|
Metafyzika každodennosti
Davide Auricchio
Aktuálnost umění nás často nutí vnímat současné dění jako něco
velkolepého a zkresleného, senzačního a
obscénního,
přehnaného a strašlivého, někdy dokonce až jako něco odporného.
Hranice mezi uměním a komunikací už velmi často neexistují a sám
umělec vystupuje jako tvůrce, politik, novinář, občas dokonce
jako kritik či filozof.
Podle rozšířené logiky propůjčování vlastní identity jiným
společenským subjektům, totiž logiky užívané a zneužívané
marketingovými strategiemi, se postava umělce rýsuje spíše
rozmazaně
a téměř naznačuje eklektismus, který se ihned stává synonymem
kvality.
Zároveň zanikly kategorie umění a slovo dílo se stalo zastaralým
pojmem, který byl nahrazen tvrdšími a moderními výrazy jako
„kus“, „práce
či produkt“,
„artefakt“.
I když vynecháme veškeré slovní úvahy, které také hrají
důležitou roli, je zjevné, že v dnešní době je náročné definovat
prostor umění, jeho funkce, vlastní postupy tvorby, jejich
užívání a jeho samotné efektivní nástroje.
Řečeno analogickým způsobem, naše každodennost je omezována
komplexní různorodou rozměrností naší přítomnosti
a musí stále hledat smysl a jazyk, kterým by nalezený smysl
sdělovala. Je to každodennost,
která kopíruje téměř zrcadlově některé sociální makro-dynamiky:
rozpad, ne-místo, nehmotná ekonomika, kyberprostor a
globalizace.
Žijeme v dimenzi absolutní všudypřítomnosti, kde schizofrenie už
není patologií,
nýbrž normalitou, kde čas nezná rytmus a prostor už nemá
hranice. Málokdy a vzácně prožíváme místo, které by nebylo
jakýmsi ne-místem, příběh, který by byl vlastním příběhem nebo
příběhem, který má minulost a budoucnost, v němž jsou já a Ty,
podmět a kontext.
Nevím, jestli je to jasné, hovoříme jednoduše o identitě v
dvojím pojetí: individuálním
a kolektivním, což má svoji sounáležitost v umělecké debatě.
Právě jsme zmiňovali vzácná setkání, to stejné přece platí i v
malířství, hlavně v této době,
tak nakloněné nevkusu a necudné ikonografii. Je náročné najít
obraz, který s námi komunikuje, který nám vypráví o životě,
myslím tím každodenní život, který zkrátka vypráví příběh, ale
zároveň dokáže vyjádřit city nebo alespoň naznačit neznámou
perspektivu.
A přece, i když je to vzácné a sporadické, stává se, že občas
natrefíme na obraz,
a omluvte prosím zastaralý výraz, na malířské dílo, které dokáže
zaujmout naši pozornost, vyvolat řadu tvořivých a svobodných
asociací, dílo, které nám pomáhá, i to je velmi blahodárné,
vzpomínat a především rozpoznávat.
Nuže, už dlouhá léta, pokaždé když se dívám na nějaký obraz od
Jana Knapa, právě toto všechno ve mně nastane: zůstávám zcela
uchvácen pohledem, který mi jeho dílo odhaluje. V Knapových
postavách je něco obecně známého, něco hluboce zakořeněného
v naší mysli.
Jasná čistota barev, zářivé a zároveň mírné odstíny, jemné rysy
uvolněných postav, to všechno jsou základy velké malířské
originality, která tvoří jak plynulý a příjemný, tak i komplexní
a tajemný příběh každodennosti.
Asi právě v tom je jedinečnost Jana Knapa, v jeho velké
schopnosti vyvolat komplexní úvahu
o lidském chování a základních životních otázkách, přitom autor
nezanedbává krásu malby
a života, ani nezapomíná na záhadnost vesmíru. Nikdy se nezříká
krásy a pojmu komunity, která ještě dokáže sdílet prostor a děj:
z tohoto vnímání vychází jeho systematická záliba v rodinných
tématech, což je jasný odkaz na pravdivé a nevysvětlitelné city.
Autor znázorňuje celou řadu každodenních mikro-událostí, které
jsou zakomponovány do časové roviny, jež střídá zrychlení a
pauzy, práci a meditaci, veřejné dění a domácí intimitu.
A pak, spousta dětí, které naplní scénu a život radostí a
úžasem.
A proto se stane, že i ten nejroztržitější pozorovatel vnímá
Knapovu literární duši, jeho stálou snahu vytvářet velké
malířské vyprávění o každodennosti, založené na jeho schopnosti
utkat jednotnou osnovu v komplexním rozkouskování naší
přítomnosti a připomínat tajemství,
které se skrývá za řádem a chaosem světa.
Publikováno in: Viatico (2007–2010), Anno
XII, Numero 46, gennaio – febbraio 2008.
