L. Daněk, V. Havlík). Výstava zpracovává dílo mimořádné kreslířky a zároveň také postihuje i významný společensko-kulturní fenomén 80. let minulého století v Olomouci, jakým byla kresebná tvorba moravských umělců tvořících v undergroundu.

Štěpánka Bieleszová

Vladimír Pospíšil aneb krátkozrakost státního dozoru

Vladimír Pospíšil (* 10. 6. 1957, Olomouc) získal vztah k umění díky svému dědečkovi z matčiny strany, který režíroval ochotnické divadlo, maloval kulisy a psal texty písní. I většina matčiných sourozenců projevovala výtvarný um, strýc Jaroslav se například věnoval krajinomalbě, jejíž základy předal i Vladimírovi. V polovině 80. let vznikly Vladimírovy první olejomalby na překližce a sololitu, které později z nespokojenosti z výsledku rozsekal sekerou a použil na topení.

Rodina Vladimíra Pospíšila byla již po dvě generace brána za nespolehlivou poté, co se jeho německá babička odmítala smířit s odsunem části rodiny do Německa a se zabavením jejich majetku a také proto, že rodina z matčiny strany byla katolická. Averze vůči jednání režimu se následně přenesla i na další generace. Když se roku 1968 vracel Vladimír s rodiči z dovolené na Vranově, naskytl se jim pohled na projíždějící vojska Varšavské smlouvy. Oběma rodičům hned došlo, jaké důsledky celá situace bude mít, a syn pod jejich vlivem vše vnímal o dost výrazněji než jeho vrstevníci. Není se čemu divit, že později na základní škole odcizil Vladimír s kamarádem z kabinetu chemie kyselinu sírovou a nalil ji na sovětskou vlajku uloženou ve sklepě.

Když po ukončení základní školní docházky hledal Vladimír vhodnou střední školu, měl kvůli rodinnému statusu výběr školy značně zúžen. Přihlásil se na Střední odborné učiliště v Olomouci na obor zámečník. Během dospívání se často dral na povrch jeho protest proti režimu, proto se nemůžeme divit, že v osmnácti letech poškodil společně s několika přáteli v sobotu 21. 8. 1976 na protest proti okupaci pomník Rudé armády ve Velké Bystřici. Za tento vandalismus však nikdy nebyl stíhán. 

V průběhu dvouleté vojenské služby se Vladimír oženil a narodil se mu syn. Po návratu z vojny začal pracovat v podniku Moravia v Mariánském Údolí a nastěhoval se s rodinou do domu manželčiných rodičů ve Velké Bystřici. Manželčin otec byl přesvědčený komunista a vzhledem k rozdílným politickým názorům panovalo v rodině značné napětí. Potřeba vyjádřit své názory se po odsouzení chartistů a hnutí undergroundu ještě umocnila. 

Společně s Vítězslavem Novákem v roce 1981 objevili a využili právní skulinku ve stanovách ROH Státního podniku Moravia a založili Jazzový Klub zaměřující se na pořádání koncertů a audiovizuální programy. O kulturně-alternativním směřování a spolupráci s pražskou Jazzovou sekcí SH ovšem pomlčeli. Svou pro režim nevhodnou hudbou ovlivňovali mládež, a proto byli donuceni roku 1987, na nátlak zřizovatele, činnost Jazzového klubu ukončit. Z pocitu frustrace a z potřeby tvořit se Vladimír snažil vymalovat v obrazech s názvem: Krajina s větrnými mlýny (1988), Terče (1988) či Čekání na příliv (1989).

V podniku Moravia v Mariánském Údolí pracoval Vladimír do roku 1984 jako zámečník. Ve stejném roce se mu narodila dcera Daniela. V podniku Moravia se v roce 1986 rekvalifikoval na obor nástrojař (učební obor s maturitou) a přestoupil do oddělení vývoje leteckých motorů. Rodinné konflikty se ještě zostřily poté, co Vladimír podepsal dokument Několik vět. 

