|
Simona Blahutová
Narozena: 23. 9. 1980, Zlín
Žije a pracuje v Praze
Studium
2005–2006 AVU Praha (ateliér Vladimíra Skrepla)
2005 Robert Gordon University (Gray School of Art),
Aberdeen, UK
2002–2004 AVU Praha (ateliér Michaela Rittsteina)
2000–2002 AVU Praha (ateliér Karla Nepraše)
Samostatné
výstavy / výběr
2021 Zavři oči, všechno bude fajn. Galerie Caesar,
Olomouc
2020 V kuchyni pod stolem, v mém atomovém krytu. Art
Space NOV, Pardubice
Tenkrát v Gottwaldově. Galerie Optika, Zlín
Můj atomový věk. Cargo Gallery /virtuální
výstava), Praha
2019 Můj atomový věk. Galerie nEUROPA / Kultur Aktiv,
Drážďany, Německo
A_TEN_TÁTY__. Galerie UFFO, Trutnov
2018 Upálím démona v kabrioletu. Galerie HŠ, Holešovická
Šachta, Praha
2017 Zpráva Kurta Gersteina. Galerie Suterén, Brno
2016 Poslední den spiklenců. Galerie 1.2.3., Praha
Přišla jsem na to, agente Coopere. Galerie
Panský dvůr, Veselí n. Moravou
Možná přijde i kouzelník (s Bárou Lungovou).
Galerie Dole, Ostrava
Horký letní den plukovníka Stauffenberga.
Kongresové centrum, Zlín
2015 Černý tudor přijíždí (s Pavlem Klvaňou). Galerie Kabinet, Polička
Skupinové výstavy / výběr
2020 Strömungen „Glocal
Emotions“. Runde Ecke, Drážďany, Německo
2019 Malba III. Galerie
Millennium, Praha
Improvized and Experimental.
Hosek Contemporary, Berlín, Německo
International Art
Colony. Výstavní síň
Gábor Sillye Hajdúböszörmény, Maďarsko
Jiné hlasy, jiné pokoje.
Galerie města Plzně
2017 Třetí prostor (prezentace projektů).
Galerie 2. Patro / Radnice, Zlín
Odpad a umění III. Art space NOV, Pardubice
Memento Tiziani. Galerie slováckého muzea,
Uherské Hradiště
2016 Forest-ink. The Chemistry Gallery, Praha
NordArt. Kunstwerk Carlshütte,
Büdelsdorf, Německo
Multipoint. Galerie UFFO, Trutnov
Memento Tiziani. Galerie Orlovna, Kroměříž
2014 Multipoint. Galéria SPP, Bratislava, Slovensko
Multipoint. Slovenský institut, Varšava,
Polsko
Multipoint. Oravská galéria, Dolný Kubín,
Slovensko
2012 Odnikud nikam, pro nic za nic, blízko hranic. Kostel
sv. Antonína Peduánského, Sokolov
Tělo je pozemská zahrada utrpení. Moving
station, Plzeň
Milující Antikrista. Divus Prager Kabarett,
Praha
2011 Salon 1. Galerie Gottfrei, Opava
Salon 2011. Galerie Vednevnoci, Hodonín
Setkání mladých XII. (mezinárodní trienále
mladých umělců). GVU, Hodonín
2010 Artyčok.TV - Art Fair. MeetFactory, Praha
Multipoint (International Art Symposium
Slovakia). Galerie Univerzum, Nitra
Parádní příběhy někoho jiného. Galerie Orlovna,
Kroměříž
Dívčí sen 2009. Galerie Důl Michal, Ostrava
Dívčí sen 2009. Výstavní síň Synagoga, Hranice
2009 Zlínský obraz světa. KGVU (grafický kabinet), Zlín
V. Zlínský salon mladých. KGVU, Zlín
Dívčí sen. Divadlo Reduta, Brno
2008 „Malý formát“. GVU, Hodonín
Mladé setkání XI. (mezinárodní trienále mladých
umělců). GVU Hodonín
Tři. Galerie Dolmen, Brno
2007 Intimita. Zámecká galerie, Uherský Ostroh
2006 Spoon pool. Galerie AVU, Praha
Diplomanti AVU 2006. Národní galerie, Veletržní
palác, Praha
Slečno, milujete mého muže? Galerie AVU, Praha
IV. Zlínský salon mladých. KGVU, Zlín
Ateliér Vladimíra Skrepla. NoD, Praha
Zastoupení ve sbírkách
Sbírka Marek
Galerie výtvarného umění, Hodonín
Galerie umění Hajdúság, Maďarsko
soukromé sbírky
Atomový věk
Věk, kterému propůjčil název nový zdroj energie, se formoval ve složité
situaci rozděleného světa. Ve vzduchu tehdy visel světový, vše-zničující
konflikt mezi Západem a Východem (vzpomeňme na Kubrikovu filmovou fikci
Dr. Strangelove). Tato hrozba jako vše pronikající pocit, který
právě „visí ve vzduchu“ (jak o něm psal např. Karl Jaspers, viz
Atomová bomba a budoucnost lidstva. Politické vědomí v naší době),
je ve světě přítomna dodnes. Atomový věk s rozpadem bipolárního světa
nezmizel. Pouze se transformoval a sublimoval do nových forem. Jinou
podobu měl na přelomu 40. a 50. let 20. století. Jinou v době pozdní
fáze husákovského reálného socialismu, kdy prožívala Simona Blahutová
(nar. 1980) své jedinečné, neopakovatelné dětství, ten čas, kdy se
v člověku zakládá vše podstatné pro budoucnost.