La
metafisica del quotidiano
Davide Auricchio
Jan Knap allo Studio d’Arte Raffaelli
L’attualità dell’arte spesso ci costringe ad una visione del
contemporaneo spettacolare e distorta, sensazionale e oscena,
parossistica ed inquietante, delle volte addirittura ripugnante.
Spesso e volentieri il confine tra arte e comunicazione è
inesistente e l’artista veste i panni del creativo, del
politico, del giornalista, delle volte finanche del critico o
del filosofo.
Nel gioco sempre più diffuso dell’essere prestati ad altre
mansioni, gioco ad uso ed abuso delle strategie del marketing,
la figura dell’artista si delinea piuttosto confusamente quasi a
suggerire un eclettismo che immediatamente diventa sinonimo di
qualità.
Allo stesso tempo, si sono estinte le categorie dell’arte e il
termine opera è diventato desueto, sostituito da espressioni più
crude ed alla moda come “pezzo”, “lavoro”, “manufatto”.
A parte le disquisizioni lessicali, che pure ci dicono molto,
ciò che emerge è una certa difficoltà a definire il territorio
dell’arte, le sue funzioni, i suoi processi di produzione, di
fruizione, i suoi stessi strumenti operativi.
Analogamente, il nostro quotidiano è costretto nella complessa
multidimensionalità del nostro presente, alla ricerca spasmotica
di un senso ed un linguaggio atto a comunicarlo. Un quotidiano
che riproduce quasi specularmente alcuni macro-dinamiche
sociali: quelle della disgregazione, del non-luogo,
dell’economia immateriale, del Cyber-spazio e della
globalizzazione.
Viviamo immersi in una condizione di assoluta ubiquità, dove la
schizofrenia non è più una patologia ma la normalità, dove il
tempo non conosce cadenze e lo spazio non ha più confini. Così,
sempre più raramente capita di vivere un luogo che non sia un
non-luogo, una storia che sia la propria o almeno una storia
dove c’è un prima e un dopo, un tu ed un io, un soggetto ed un
contesto.
Non so se è chiaro, stiamo parlando più semplicemente di
identità nella duplice accezione: individuale e collettiva che,
nel discorso dell’arte, ha una sua pertinenza.
Dicevamo appena prima della rarità di certi incontri, ebbene,
stessa cosa vale anche per la pittura, soprattutto di questi
tempi così inclini al cattivo gusto e all’iconografia oscena.
Difficile trovare un quadro che comunichi, che parli della vita,
quella di tutti i giorni s’intende, che racconti una storia,
come appena detto, ma soprattutto capace di esprimere un
sentimento o quantomeno di suggerire una prospettiva inedita.
Eppure, per quanto sporadico e saltuario possa essere, capita
talvolta di imbattersi in un quadro, in un’opera pittorica,
scusate il termine un po’ antiquato, capace di carpire la nostra
attenzione, di innescare una sequela di associazioni libere e
creative, di aiutare, anche questo è molto salutare, a ricordare
e soprattutto a riconoscere.
Ebbene, da anni, ogni volta che guardo una quadro di Jan Knap mi
succede proprio questo: rimango completamente rapito dalla
visione che l’opera dischiude dinanzi a me. C’è qualcosa di
universalmente familiare nelle pitture di Jan Knap, qualcosa di
fortemente radicato nel nostro immaginario.
La grande pulizia del colore, i toni brillanti e soavi allo
stesso tempo, il tratto morbido delle figure con le loro posture
rilassate, sono tutti elementi di grande originalità pittorica
che vanno a costruire un racconto del quotidiano tanto lineare e
piacevole quanto complesso ed enigmatico.
Forse proprio qui sta l’unicità di Jan Knap, la sua grande
capacità di innescare una riflessione complessa sull’agire
dell’uomo e sui perché fondamentali senza trascurare la
piacevolezza della pittura e della vita, nonché l’inspiegabilità
del tutto. Senza rinunciare alla bellezza e all’idea di una
comunità che riesce ancora a condividere spazi e azioni: di qui
il ricorso sistematico ai quadretti familiari, chiara allusione
ad una affettività tanto più vera quanto più inesplicabile.
Un susseguirsi continuo di micro-eventi quotidiani dispiegati in
una temporalità scandita da accelerazioni e pause, dal lavoro e
dalla meditazione, da aperture all’esterno e da domestica
intimità.
E poi, una moltitudine di bambini che riempiono la scena e la
vita di gioia e di stupore.
E così accade che anche l’osservatore più distratto coglie
l’anima letteraria di Knap, il suo costante tentativo di
comporre una grande narrazione pittorica del quotidiano, di
tessere una trama unitaria nella complessa frammentazione del
nostro presente, di rievocare il mistero celato dietro l’ordine
e il disordine del mondo.
|