Od devadesátých let si Vladimír přivydělával prodejem krajinomaleb, na kterých si cvičil malířské umění. Postupně přešel od surrealistických děl k abstrakci. Od roku 1994 byl zaměstnán na Základní škole ve Velké Bystřici, kde se začal zabývat počítačovou grafikou a později s počítačem pracoval jako s kreslícím nástrojem. Mezi roky 1994–1998 studoval astrologii, psychologii a filosofii u Josefa Andera. Později i školu humanistické a transpersonální astrologie a mundánní astrologii u Pavla Turnovského (surrealistický výtvarník, astrolog, aktivista Jazzové sekce).  Roku 1998 mu bylo nabídnuto členství v Klubu konkretistů 2 (členem až do roku 2008, kdy Klub jako stávající předseda zrušil). Od roku 2000 je členem Spolku olomouckých výtvarníků. Od roku 2001 pracuje pro Muzeum moderního umění v Olomouci a mezi roky 2003–2005 absolvoval Školu muzejní propedeutiky. 

V současnosti se Vladimír Pospíšil zaměřuje na kresbu, manipulovanou fotografii a videoart, k němuž tvoří i hudbu.

Monika Suková

Dnes již více než tři desítky let trvající tvorbu Vladimíra Pospíšila  charakterizuje hluboké zaujetí energií. Ať už tou, vyvěrající z vlastního mentálních světa a vycházející z dějů v blízkém a dobře známém okolí, anebo tou, která naopak reaguje na impulsy z dalekých či astrálních světů. 

V. Pospíšil nevytváří však jen prosté vizuální záznamy. Nově vznikající kompozici se vždy snaží zprostit citelných vazeb na  věcnou skutečnost. Usiluje o vytvoření konkrétu, svébytného uměleckého díla, které samo může mít kvalitu nové reality.

Počátky jeho tvorby jsou svázány s malířstvím. Jeho rané práce jsou ve znamení surrealistické imaginace, kterou filtroval deziluzi ze společenského dění na konci 80. let 20. století. Lekce surrealismu mu poskytla dobrou malířskou a kreslířskou průpravu, kterou zhodnocuje ve své následující a současné  tvorbě. Po výrazně barevných a kompozičně velmi dynamických obrazech imaginárních světelných struktur se jeho tvorba ustaluje v oblasti kresby a fotografie.

Za časově velmi náročné meditační cvičení lze pokládat vytváření kresebných matric pomocí posuvného pravítka a inkoustového pera. Vzniká tak stovka  čárových kreseb se záměrně promyšlenými směrovými odchylkami, které ve výsledku vytváří moaré efekt. Ty pak V. Pospíšil podrobuje s pomocí počítače dalším úpravám. Samotný základ nechává téměř bez zásahu, ale na něj vrství  další, již jen ve virtuální prostoru vytvořené kresebné tvary. Naopak ty v počítačovém  programu řeže, skládá, sklápí podle vertikálních a horizontálních os tak, aby nejlépe konvenovaly jeho představám. Podobně se pohybuje i v prostoru digitální fotografie. Zde se však základem stává linie, osvobozená od repetitivního zajetí předchozích kresebných struktur. Centrem pozornosti jsou struny, šňůry a kabely, jež autor fotografuje a vkládá do skeneru, kde nasnídaný obraz rozvíjí nejčastěji kolem centrálního bodu a doplňuje sklápěním podle os. Některá díla   vznikla jen jednoduchým zrcadlovým překlopením, některá už složitějším vrstvením a počítačovou manipulací.

Díla Vladimíra Pospíšila jsou výsledkem dlouhodobého a soustředěného mentálního procesu. Sám autor je chápe jako velmi osobní projev senzibility a intuitivního pojetí světa, v němž žije. Ve svých pracích se nevědomky napojuje na skryté emoční a mezilidské vztahové struktury, kterým jako umělec dokáže nejen naslouchat, ale které dokáže i převést do konkrétního uměleckého díla.

Jeho práce se tak stávají novým rezonančním prostorem, v němž autor zaznamenává zcela autonomní proces vlastního prožívání skutečnosti, který je však ve svých krajních pólech spojen s vyšším řádem.

