|
Když to řeka přinese…
Tvorba sochaře Robert
Bučka je v pohybu. Strnulost sochy jako definitivní „paměťové“
matérie, může být pro sochaře clonou, skrze niž stále obtížněji
proniká světlo nových invencí. Akcentace pohybu, recyklace a
fenomén času, se kterou se můžeme setkat v Robertových
nejnovějších pracích, ale nemusí vycházet jen z osobní revize
sochy jako ustrnulého výpovědního znaku. Nejen sochaři jsou
totiž dnes a denně atakováni zběsilou tekutostí doby. Robert
Buček na jedné straně bojuje proti těkavé pomíjivosti užíváním
„poctivé“ přírodní hmoty, na straně druhé si dynamiku doby
přisvojuje. Důležitým aspektem jeho tvorby se tak stává
procesuálnost.
Záznamy přírodních
dějů jsou přeneseny do sochařských struktur a kompozic.
Spolupráce uplynulého času a citlivosti uměleckého vnímání
zprostředkovává upřímnou zprávu o kontaktu člověka a přírody, o
motivech vcítění a pokory. Autor jakoby se v procesu práce
s přírodním materiálem stával jeho součástí, navazuje na jeho
předchozí existenci a dále ji dotváří (Mikoszewo). Nová
kontextualizace ale není radikálním zneužitím materiálu. Sochař
s pokorou ponechává přírodě její díl vlivu. Právě spolupráce
organických materiálů s lidskou invencí, doprovázená snahou o
propojení živelné a racionální procesuálnosti je pro Roberta
Bučka typická a otisky tohoto dialogu nalezneme ve většině
přítomných prací.
Další podstatnou
vrstvou Bučkovy tvorby je ohledávání tématu domova. Rozličné
architektury a domnělé urbánní struktury vybrušují otázky po
tom, co je to domov. Je to místo, kontext, nebo samotný
dům-objekt vymezující rámec bezpečí? V Bučkových stavbách asi
úplný pocit klidu nenalezneme. I když na první pohled působí
bytelně, při druhém ohledání zjistíme, že jsou plné
znejisťujícího pohybu, lability, přílišné koncentrovanosti, nebo
dokonce invazivní narace, například když velká voda přinese do
domu hromadu naplaveného dříví (A river is my favorite
neighbour). Sochařův osobní otisk vášně pro tento
apropriovaný přírodní materiál však v instalaci otevírá hlubší
existenciální témata dotýkající se pomíjivosti v hledání pevné
půdy pod nohama. Povodeň totiž může být ohromnou katarzní silou
v procesu osobního ulpívání na materiální složce vlastního
života…
V tvorbě Roberta Bučka nelze
opominout duchovní rozměr. Vedle již zmíněných fenoménů
časovosti, pokory a lability, se objevují čistě spirituální, a
tudíž abstrahované formy. Ve výstavním souboru tuto polohu
nejlépe reprezentuje dřevěná plastika pracovně nazvaná Postní
intervence do kostela. Prázdný, tedy navýsost produchovnělý
prostor je rámován starými, časem nahlodanými trámy, které mohou
symbolizovat lidský život, tělesnost, nebo obecně pomíjivé
aspekty pobývání člověka ve světě. Záleží pak na nás, kam
nasměřujeme pozornost, jestli na hledání dokonalého duchovního
středu, nebo na ony dočasné projevy života.
Jaroslav Michna
|