Dítě vnímá specificky. Nerozlišuje vjemy, protože nemá vyvinuté kritické
myšlení. Proč se autorka vrací právě k této době své ne-paměti? Možná
právě proto. Je totiž zdrojem poznání, které je obsaženo mimo jazyk
popisu a komunikace, jenž ještě není dostatečně osvojen. Dítě je
součástí „jiného“ časoprostoru. Toho, který je především situační.
Situace se obrazově řetězí a vyplňují dosud nestrukturovaný čas. Den je
opakující se inscenace, v níž se ustavuje střídající se jistota světla a
tmy (stejně tak dobra a zla). V „inscenaci“ vystupují různé známé a méně
známé tváře, hlasy, zvuky a obrazy. Ale protože dítě nerozlišuje,
existují po určitou dobu tyto podněty jako korálky na niti navléknuté
hned vedle sebe. Igráček – socialistická hračka reprezentující
mechanické pojetí člověka jako užitečné bytosti, jež se svou prací
obětuje společnosti – tu vystupuje jako pseudo-pohádkový průvodce. Jeho
fyziognomie je neměnná. Věčná čerstvost a věčný optimismus. Časoprostor
se komprimuje do koláží, které sjednocují pocitovou rozpornost. Šedivou
realitou protékají (z hlediska dramaturgie) černobílé zprávy. Barvy jsou
pouze revoluční (rudá) nebo signální (černožluté pruhy). Ostatní
vyplňuje tvrdost a chlad betonových šedí. Socialistická životní kultura
je modelována stínem ideologické manipulace směrem k nivelizaci,
prefabrikaci a redukci. Hodnotou je stejnost. Stejnost vyprahlosti. To
sice dítě neví, ale cítí. Žije uprostřed divnosti, pro kterou
v dospělosti nalezne kritické slovo: ABSURDITA.
Dítě je obklopeno zmrzačenou kulturou a pokřivenou společností. Všemu
vládne duch výchovy v kolektivu a pro kolektiv. Něco se tu křečovitě
zadrhává. Echo tohoto procesu vyprázdnění rezonuje v dobových plakátech,
kalendářích, obrázkových časopisech, novinách, televizním vysílání nebo
populární hudbě. Vnější nepřítel (tehdy Západ) je rozpouštěn
v nedokonalém zrcadlení jeho vlastní pop-kultury. I socialismus má svůj
druh konzumu. Konzum výchovný, byrokratický, prostoupený školením a
řídícími orgány, které zastřihují svobodnou bytost v zakrslou bonsaj
životně závislou na uměle stanovených podmínkách. Člověk budoucnosti se
v socialismu nerozhoduje. Je za něj rozhodováno v plné míře. A jednoho
dne rodiče zapomenou dítě u televize a ono poprvé v životě vidí jaderný
hřib. Neví, co to je, ale cítí nepatřičnost. Stejně jako když poprvé
vidí objímat se muže a ženu v plné nahosti. Svět se počne komplikovat.
Zesložiťuje se. A dítě dospívá k jazyku, který začne situace
pojmenovávat a rozlišovat. Člověk ztrácí své dětství, aby opět začal
bloudit v tom, co si myslel, že konečně obsáhl. A kdesi v druhém plánu
vyskakuje „čert z elektriky“, metá na přemýšlivého jedince výsměšné
pohledy a varovně připomíná: Atomový věk trvá. A morální zodpovědnost za
něj také.
Petr Vaňous
|