 Štěpánka Bieleszová

Jaroslav Vacl – „Chtěl jsem jen v klidu malovat a bavit se…“

Jaroslav Vacl se narodil 9. 2. 1955 v Kroměříži. Vaclovi si nesli špatné kádrové hodnocení již od Jaroslavových prarodičů z matčiny strany, kteří v období kolektivizace odmítli vstoupit do JZD, a navíc byli praktikujícími katolíky, čímž ovlivnili život dcery i syna Augustina Navrátila, ze kterého se stal významný katolický aktivista a chartista.

Jaroslavův otec pracoval jako seřizovač obráběcích strojů a matka zůstala v domácnosti a starala se o pět dětí (tři dívky a dva chlapci). První výtvarné impulzy získal Jaroslav od svého otce a strýce, kteří byli malíři-samouci. U mladého Jaroslava brzy rozpoznali talent a poslali jej do Lidové školy umění Kroměříž, kde pomáhal učiteli Petru Pálkovi s výrobou a provozem loutkového divadla. K hudbě se dostal díky matce, která chtěla, aby se učil hrát na hudební nástroje, a přihlásila ho do chrámového sboru při kroměřížském kostele. Vzhledem k jeho katolickému vyznání jej vrstevníci (pod vlivem jejich rodičů) a část učitelů ostrakizovala a on sám o tom s úsměvem hovoří jako o období formování „malého disidenta“. Rodiče doma potají poslouchali vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a před Jaroslavem otevřeně mluvili o politické situaci, a proto již od mala vnímal soudobou kulturně-společenskou krizi prohloubenou příjezdem vojsk Varšavské smlouvy velmi intenzivně.

Na gymnázium v Kroměříži byl přijat roku 1970. Během Jaroslavova studia existovalo v Kroměříži asi deset big beatových kapel a Jaroslav si s přáteli založil svou vlastní kapelu The Tears of convicts (Slzy trestanců), později pouze Slzy. Svou první zkušebnu si kapela vytvořila sama. Členové vykopali dva metry hlubokou jámu, vybetonovali ji a z bytu Vaclových do ní přes prodlužovací kabely zavedli elektřinu a zde zkoušeli.

Souběžně se studiem si Jaroslav prohluboval své výtvarné dovednosti, aby se připravil na přijímací zkoušky na Akademii výtvarného umění do Prahy, kde si zvolil obor kresba a malba. Ač vytvořil řadu volných kreseb s motivy hlav a figur, studie zátiší, krajinomaleb či obrazů pod vlivem klasických žánrů, na Akademii přijat nebyl. Velký vliv měl zajisté jeho negativní kádrový posudek. Jaroslav proto započal studium na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, konkrétně obory český jazyk a výtvarná výchova. Pod dozorem Ladislava Ruska, Jany Jemelkové, Zdeňka Přikryla se zlepšoval v malbě i kresbě a zdokonaloval v tvorbě soch a reliéfů.

Volný čas trávil Vacl na studentských bytech, které se proměnily v ateliéry, v malá „skrytá“ místa svobody. S Václavem Stratilem nejprve bydleli v bytě ve Ztracené ulici. Zde měli k dispozici jen jednu společnou místnost, chodbu a kuchyni. V těchto stísněných podmínkách tvořili a pořádali výstavy. Často se setkávali s Petrem Jochmannem („Jochym“) a Oldřichem Šemberou („Šembou“), kteří měli ateliér ve stejném domě. Vzájemné umělecko-ideové ovlivňování vedlo k postupnému přeorientování se na nezobrazující kresbu a malbu. Život v umělecké a filozofické komuně zažil Jaroslav v ateliéru na Praskově ulici, kde potkal řadu zajímavých osobností jako například P. Mikše, Rostislava Valuška, V. Erkeera, J. Hejtmánka, Z. Kulvaita, A. Kunovského, M. Šnajdra, O. Přindiše, Laco Garaje, P. Palarčíka, N. Pražákovou, L. Daňka, V. Havlíka, I. Koskovou, I. Tlustého, R. Seitze, M. Kozelku, A. Šimotovou, z hudebníků například J. Stratila, E. Pospíšila, Z. Šindeláře („Čiko“), M. Opravila, M. Babku, Mykisu, George Janečka a fotografy O. Kučeru a T. Vážana.

Po povinné vojenské službě se vrátil do Olomouce, kde se neúspěšně pokusil společně s Václavem Stratilem obnovit uměleckou komunu ve Školní ulici. Následně z neochoty výtvarně pracovat pro oficiální struktury, nastoupil Jaroslav jako topič do kotelny na Třídě Spojenců a poté do pasáže filharmonie. Vykonáváním dělnické profese se částečně dostal z okruhu potenciálních zájmových osob StB. V kotelně se setkávali výtvarníci, hudebníci, básníci i filozofové, vznikaly zde spontánní jamy, výstavy a performance. Jedná se například o performance Vladimíra Havlíka či Milana Kozelky, kteří do akcí začlenili i své přátele. Ač to v dané chvíli působilo jen jako zábava, díky zdokumentování události k ní dnes může přistupovat jako k formě uměleckého vyjádření. Umělci se nejen ideově, ale i fakticky přesunuli do podzemí (undergroundu) a zde si vytvořili svůj vlastní svět nezávislý na oficiálních strukturách, svět druhé kultury.

V 80. letech přijal Jaroslav Vacl práci pro Agrostav, která obnášela měření vodních zdrojů po celém území Moravy a především dvoutýdenní osamocený pobyt v maringotce, který poskytl Jaroslavovi čas na tvorbu. Při návratu do Olomouce se dalších čtrnáct dní věnoval rodině, navštěvoval bytové výstavy u Stratila ve Školní ulici a u Macků ve Hněvotíně a také spolupracoval s pořadateli podpisových akcí (například na propuštění jeho politicky aktivního strýce Augustina Navrátila z vězení) a roznášel letáky vyzívající obyvatele Olomouce k protestům. V roce 1981 se Vacl oženil s Jiřinou a ve stejném roce se jim narodil syn Jiří. Dcera Tereza přišla na svět v roce 1985.

Po roce 1989 se zaměřil na vydavatelské aktivity v nakladatelství Votobia, k čemuž jej vedlo seznámení s Tomášek Koudelkou. Kolektiv pracovníků se rychle zvětšoval (přidali se Petr Mikeš, Rostislav Valušek, Eduard Zacha, Jan Dadák, Petr Palarčík, Jiřina Vaclová, Milan Klimeš, Jaroslav Erik Frič a z Prahy Petr Jüngling) a v bývalých prostorách státního podniku KOVO-DŘEVO na Lazcích vznikla redakce, desktop publishing a tiskárna. Z původně skromného projektu vyrostla velká firma. Zakládaly se pobočky po celé České republice, vydalo se na 1500 knižních titulů a nakladatelství zaměstnávalo více než sto zaměstnanců. Votobie se proslavila vydáváním svázaných seznamů zájmových osob StB od Petra Cibulky, který je původně přidával jen jako přílohu na pokračování k vlastním novinám Rudé krávo. V důsledku sílícího vlivu internetu i dalších médií a finanční krize se po roce 2000 snížil zájem o tištěné knihy a nakladatelství roku 2007 zkrachovalo. Ani následný pokus o otevření nového knihkupectví neměl dlouhého trvání a roku 2012 ukončil svou podnikatelskou činnost.

Po revoluci začal Jaroslav Vacl nepravidelně vystavovat na samostatných či kolektivních výstavách v Čechách i zahraničí (například Kanada – Vancouver, Itálie – Miláno, Lotyšsko). V roce 2000 se přidal k Spolku olomouckých výtvarníků.

Monika Suková

 

Jaroslav Vacl je původem i studiemi na Palackého univerzitě Olomoučan. Velmi intenzivně se věnoval kresbě od mládí, ale nejintenzivněji v letech sedmdesátých a osmdesátých. Zdroj jeho obživy byl však praktičtějších, ale vždy však takový, aby Vaclovi nebránil v nezávislé tvorbě. V devadesátých letech se Jaroslav Vacl věnoval ediční činnosti v Nakladatelství Votobia a výtvarnou tvorbu na čas pro naprosté časové zaneprázdnění opustil. Vrátil se k ní s velkým zaujetím po roce 2006 a hned dosáhl několika výstavních úspěchu, a to nejen doma, ale i v zahraničí.

                                                                                                                                                                         Bohumil Kolář